Western Sedm statečných v téhle zemi formoval několik generací, tu moji tedy určitě. V zemi původu se přitom mezi ty úplně nejlepší kovbojky nepočítá – z hlediska filmového umění třeba i právem. Těžko říct, proč tolik zafungoval právě v Česku. Asi i z toho nejtriviálnějšího důvodu: ten film se tu hrál v kinech a, opakovaně, běžel v televizi (jednou, pokud mě paměť neklame, s kouzelným brněnským dabingem). Je jednoduchý na pochopení (to neznamená hloupý), není zatížený nějakým místním nebo historickým kontextem (taky je to americká verze japonské předlohy).

A hlavně: je širokoúhlý jak blázen, nechá v hlavě naladěného diváka rozeznít ty volné široké prostory, které člověka vybízejí, aby se jimi rozjel, případně je ozvučil táhlým echem výstřelu. V Sedmi statečných jsou také dobro a zlo jasně definované a dobro je jednoznačně charismatičtější, zábavnější, je s ním větší legrace, což ve filmu nebývá tak docela pravidlem, ale je to tak, myslím, blíž pravdě života.

A tak trochu Steve McQueen

Ta sedmičlenná skvadra dobra je složená z výrazných typů, které dohromady skládají „all star team“, každý v něm měl nějakého svého favorita. Nejmenší fanklub asi měl hřmotný Harry Luck (Brad Dexter), který za kšeftem sedmičky čuchá velké peníze, ale kamarády nakonec ve štychu nenechá. Zastřelili ho jako prvního. Vymóděný a vystresovaný psanec Lee (Robert Vaughn) oslovoval, počítám, spíš divačky toho typu, jež inklinují k zachraňování interesantních padlých existencí (a slavívají přitom zpravidla vskutku převeliké úspěchy). Chris (Yul Brynner) jistě imponoval těm, kdo respektovali autoritu nebo třeba toužili stát se jí sami. Na mě ale byl trochu moc vážný a v době, kdy rebelským idolem byla mánička, představovala Chrisova holohlavost menší problém (dnes bych ji vnímal, ehm, daleko vstřícněji). Chico mě trochu štval – moc velké tele na můj vkus. A pořád se nemůžu zbavit dojmu, že představitelem horkokrevného Mexičana by asi neměl být člověk s typicky mexickým jménem Horst Buchholz. Největší miláčci asi byli Bernardo O‘Reilly, dobračisko s ostře řezanými rysy, jež položí život za dětské kamarády. A samozřejmě Win (Steve McQueen), který to přece měl všecko – smysl pro humor, sex appeal, odvahu, jistou mušku a vizáž Stevea McQueena. Rozumný člověk, je-li dotázán, jakou postavou by chtěl být, kdyby život byl film, odpoví: Tou, již hraje Steve McQueen. Rozumný člověk možná. Já ze Sedmi statečných ale měl a mám nejradši Britta (James Coburn).

Asi tyhle preference taky něco vypovídají o budoucím směřování a zájmech tehdejších dětských fanoušků. Britt je totiž zjevně duší umělec a mám tím na mysli umělce skutečného. Nemá velký zájem o formální hierarchii, necpe se do popředí, na řečniště. Je loajálním členem party, až za hrob, když je potřeba. Zároveň v ní tak úplně není, drží se stranou, o něčem si dumá, myslí na svoje věci, pozoruje, kouká do prázdna. To jeho mlčení vždycky zní jaksi vědoucně, poučeně, zajímavě. Nemlčí proto, že nemá co říct, ale možná spíš proto, že by to svět stejně nepochopil, tak proč se namáhat. Je docela elegantní, dosahuje toho navíc způsobem, který přesvědčivě sugeruje nedbalost (šedé džíny a vyšisovaná košile nikdy nevypadaly tak dobře). A pak – cosi umí. Není na světě člověka, který by střílel nebo házel nožem líp než Britt. Známá věc.

Marná touha po dokonalé ráně

Na to své umění je trochu háklivý, vlastně až přehnaně, dalo by se říct. Zabít toho chlapíka, který měl tu drzost domnívat se, že Britt háže nůž pomaleji, než on střílí… To asi úplně nemusel. Ale pochopme. Není to žádná legrace poslouchat pořád pindy vtipnou kaší přejedených vševědů, kteří si o sobě myslí, že dokážou porozumět tomu, čím umělec žije, že by mu o ní mohli třeba říct nějakou věc, o níž on sám dávno neví. Jsou dny, kdy jim člověk tu pusu prostě nějak zavřít musí. A tenhle si skutečně koledoval. A pak se asi divil. Zároveň se ale Britt nedožaduje pozornosti, popularity, peněz. Jde mu o cosi jiného. Nejzřetelnějším způsobem to ilustruje známá scéna: Britt a Chico spolu drží hlídku, zastihnou tři bandity, během přestřelky se jednomu z nepřátel podaří ujet, skoro už mizí za vzdáleným horizontem, když Britt zamíří, vypálí – a je po banditovi. Ohromený Chico ze sebe vysouká: „Tohle byla ta nejlepší rána, jakou jsem v životě viděl.“ – „Nejhorší. Mířil jsem na koně.“ Fórek. Jasně.

Ale také vyjadřuje Brittovu perspektivu umělce, jemuž nejde jenom o naplnění nějakého účelu (dostat padoucha, dostat jeho koně a chytnout padoucha živého a podobně). Nakonec nejdůležitější je totiž krása rány. Proti Brittovi kromě nepřátel vždycky stojí Britt sám. Spojení těla a ducha, které má svoje limity, přičemž ta omezení stojí v cestě dokonalosti, po níž umělec prahne. Vysněné perfekci, jež většinou zůstane nedosažitelná. Publikum může vzdychat úžasem, Britt ale bude vždycky vědět, že to z takového či onakého důvodu vlastně „nedal“, že mu něco uniklo. A taky si třeba uvědomuje, že k tomu cíli ho může postrčit jenom náhoda nebo vyšší moc, že ty nejlepší rány všech dob často vzniknou tak, že člověk míří na koně, a trefí jezdce. Ale že i tyhle náhody jaksi platí. Netrefil se a zároveň se trefil líp, než zamýšlel. Nebo alespoň jeho rána takhle líp vypadá. A ten výstřel je – bez ohledu na ten vyšší zásah – pořád jeho, nejlepší i nejhorší zároveň.

Ta úplně poslední Brittova rána může působit jako naprostá „minela“. Stojí za hliněnou zídkou a chladnokrevně kosí ujíždějící bandity, jenomže je odkrytý a koupí jednu blízko srdce, ví, že umírá, a z posledních sil jako by za nepřáteli házel nůž. Není to však ten jeho pověstný bleskový a nadlidsky přesný vrh. Ostří ze zabodne do hlíny, nikoho nezraní. Smutné. Co když to ale mělo být právě takhle? Co když význam posledního Brittova gesta neměl být praktický ve smyslu i v posledních okamžicích zkusit přispět k boji, ale čistě tvůrčí. Než odešel, chtěl dotvořit scénu vlastní smrti. Obraz toho padlého těla s krvavou skvrnou na košili potřeboval ještě poslední dotek, detail – nůž zabodnutý kousek nad ním. Jako memento, jako podpis. Znak dokonalosti, jež se z prchavé v tu chvíli stala permanentní.