Sociolog Petr Matějů nám bude chybět. Tedy, každému ne. Ve svých politických a společenských angažmá se obvykle dřív či později s někým pohádal a odešel. V Unii svobody, protože strana potřebovala ukázat lidovější tvář a zavržení jím reprezentovaného školného bylo ideální symbolickou obětí. V Grantové agentuře, protože v těchto funkcích se člověk v Česku vždy časem opotřebí a nashromáždí nepřátele (zde je na místě jedovatě připomenout, že jeden z jeho halasných kritiků, profesorka Eva Syková, musela loni s ostudou odejít ze svého pracoviště i z Učené společnosti ČR). Matějů, pravda, neměl politickou povahu – ani na politiku v pravém slova smyslu, ani v tom přeneseném, na umění řídit lidi tak, aby byli spokojeni. Ti, kdo se s ním neshodli, opakovaně používali slovo arogance.

Asi proto, že v celé jeho práci Matějů o něco šlo. Kariéra to byla klikatá, se zastávkami v Sociologickém ústavu, politické straně Unie svobody, thinktanku ISEA, Masarykově univerzitě, na ministerstvu školství, v Grantové agentuře a na Vysoké škole finanční a správní. Nešlo o snaživé úsilí chytit se někde za každou cenu. Matějů si nepotřeboval nic dokazovat. Učil na amerických univerzitách. Jeho studie vycházely v mezinárodních publikacích. V 90. letech se podílel na výzkumech společenské transformace, které vedl maďarsko-americký sociolog Iván Szelényi; dokázal s ním držet krok a obohatit jeho analýzu cirkulace postkomunistických elit, jež byla přijímána jako model pro celou východní Evropu.

V nekrologu Ivo Možného, loni zesnulého doyena české sociologie, Matějů napsal: „Nikdy nezapomenu na jednu z posledních rad, kterou mi dal: Neboj se učit ty, kdo přicházejí z takzvaně málo rozvinutých zemí, nikdy nevíš, zda svým přístupem k oboru a výuce neformuješ nového Maxe Webera, neboť kde je psáno, že se narodil v Evropě.“ Měl jsem příležitost s Petrem Matějů mluvit o práci na jeho posledním působišti, Vysoké škole finanční a správní. Na této soukromé vysoké škole si platili studium studenti z různých zemí na východ od nás, třeba z Kazachstánu. Byznys je byznys, i ve vzdělávání, jak Matějů dobře věděl. Ne že by radu Ivo Možného vyloženě potřeboval, nebyl žádný snob. Ale evidentně ho hřála u srdce. Byla radost poslouchat, jak studentům, kteří mají zájem, otevírá dveře sociologie, naučí je dovednostem, které jim umožní, když budou mít zájem, postupovat dál do náročnějších institucí, a když ne, odnesou si základy vědění o společnosti. Láska k vědění, přesvědčení o tom, že existují objektivní standardy nahlédnutelné každému, to bylo jeho téma.

Matějů byl člověk pravice. Je to důležité. Sociální vědy se čím dál tím víc stávají doménou levice; západní průzkumy v těchto oblastech hovoří až o devadesáti procentech akademiků hlásících se k levici a tento stav se nepochybně samospádem přelévá k nám. Je to špatně – ne kvůli tomu, že by sociologie nebo jakákoli jiná věda měla být pravicová (Pierre Bourdieu, u něhož se Matějů při svých výzkumech společenské stratifikace hodně inspiroval, nebyl žádný pravičák). Je to špatně proto, že monokultura ovlivňuje, jaké otázky jsou vůbec připuštěny jako otázky. Nejde (nutně) o problém mocensky vynucovaného omezení, jde o problém prosté schopnosti vidět.

S pravicovostí souvisí, že Matějů se nebál mluvit o smyslu hodnocení a soutěžení. Ne jako teroru, ale jako povzbuzení tvořivosti a smyslu pro realitu. Reformy vzdělání, které prosazoval, nebyly vedeny žádným „sociálním darwinismem“, ale právě naopak – měly umožnit rozvoj talentů těch, které stávající systém bral zkrátka. Nikoli náhodou důrazně obhajoval význam matematiky ve vzdělávání a zdůrazňoval, jak je potřeba snažit se ji českým žákům, kteří se bojí matematiky nejvíc ze všech zemí OECD, přiblížit.

Je nesmírné zploštění myslet si, že to má význam jen pro uplatnění na trhu práce. Je to bez nadsázky kritické pro udržení demokratické kultury. Plodem vzdělání, které jen ujišťuje a nic nevyžaduje, jsou tzv. nízkoinformační voliči, kteří se s pocitem, že jim někdo někde nehorázně křivdí, vzhlédnou tu v Donaldu Trumpovi, tu v Berniem Sandersovi, tu v Jeremym Corbynovi. Jak napsal Tom Nichols v knížce The Death of Expertise, která už se Petrovi Matějů nedostala do rukou, ale určitě by se mu líbila: „Nezasloužená chvála a prázdný úspěch budují ve studentech křehkou aroganci, jež vede k tomu, že první učitel nebo zaměstnavatel, který rozbije jejich iluze, je strašně vytočí. Tohoto zlozvyku se v dospělosti těžko zbavují.“

Před tím se nás Matějů snažil svou celoživotní prací uchránit.

Petr Matějů zemřel 16. června po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 67 let.