Andrej Babiš se konečně mohl pochlubit, že se setkal s Michaelem Bloombergem. „Trojnásobný starosta New Yorku a mediální magnát nebyl nikdy v Čechách. Doufám, že jsem ho přesvědčil, aby přijel,“ připojil český vicepremiér k fotografii, již zveřejnil na svém Twitteru. Bloomberg byl jedním z těch magnátů, na kterých Babiš ukazoval, že i jinde je možné, aby bohatý podnikatel, navíc vlastník médií, šel do politiky (druhý byl gruzínský premiér Bidzina Ivanišvili, i když tam bylo těžko říct, zda jde o příklad pozitivní, či negativní). Miliardáři se skutečně v demokratické politice vyskytují, byť je jich překvapivě málo. Ale jaksi cítíme, že říct miliardář, boháč anebo oligarcha je rozdíl. Jaká je typologie boháčů v politice?

Podíváme-li se na žebříček milionářů sestavovaný časopisem Forbes, zjistíme, že Bloombergova volba je v Americe, považované často za zemi plutokracie, velmi vzácná. Na jeho čelných místech najdeme několik lidí, kteří se o politiku zajímají, mají silné názory a prosazují je organizováním a finanční podporou zájmových a neziskových organizací – hned na čtvrtém místě bratry Kochovy, oblíbeného strašáka americké levice, bez zmínky o jejichž jménu se neobejde prakticky žádná žádost o finanční příspěvek, které demokraté rozesílají svým příznivcům. V žebříčku najdeme jistě i řadu lidí, kteří politikům finančně přispívají a platí si lobbisty na věci důležité pro jejich byznys. V Kongresu je pár lidí, kteří jsou i na americké poměry dost bohatí (třeba současný ministr zahraničí John Kerry, jehož manželka je dědičkou firmy Heinz), v administrativě ve jmenovaných funkcích tradičně slouží lidé z byznysu, ale ti jsou přece jen o ligu níž. V tom opravdu nejvyšším patře, na prvních dvou stech místech žebříčku, však nenajdeme jediného člověka, který by šel přímo do politiky. Lidé jako Bloomberg nebo Jon Corzine, bankéř z Goldman Sachs a bývalý demokratický guvernér státu New Jersey (jehož hvězda pohasla poté, co byl vyšetřován kvůli finančním podvodům), jsou výjimkou.

Když vám patří 1,2 procenta HDP Česka

Michaela Bloomberga ani jeho kritici nenazývají oligarchou. Je sice devátý nejbohatší Američan (Forbes vyčísluje jeho bohatství na 36 miliard dolarů), ale nikdo nevznáší podezření, že by šel do politiky, aby ochránil svůj byznys. Z kariéry v legendární, později legendárně zkrachovalé investiční bance Salomon Brothers si Bloomberg odnesl desetimilionové odstupné, které investoval do vybudování servisu poskytujícího obchodníkům finanční informace. Dávno před rozmachem internetu měli jeho zákazníci na dedikovaných terminálech on-line všechna data a informace, jež potřebují. Ale tím, kdo reguluje jeho podnikání, je federální Komise pro cenné papíry a Kongres, nikoli město New York. Jeho klientem není stát, nýbrž bankéři, a to nejen v USA, ale v mnoha zemích světa. Bloomberg sice dnes přináší všestranné zpravodajství a komentáře, avšak kdyby mělo být tendenční, na velkém anglosaském trhu by s tím neuspěl, a tak to Bloomberg ani nezkouší. A jeho celé obrovské bohatství je prakticky celé generováno touto jedinou firmou. Konflikt zájmů tedy není téma, které by v souvislosti s Bloombergem bylo zvlášť frekventováno. Je to tedy takříkajíc magnát strukturálně odlišný od Andreje Babiše s jeho působením hned v několika odvětvích, z nichž v některých má výraznou tržní sílu (zemědělství, potravinářství, chemie) a jiné jsou zase závislé na obchodech se státem či na státní regulaci (biopaliva, zdravotnictví, lesy).

K tomu si přimysleme další podstatný rozdíl: Bloomberg i jeho kolegové z první třetiny seznamu Forbesu počítají své bohatství v sumách, jež staví Babiše do role chudého příbuzného. Jenže Amerika je velká a bohatá, a Česko malé a chudé. 80 miliard dolarů, na něž oceňuje Forbes Billa Gatese, představuje necelého půl procenta amerického hrubého domácího produktu. Dvě a půl miliardy dolarů druhého nejbohatšího Čecha Andreje Babiše (podle téhož zdroje) ale představují 1,2 procenta českého HDP! A o většině lidí z žebříčku platí, že buď jako Gates či Bloomberg podnikají v jednom oboru, anebo, pokud v mnoha, pak jako pasivní investoři – jako třeba „dvojka“ Forbesu Warren Buffett. Svým finančním i ekonomickým „výtlakem“ je tedy Babiš větší boháč v Česku než nejbohatší člověk USA ve své vlasti.

Když je tedy Bloomberg jiný boháč než Babiš, jak vládl? Nějaké společné rysy s Babišem, přesněji řečeno s Babišovou sebeprezentací, by se našly. Zdůrazňoval kompetenci, dosazení schopných manažerů, stanovování měřitelných cílů a trvání na nich. A v mnoha měřitelných ohledech měl úspěch. Zároveň sdílel s Babišem a většinou byznysmenů a manažerů v politice netrpělivost s pravidly politiky, se systémem vah a protivah, jež záměrně brzdí rychlost a jednosměrnost rozhodování. Však se také nechal zvolit starostou a ne třeba senátorem, takže nemusel snášet iritaci koaličního vládnutí, o němž Babiš věděl, že ho nemá rád, ještě než se členem vládní koalice a ministrem stal. Jako každý byznysmen dával přednost konkrétním cílům a nikdy úplně nestrávil, že demokratická politika má taky abstraktní cíle, že svoboda volby jednotlivce je sama o sobě demokratickým dobrem.

Bloomberg ochrání vaše zdraví

Diskuse o konfliktu zájmů u Bloomberga nenastávaly hlavně proto, že jeho cíle byly evidentní: byl přesvědčen, že pro Newyorčany je nejdůležitější bezpečnost a zdraví – a jeho úkolem je se o ně postarat. Takže jím prosazovaná policejní taktika „zastav a prohledej“ narážela na odpor právníků a aktivistů, kteří tvrdili, že se rovná osobní prohlídce bez zákonného důvodu – na což Bloomberg odpovídal, že ale snižuje zločinnost. Péči o zdraví pak Bloomberg prosazoval s vervou až náboženskou. „Máme jako lidské bytosti odpovědnost něco udělat, zachránit se navzájem, zachránit životy své, svých rodin, svých přátel a všech ostatních lidí žijících na této boží planetě“ – tato slova nevyřkl Bloomberg ani na adresu globálního oteplování, ani zákazu vlastnění střelných zbraní, dvou jeho obsesí v celostátní politice. Touto burcující výzvou reagoval Bloomberg na to, když soud zrušil jeho zákaz prodeje nápojů obsahujících cukr ve větších než půllitrových pohárech. Sladké limonády byly jen jedním z mnoha terčů jeho války za zdravý životní styl, v níž neváhal nasadit státní moc. Dalšími byly cigarety, trans-mastné kyseliny, sůl, plastové kelímky, noční hluk či umělá kojenecká výživa. Milionářská excentričnost se projevila v jeho zákazu potravinových darů pro městské útulky pro bezdomovce, neboť u nich nebylo možné zaručit limit obsahu soli. Když prosadil nové stavební předpisy preferující chození po schodech před používáním výtahů, jeho náměstkyně uvedla, že tak město „zachrání 227 tun váhy dospělých Newyorčanů ročně“. Bloomberg zkrátka věděl, co je pro lidi dobré, lépe než oni sami. Lidé podle něj neumějí popsat, co je v jejich vlastním zájmu – to neřekl žádný jeho sarkastický libertariánský kritik, nýbrž on sám v rozhovoru pro časopis Atlantic.

Můžeme s klidem konstatovat, že Andrej Babiš, ač věnuje značnou péči vlastnímu zdraví, zjevně nevstoupil do politiky kvůli tomu, aby se montoval lidem do životosprávy.

Bloombergova manažerská, neideologická politika měla úspěch ve specifické subkultuře New Yorku, ale v celoamerickém měřítku neměla šanci na úspěch. Nemá ji ani Bloombergem založené hnutí No Labels, jež Babiš prezentuje jako partnera a inspiraci ANO. Bloombergova neideologická politika totiž není zdaleka neideologická. „Bloomberg je kandidátem lidí financujících Demokratickou stranu. Říká názory, které by si ti sociální liberálové na večeřích se vstupným 50 000 dolarů přáli, aby demokratičtí politici říkali, kdyby se nebáli, jak na to budou reagovat lidé v Toledu,“ napsal liberální novinář Jonathan Chait. „Bloombergismus na celostátní úrovni je jen liberalismus Demokratické strany oproštěný o jakýkoli ohled na veřejné mínění.“ Babišův americký vzor tedy není transplantovatelný ani na celostátní úroveň americké demokratické politiky, natož do Česka. Zároveň ovšem Bloomberg není žádný Babiš.

Persona non grata v Bílém domě

O něco málo více společných rysů s Babišem by se našlo u jiného amerického boháče, který se o vstup do celonárodní politiky pokusil. Dnes už jméno H. Ross Perot nikomu nic moc neříká. Ale tento texaský milionář v prezidentských volbách v roce 1992 získal 19 procent hlasů, nejvíce, kolik získal kandidát nějaké třetí strany, od roku 1912. Perot již v 60. letech založil IT firmu Electronic Data Systems, poskytovala databázové systémy a zpracování dat. Její zákazníci byli hlavně ve veřejném sektoru – zpracování důchodové a platové agendy, zdravotnické evidence a podobně. Tak jako u takových firem u nás, i u EDS vyšlo najevo, že ráda získávala zakázky bez výběrového řízení a občas inkasovala nemravné zisky. V Perotově firmě nepanovala uvolněná atmosféra jako v Sillicon Valley – to už spíš jako v Babišových drůbežárnách. Vyžadovala se kázeň, vojenský dril, loajalita. Firemní kodex předepisoval vlasy zastřižené nad límec, zakazoval vousy i manželskou nevěru. Perot rád zaměstnával soukromé detektivy a bývalé vojáky – ovšem nejen na špehování zaměstnanců a konkurence, ale i na jeho posedlost, pátrání po amerických válečných zajatcích ve Vietnamu, o nichž Perot samojediný věřil, že tam ještě nějací jsou. Vedle nemravných zakázek byly tyto jeho eskapády dalším důvodem, proč se v Nixonově Bílém domě nakonec stal personou non grata.

Do politiky vstoupil před volbami v roce 1992 s některými tématy ne nepodobnými Babišovým. Rád opakoval variace na heslo „Nekecáme, makáme“ a i on chtěl řídit stát jako firmu: „Spojené státy jsou nejrozsáhlejším a nejsložitějším podnikem v historii lidstva,“ prohlásil. Jeho úzké a lukrativní vztahy s politiky mu nebránily je veřejně kritizovat jako zkorumpované parazity a, s použitím vojenské terminologie, jako vlastizrádce. Jeho hlavním tématem ovšem nebyla korupce, nýbrž státní dluh a volný obchod. Ten popisoval jako spiknutí washingtonských elit, kterým nevadí, že americká pracovní místa odplývají do Asie a do Mexika. Jednu z příčin úspěchu japonské a německé konkurence spatřoval v tom, že mají modernější ústavy – Amerika podle něj potřebuje modernější pravidla než dokument napsaný lidmi, kteří ani neznali telefon. Podobně jako Tomio Okamura byl velkým fanouškem přímé demokracie, přičemž „elektronická městská shromáždění“, jež by nahradila těžkopádný a neproduktivní Kongres, by mohl provozovat jeho Perot Systems (EDS prodal firmě General Motors). Také si založil politické hnutí a také bylo víceméně one-man show, jehož vedoucí placené „aktivisty“ bez milosti vyhazoval, když se mu znelíbili.

Perotovi ovšem nelze upřít, že ovlivnil agendu – téma rozpočtové disciplíny nastolil s účinností, na niž museli ostatní kandidáti reagovat. Nakonec ale vyděsil veřejnost paranoidní konspirační teorií o tom, jak se Bushova administrativa chystá vypuštěním zmanipulovaných fotografií znemožnit svatbu jeho dcery, a veřejnost si začala dělat o Perotovi podobný obrázek, jako si dříve udělal Nixon. V následujících letech se Perot nedokázal rozhodnout, zda má své plně vlastněné hnutí nechat přeměnit ve skutečně demokratickou organizaci, jež se mu ovšem začne vymykat z rukou. Do příštích voleb pak Perot jako politická síla vyšuměl.

Každý telefonát Mexičana se počítá

Zdá se tedy, že kauza Babiš a skutečná oligarchie v zemi, jako jsou Spojené státy, není možná. Země je příliš veliká a různorodá, většina obyvatelstva příliš dobře chápe rozdíl role a temperamentu podnikatele a politika. Jedna oligarchická epizoda z USA ovšem ještě stojí za připomenutí. V globální verzi žebříčku časopisu Forbes před pár lety nakrátko sesadil Gatese z trůnu Mexičan jménem Carlos Slim Helú. Zatímco o tom, co Gates produkuje, si každý může udělat představu, a stejně tak každý ví o bojích, které Microsoft sváděl s antimonopolními úřady, Slim prosperoval v úplně jiné atmosféře. Věděl, kdy co koupit a kdy prodat, a uměl využít pomoc kontaktů v politice. Zlaté časy mu nastaly, když mu mexická vláda, vedená jeho přítelem, prezidentem Salinasem, prodala státního telefonního operátora, zaručila monopol na léta dopředu a přidala mu ještě jedinou licenci na mobilní telefonii v zemi. Mexičané platili jedny z nejvyšších telefonních poplatků na světě, Slim bohatl a Mexiko zůstávalo chudé. „Musíme počkat, až Slim umře, a pak zkusit regulovat jeho syny,“ vystihl situaci jeden úředník mexického antimonopolního úřadu. Veřejná diskuse se o tom příliš nevede, což může souviset s tím, že od firem vlastněných Slimem pochází až třetina výdajů na inzerci v mexických médiích. Jestliže Gatesovo bohatství představuje půl procenta amerického HDP a Babišovo 1,2 procenta českého, pak Slimův majetek činí celých sedm procent HDP Mexika. Vstupovat do politiky kvůli tomu nepotřeboval.

Zato ale vstoupil v USA do médií. New York Times, vlajková loď americké žurnalistiky, se koncem minulé dekády ocitla v potížích. Slim projevil správný čich, když skoupil asi 7 procent jejích akcií a v roce 2009 pak společnosti v úzkých poskytl půjčku 250 milionů dolarů za čtrnáctiprocentní úrok a s možností konvertovat ji na akcie. Postupně svůj podíl dotáhl až na současných 17 procent a stal se největším akcionářem. Je respektabilním světoobčanem, filantropem, přispěvatelem Clintonovy globální nadace, sběratelem moderního umění. Takový kultivovaný člověk samozřejmě plně respektuje svobodu tisku a do chodu redakce nezasahuje. Ale články jako třeba „Mexická plutokracie žije z privilegií loupeživých baronů“ z roku 2007, z něhož mimo jiné čerpám, už dnes v New York Times příliš nevycházejí.

Vzali jsme na sebe odpovědnost za Rusko

Jestliže politická aktivita Andreje Babiše překračuje meze toho, co je možné a přijatelné v USA, pak na druhou stranu rozhodně nedosahuje norem končin, kde se používání slova oligarcha znovuzrodilo: na území bývalého Sovětského svazu. Tamní oligarchové se domohli prvotního majetku nestoudněji než u nás v privatizaci a moc politickou s mocí hospodářskou začali spojovat rázněji. Dnes již zesnulý Boris Berezovskij byl první, který pochopil, jak důležité je vlastnit televizi. Její pomocí dosáhl znovuzvolení Borise Jelcina prezidentem. Navíc se pak tento kapitalista stal zároveň místopředsedou ruské Bezpečnostní rady, přičemž její předseda byl jeho loutkou. Například v nedávno odtajněných rozhovorech s americkými diplomaty vystupoval jako tvůrce ruské zahraniční politiky.

„Rusko není demokratická a evropská země, je to asijská země. Vládne jí a nějakou dobu bude vládnout oligarchie,“ vysvětloval americkým diplomatům jiný oligarcha, Vladimir Guzinskij. Dříve se prý lidé jako on dopouštěli pochybných praktik, ale nyní „na sebe vzali odpovědnost za ruský národní zájem“. Těmto představám učinil Vladimir Putin přítrž; Berezovského vyštval jako prvního a zmocnil se jeho televize, z Chodorkovského pak učinil exemplární příklad. Od té doby je ruským oligarchům jasné, že jejich svoboda držet a rozšiřovat bohatství je podmíněna respektováním mocenského primátu Kremlu. Nezávislá politická aktivita, ať už s jakýmikoli úmysly, nebude tolerována.

Ruský model přežil na Ukrajině. Tam oligarchové kolonizovali stát natolik, že nejen vlastní rozhodující média a politické strany, ale přímo přebírají některé funkce státu tam, kde stát úplně atrofoval – financují a řídí vlastní policii, vlastní zásobování základními potravinami, vlastní vojenské jednotky, jež buď formálně podléhají státu, nebo ne. Při tom všem se naučili používat demokratické mimikry – jako třeba Dmytro Firtaš, který si ve Vídni čekání na to, zda bude vydán do USA, kde je stíhán pro korupci, krátí organizováním Agentury pro modernizaci Ukrajiny, do jejíhož poradního sboru získal například Bernarda-Henryho Lévyho, Bernarda Kouchnera, lorda Mandelsona či Güntera Verheugena. Když prezident Zeman po návratu z loňské návštěvy Ukrajiny veřejně doporučoval vládě, aby více komunikovala s Rinatem Achmetovem, byla to od státníka ze země EU neobvyklá intervence, ale měla svůj racionální základ. Budování demokratických institucí je běh na dlouhou trať; začne-li se roztáčet spirála chaosu, jediní, kdo jsou schopni ve společnosti reálně něčeho dosáhnout a dodržovat dohody, jsou oligarchové (Zemanovi ovšem nelze vytýkat, že neodhadl, že Achmetovovi se dohodu mezi povstalci a Kyjevem nepodaří zprostředkovat a jeho vliv mezitím zeslábne).

A Berlusconi na konec

Řecko je další zemí, v souvislosti s níž dnes občas padne slovo oligarcha. Žádný tamní oligarcha nevstoupil přímo do politiky. Tamní oligarchizace ovšem některé nám známé rysy má. Je to především rozprostření aktivit do různých odvětví – je známkou toho, že skutečná „přidaná hodnota“, kterou podnikatel přináší, nemusí být nějaká speciální podnikatelská kvalifikace, ale politické kontakty, které umožní jeho firmě získat privilegované postavení. Ze zaměnitelných oborů podnikání vystupují dva se specifickým významem: bankovnictví a média. Banka je dobrá k tomu, aby majitel poskytl úvěry firmám, jež zprostředkovaně vlastní. Tak například banka Proton, která musela být v roce 2011 znárodněna, mívala v dozorčí radě tchána budoucího ministra financí Venizelose a bratra bývalého premiéra Papandrea. V červenci 2011, když se zdálo, že ji bude možné zachránit, v ní Venizelos uložil na jeden den 130 milionů eur státních prostředků. Její majitel Lavrentis Lavrentiadis podnikal v chemii, farmacii, bankovnictví, vlastnil fotbalový tým a samozřejmě tisková i televizní média. Tunelování bank už naštěstí po eldorádu z počátku 90. let, kdy bankovní licence pršely z nebes a dozor byl bezmocný, dnes neznáme. Známe ale půvab vlastnění médií jako bezpečnostní pojistky.

Po obhlídce různých oligarchických modelů nakonec nezbývá než skončit u Silvia Berlusconiho a závěru, že tento vzor, Babišovi nejméně příjemný, je mu taky objektivně nejbližší. I Berlusconi založil své podnikání na dealech v oborech se silnou rolí politiků, konkrétně v realitách. I on přesto stavěl na charismatu úspěšného byznysmena. I on vlastnil mediální impérium, jež mu umožnilo když ne totálně kontrolovat informační prostor, pak ho alespoň rozdělit na výsostné politické domény. I on dokázal řadu lidí získat přesvědčivou charakteristikou toho, jak se v Itálii dělalo desítky let všechno špatně. I Berlusconi vytvořil politické hnutí jako marketingový projekt. Na rozdíl od Babiše ovšem Berlusconi kooptoval řadu lidí či politických proudů s vlastním politickým charakterem – v tomto směru bylo jeho hnutí hybridem marketingového projektu a regulérní politické koalice. I on sliboval změnu politiky, hlubší a širší než Babiš. Snad největší rozdíl byl v zahraniční reakci – zatímco vůči Babišovi jsou západní vlády a klíčová média neutrální až uznalá, Berlusconi byl od počátku považován Bruselem a nejvlivnějšími médii za skandál, ostudu a hrozbu. To ovšem na jeho politický osud dlouho nemělo vliv. Nakonec to dobrodružství skončilo, aniž splnilo očekávání.