Paměť je mizerný rádce jednoznačných tvrzení, ale pro jednou jeho služby riskněme: snad není daleko od pravdy, že výsostně politických románů, které by psali autoři běžně spojovaní s tzv. první ligou, tuzemská literatura mnoho nemá. Žádná tradice tvorby třeba Egona Hostovského tu nevznikla, a to ne že by jí komunistický režim nepřál, jenomže samozřejmě v patřičných hodnotících znaménkách podle svého přesvědčení, jakému se příčetní autoři vyhýbali. V lepších časech nedostatky původních žánrových příspěvků řešily překlady. A tak když reklamní zkratky na obálce druhého vydání románu Michaela Žantovského Ochlazení hlásají, že jde o „první český světový thriller“, lze toto chvástání přijmout bez pohoršení. Ostatně autor si dal záležet, aby svůj příspěvek žánru sepsal jaksepatří po našemu, originálně. Lze-li najít spojnici, na níž jeho román drží, je to snaha předvést, že nejnovější zdejší dějiny jsou dostatečně nosné a bohaté, aby mohly aspoň trochu hýbat světovým děním, a že i politický thriller je hodnotné psaní, které smí aspirovat na kvalitní literaturu. Což dokládá tím, že literaturu činí jedním z předmětů svého zájmu.

To je tak: román je rozdělen na čtyři části, nazvané podle próz Franze Kafky Proměna, Zámek, Amerika a Proces. Aby inspirace starším kolegou nebylo málo, jmenuje se hlavní hrdina K., jindy Josef K., ale taky Karásek a ovšem Josef Karásek. Je to zpravodajec české rozvědky, jenž působí postupně v Bělorusku, Čechách, Americe, Izraeli a Rusku. A taky je to syn intelektuálů, který vyrostl obklopen knihami a vychován v nároku, podle nějž život je plnohodnotný teprve ve chvíli, kdy napíšete a vydáte knihu. Vzpomíná na to, jak balil svou ženu na salonní řeči o životě a díle Milana Kundery, jak s rodiči jezdíval na zámek Dobříš, který se po komunistickém puči stal sídlem československých spisovatelů, s nimiž se coby malý kluk běžně setkával a s jejichž dětmi běhal po zámeckém parku. Ve volných chvílích se učí francouzštinu a čte, přičemž nové české autory neopomene recenzovat: „Jáchym Topol mu připadal hysterický, Viewegh polopatický a Šabach přihlouplý. Pak si uvědomil, že žárlí, a přečetl si je ještě jednou. V Šabachovi objevil kus vlastního mládí, ve Vieweghovi docela milý vtip a v Topolovi kus opravdového citu. Trochu se zastyděl.“

Jako vizionář Žantovský uspěl. Energetickou krizi, danou uzavřením ruských kohoutků, už jsme tu měli, ruskou invazi na území sousedního státu taky.

No právě, jenom trochu. Impulzem k novému čtení odmítnutých autorů je sebetrýzeň, nespokojenost se záporným hodnocením, potřeba najít něco něžného. Je to úkol, ne prožitek. Svůj román Žantovský poprvé vydal před osmi lety ještě jako velvyslanec pod pseudonymem Daniel Wolf, aby mohl naplno sdělovat, co si myslí, a nesvazoval se omezením státní služby. Budiž. Podobná místa jako to citované (stejně jako další karty, které u Žantovského v nějaké formě možno čekat: vzpomínky na Havla, sametovou revoluci, u vystudovaného psychiatra podobenky léčebny v Bohnicích) tak pod autorovým vlastním jménem dokládají, že to je milý kluk, na kterého je spolehnutí. Historie a umění jsou u Žantovského paradoxní, bizarní, ale ne odporné. A pojistka v literatuře a vůbec vyšším umění (K. s oblibou poslouchá Milese Davise) vlastně paradoxně neustále upomíná na to, že zvoleným žánrem politické předpovědi si autor není jist. Sice chce sdělit své obavy z možného vývoje Evropy, ale jako by nevěřil románu, že je v příběhu osamělého lovce informací unese bez serepetiček. A zároveň ty na jeho osobu věší možná proto, že chce předat i je, a není si jist, zda ještě někdy něco napíše.

Ční z takového přístupu k věci tvůrčí nejistota. Přitom jako vizionář Žantovský uspěl. Sotva pár týdnů po prvním vydání románu o energetické krizi v Evropě, zapříčiněné rostoucím sebevědomím Ruska, které touží po své někdejší sovětské slávě, a tak neváhá vypnout přívody plynu i ropy do Evropy a vydírat ji, skutečně vypukla energetická krize, protože Rusko skutečně omezilo dodávky zemního plynu do Evropy. Načež Evropa konečně začala vůči Rusku vystupovat jednotněji, unijně, nikoli rozdrobeně podle zájmu jednotlivých států. Nu a několik let po prvním vydání románu, který začíná snahou Bělorusů osamostatnit se od diktatury, svrhnout své vládce a vstoupit do EU a NATO, což Rusové řeší tradičně invazí na „své“ území, žijeme totéž, akorát na Ukrajině. Ostatně už i spojení „nová studená válka“ se dnes běžně užívá, přičemž v roce 2008 ještě mohlo znít jako zábavná fikce. Čili hnus, odmítaný jinde, pojí Žantovský s aktuální a budoucí politikou. To je ten velvyslancův vlčí pseudonym krapet srozumitelnější.

Michael Žantovský: Ochlazení. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2016. 384 s. 347 Kč.