S prvním prosincovým dnem do kin vstoupilo pokračování pohádky Anděl Páně. První díl vznikl už před jedenácti lety, tehdy se stal nečekaným hitem v kinech, od té doby vánoční televizní klasikou. O pokračování stála Česká televize hned, tvůrci mu přesto dlouho odolávali, protože hledali vhodný text. Takový, jenž by obsahoval uvěřitelnou fintu, proč znovu poslat anděla s čertem na Zem. To se nakonec povedlo díky nápadu scenáristy Marka Epsteina nechat oba hrdiny producírovat se po světě na Mikuláše, kdy taková nebesko-pekelná sestava není na ulici nikomu nápadná. No a z filmu je hit: jen za první víkend svého promítání se stal nejnavštěvovanějším českým filmem v historii za toto období. A co na to všecko říká pohádkový čert Uriáš neboli jeho představitel, herec Jiří Dvořák?

Některé z prvních recenzí si stěžují na to, že jste natočili totéž, jako byla jednička. Přitom to jsou úplně rozdílné filmy, každý je jiný žánr. Jedničku ještě lze považovat za pohádku, ale dvojka je vlastně typická buddy-movie. Takže co jste to vlastně natočili?

Já myslím, že pohádku pro děti i dospělé. Její devíza je v tom, že je plná katolických špílců, na jejichž význam se děti mohou doptávat, když se stane, že jim nerozumějí. Tedy mohou se dozvědět něco o kultuře, ve které žijí. A když jste zmiňoval ty žánry, je to myslím pořád pohádka. Přece jen nepotkáváme běžně na ulicích – s výjimkou toho jediného svatomikulášského večera – ani anděly, ani čerty, tedy ani pravé čerty, ani pravé anděly. Takže film má pohádkový příběh, obsahuje dobro a zlo – a to je nakonec potrestáno. Takže to musí být pohádka, nemyslíte? (směje se)

Taky ale nebývá zvykem, aby anděl s čertem soupeřili o jednu holku.

Dá se to chápat jako metafora. V každém z nás je kus anděla a kus čerta. Záleží jenom na konkrétní situaci, ke kterému z nich se zrovna přikloníme. Navíc, proč by se čert nebo anděl nemohli zamilovat do jiné bytosti? Kdo ví, jak to tam nahoře chodí.

Film stojí na vaší souhře s Ivanem Trojanem. Kolikátá je to vlastně vaše spolupráce s ním? Pokud vím, v divadle jste spolu nikdy nehráli.

Ne, skutečně ne – pravda, s jednou maličkou výjimkou. Jednou jsem měl záskok v Broukovi v hlavě v Divadle na Vinohradech a tam jsme spolu měli jeden výstup, ale to jen díky tomu mému záskoku. Že bychom spolu něco zkoušeli, to ne. Ale ve filmu – nedávno jsme to počítali – je to naše myslím osmá spolupráce. A všecky jsme je zvládli u Jiřího Stracha. On tehdy, právě v jedničce Anděla Páně, odhalil, že na sebe s Ivanem slyšíme. Takže od té doby se toho snaží využívat. Ostatně dvojka je postavena na nás dvou, protože v jedničce lidi nejvíc reagovali právě na nás. Takže zadání pro příští scénář bylo právě takové, že my dva tam musíme být co nejvíc. A – soudě dle nynějších hezkých reakcí diváků – se potvrdilo, že to je správná úvaha.

Takže budou další díly?

Víte, případnou trojku podmínil Ivan – podotýkám, že sám, nikoho se na to neptal –, tím, že teď přijde milion diváků. Pak prý bude další film. Takový dav ale nikdy nepřijde, protože víme, jak dneska lidi chodí do kina.

Ale teď máte na kontě už čtvrt milionu lidí, a to máme za sebou pět dní.

No jo, ale to je začátek. Nedovedu si představit, že by přišlo do kina milion lidí. Tolik měl naposledy snad Jan Svěrák na Vratných lahvích.

To přece nejde měřit. Jednou za čas má snad český film nárok udělat milion.

(usmívá se.) Dobře, tak uvidíme. Rozhodně my už s tím neuděláme nic; my už jsme udělali, co jsme mohli. Akorát opakuji, že Trojan se neptal ani mě, ani Stracha, takže jestli si to pak chce točit sám, může. Upřímně řečeno, nedovedu si představit, na čem by musela stát zápletka dalšího dílu. Vždyť tenhle nápad se líhl dlouho, čekalo se na něj jedenáct let. Po úspěchu jedničky byly různé tlaky z České televize, že musí být dvojka. Vznikaly scénáře, ale po dvaceti stránkách se házely do kouta jako nesmysly.

Copak vy jste je četli?

Ano, skutečně nebyly dobré. Až pak přišel Marek Epstein s nápadem, že jeden den v roce nikomu není divné, když tu někdo chodí s křídly a rohy. Ten nápad byl konečně silný, takže přišlo na jeho realizaci. A stejně jsme se nad ním ještě scházeli před natáčením, tu se něco připsalo, tamhle přepsalo, jinde upravilo nebo vyhodilo. Takhle složitě vznikala dvojka. Snad dobrá, když má taková čísla.

Nejsou pokračování pohádek podvod na divákovi? Vždyť pohádka končí tím, že jsou spolu šťastně až do smrti. Pokračování sděluje, že vlastně ne, že dál mají problémy. Pravda, zrovna vy dva jste se vzít nemohli, takže jste z toho vyvázaní. Ale to je výjimka.

Však jsme se pokračování báli, a proto s ním tak dlouho čekali. Nikomu se nám nechtělo točit dvojku jenom proto, aby byla, to jsme nechtěli. Měli jsme dohodu, že scénář musí být minimálně stejně dobrý jako u prvního dílu, protože kdyby se to náhodou nepovedlo, nechtěli jsme jedničce podrazit nohy. My opravdu měli obavy, jak bude druhý díl přijat. Takže uvidíme, co bude dál. Ale opravdu si nedovedu představit, co by muselo přijít za nápad, aby byla trojka.

Říkal jste, že díky křesťanským nebo přímo katolickým reáliím mají děti možnost ptát se na ně, doplňovat si o nich povědomí. Jak na to tedy lidé reagují?

Byl jsem na premiéře se svou čtrnáctiletou dcerou, ta devadesát procent těchto míst pochopila. Ale víte co, scénář je napsán tak, že i když děti tyhle špílce nebo hlášky nepochopí, mohou film přejít po kamenech jeho příběhu. Mohou se třeba ztotožnit s malou holkou, která městem provází čerta a anděla, ty poplety, kteří jsou vtipní i mimo onen katolický rozměr, takže děti se mají kde chytit. Neztratí se, a proto je to baví.

Takže znalosti dětí o křesťanství nejsou mrzké?

Tak to nevím, protože s dětmi jsem se o těchto věcech příliš nebavil. Ale myslím, že je v pořádku, že se tyto věci připomínají. Protože, co si budeme povídat, naše kultura je vystavěna na židovsko-křesťanských základech, takže je důležité je připomínat, obzvlášť v dnešní době. A když se u toho člověk ještě zasměje i se něco dozví, je to moc příjemný bonus.

Myslíte, že naše židovsko-křesťanské základy jsou ohrožené?

Ano, to si myslím. Podívejte se kolem sebe, mnohdy je to o strach. Myslím, že platí pořekadlo, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Takže netuším, proč by se na školách měly zavádět modlitebny nebo proč by holky měly chodit zahalené. Pokud žiji nebo studuji tady, v této kultuře, budu taky respektovat její pravidla. Tam taky nikdo nechodí v trenkách na ulici ani holky v plavkách nejsou vidět. Proč si teda vzájemně nevyjít vstříc?

Ale vždyť šátky patří i do naší kultury, moje babička v něm chodila běžně. Jen jsme na to zapomněli.

Budiž, ale u nás mají šátky jiný význam. Však moje babička taky chodila v šátku. (přemýšlí) Takhle to řeknu: babičky sice chodily v šátku, ale klidně si ho sundaly. A to i na veřejnosti. Seděla na vejminku na zápraží a sundala si šátek. Kdežto u muslimů je to striktně nařízeno jako dogma. A to já nemám rád.

Když mluvíme o těch pravidlech, uhnu k filmu Osmy. Tam je scéna, kdy hrdina v podání Ivana Trojana podepisuje Chartu 77. Je opilý, rozverně ji podepíše v hospodě, když mu ji nějaký jiný chlapík podstrčí i s jinými podpisy pod nos. Přitom podpis Charty byl přeci úkon velmi intimní, měl svá pravidla, člověk ho měl podstupovat po uvážení, s chladnou hlavou.

(dívá se pobaveně, tuhle námitku už zjevně slyšel) A vy víte jistě, že jinak to nemohlo být? Víte, kolem této scény byly velké debaty mezi Ivanem a Jirkou Strachem. Ivan tehdy namítal to co vy: takhle to nemůžeme udělat, to bych naplival do ksichtu všem těm, kteří si Chartu vymysleli. A Jirka kontroval, že nikdo nic nevíme, že to tak klidně mohlo být. I já věřím, že se určitě našli nějací lidé, kteří podepsali Chartu ožralí – a pak se zděsili, co podepsali.

No dobře, ale vážně věříte, že někdo tahal Chartu i s podpisy jejích signatářů po kapsách po hospodách?

Já jsem tehdy sice byl na světě, ale bylo mi tak málo, že jsem netušil, co se děje. Nepřijde mi to jako zásadní chyba. Ve filmu jde spíš o to, co podpis takového dokumentu s člověkem udělá. Jestli dokáže ustát postoj, pro který se rozhodl, nebo utone v pochybnostech. Jde o uvědomění si svého zařazení se na tu, nebo onu stranu. To je myslím hlavní téma Osem. Bylo sice načato takhle „diskutabilně“, ale je otázka, jestli to tak v některých případech nemohlo být. Já to nevím. Ostatně je to příběh, není to dokument. Každopádně pamatuji si přesně tu debatu, kterou spolu kluci tehdy měli.

Hádáte se takhle často?

Jako v každé normální práci. Režisér vám sice může nařídit, že podle smlouvy máte dělat podle jeho pokynů, ale tohle zaplať pánbůh Jirka nedělá. My se chytneme, ale vždycky je to o problému, nikdy nejde o lidskou konfrontaci. Kdysi jsme si řekli, že si můžeme říct všechno, takže mnohdy v ranních hodinách, kdy jsou někteří lehce ovíněni, jiní těžce, zaznívají hrozné věci. Ale vždycky se k sobě vracíme, v podstatě z té „chlapské lásky“. Je to pevné a silné přátelství.

To je vidět i na množství práce, kterou máte za sebou. Kromě Stracha děláte ještě hodně s Filipem Renčem.

Když jsem přišel do Prahy, ještě jsem tak často pracoval s Dušanem Kleinem. Jinak je pravda, že odhlédnu-li od seriálů, tak pokud jde o ucelené věci, jsem hlavně s těmito dvěma. Jsem v docela dobré společnosti, myslím. Já si vždycky říkal, že Hřebejk pořád obsazuje tytéž lidi, Zelenka si pořád obsazuje tytéž lidi, ale pak jsem si to nechal vysvětlit: když tři čtyři roky připravujete film, chcete před kamerou i za ní lidi, které znáte, kteří s vámi pojedou na stejné lodi a které nemusíte nic učit a nic jim dlouho vysvětlovat. Čili ty „stáje“ mají svou logiku.

Ale to pak jako v každém pracovním vztahu hrozí, že si na sebe všichni zvyknou a upadnou do šarží.

To jo, ale tohle si Jirka hlídá. Anděl Páně má sice takřka totožné nebe jako kdysi, ale na Zemi jsou lidé, kteří v jedničce nebyli.

Taky se oba příběhy odehrávají v jiných dobách.

To je pravda, mezi oběma je asi sto padesát let. Tenhle druhý se děje těsně před začátkem průmyslové revoluce. Strach k tomu říká hezkou větu: Ve chvíli, kdy se v pohádce objeví první kouřící tovární komín, je po ní. Na tom něco je. Marek Epstein to psal s nádechem dickensovské pohádky, ale nakonec se uhnulo spíš k Jakubu Schikanederovi.

Epstein to od začátku psal jako Anděla Páně, nebo to původně bylo něco jiného?

Kdepak, Jirka Marka vyzval, aby to zkusil. Protože do té doby vznikaly jenom bláboly.

Copak Lucie Konášová, autorka prvního dílu, dvojku nezkoušela psát?

Zkoušela, ale nešlo jí to. Až to vypadalo, jako by jedničku nepsala. 

Mimochodem – v tomto filmu jistě ne, ale v jiném případě –, nestalo se, že byste měli chuť si s Ivanem Trojanem přidělené role prohodit?

Ne, protože Jirka umí obsadit lidi tak, aby to klapalo. Třeba se mu to povedlo geniálně v Operaci Silver A. Naštěstí, protože to je výjimečný počin, dokazující, že Strach se umí podívat na věci jinak, že nehladí po srsti.

Ale je to pozapomenutý film...

Dlouho ho totiž nemohli reprízovat, protože si mysleli, že nesmějí kvůli nedořešeným autorským právům na jednu píseň, která tam zní z rádia. Později se zjistilo, že to tak není, že někdo z produkce omylem špatně vyplnil jednu kolonku v papírech.

S papíry je práce. Ještě mi řekněte, coby rodilý Brňan, jak na vás město teď působí. Protože já mám dojem, že se neuvěřitelně zvedlo.

Hrozně se zvedlo. Bylo to víceméně šedé město, kde se po desáté hodině nedal potkat člověk. Teď je centrum spravené, vzniklo v něm spousta opravdu dobrých kaváren a hospod a najednou se stává z Brna to, čím bylo dřív. Plní se, je to studentské město, je v něm hodně mladých lidí. Nadechlo se. Mám z toho radost. A taky je tam nejlepší muzikálová scéna. V Praze sice jsou „jména“, ale v Brně herci umějí víc.

Akorát je problém, že zatímco Brňáky do Prahy do divadla dostanete, obráceně to jde ztuha. Aspoň to mi nedávno říkali v Huse na provázku.

Víte co, já jsem naštvaný na mladou generaci. Ne proto, že mi bude padesát a stárnu. Ale když studenti divadelní vědy nevědí, kdo byl Zdeněk Štěpánek nebo Karel Höger, je to hrůza. Jedna z letošních přijímacích otázek na DAMU zněla: Kdo to byl Petr Čepek? A pro uchazeče byl velký problém odpovědět. Přitom Tři veterány snad viděl každý. Řekněte sám, takový herec – a je to neznámé jméno? Teď mě přes mámu oslovil chlapec, že se chce hlásit na herectví, jestli bych mu o tom něco neřekl. Co bych mu měl říkat o herectví? Ale dobře, sešli jsme se a já se ho zeptal, zda ví něco o Vláčilovi nebo Štěpánkovi. Neznal ani jedno jméno. Ptal jsem se tedy, jestli opravdu chce na herectví. Říkal, že ještě neví, jestli víc myslí na herectví, kameru nebo režii. Tak jsem mu říkal, výborně, rozhodněte se a seznamte se teoreticky s tím, co chcete dělat. Mladí nejsou hloupí, to si skutečně nemyslím, ale tohle jsou problémy.