Den po aprílu, po mnoha prodlouženích a mnoha odkladech, oznámili ve švýcarském Lausanne americký a íránský ministr zahraničí, že dosáhli příslovečného průlomu v jednání o íránském jaderném programu. To, co zveřejnili, není ještě dohoda, nýbrž pouze parametry definitivní dohody, na kterou si strany daly čas do června. Hned v tu chvíli začal boj o „prodej“ dosaženého veřejnosti. Titulky typu „Svět vítá jadernou dohodu“ byly v tu chvíli výrazem zažitého reflexu, že jakákoli dohoda je vždy dobrá dohoda, a taky nepřehlednosti všech reakcí a způsobů, jak dohodu hodnotit. Nepřeberné množství reakcí lze ale pro zjednodušení rozdělit na dva typy. Ti, kdo hodnotí to, co je na papíře, se přiklánějí k tomu, že základ dohody je slibný. Ti, kteří připomínají, co všechno dohodě předcházelo, co v ní není a co potřebuje ke svému naplnění, jsou skeptici.

Dohoda předpokládá omezení íránského jaderného programu v mnoha důležitých ohledech. Tvrdě redukuje velikost zásob nízce obohaceného uranu, které smí Írán držet, a podrobuje kontrole celý řetězec těžby a zpracování uranu. Redukuje počet centrifug, hlavní technologie pro obohacování uranu, na úroveň potřebnou pro výrobu štěpného materiálu. Zároveň zavazuje Írán k úpravám a mezinárodnímu dohledu nad těžkovodním jaderným reaktorem v Araku – přes ten vede cesta k druhé, plutoniové cestě k získání štěpného materiálu pro jadernou bombu. Zavazuje Írán ke spolupráci s inspektory Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). Až po splnění těchto podmínek bude následovat zrušení sankcí. Většina kroků je dohodnuta s platností na minimálně deset let. Američtí vyjednavači vycházejí z předpokladu, že dohodnuté parametry dávají Íránu tzv. breakout time – dobu, za jakou by byl schopen při pádu všech omezení vyrobit jaderný materiál pro bombu – ne kratší než jeden rok. Některé redukce jsou podstatné – Írán musí například redukovat množství uranu o 98 procent, počet fungujících centrifug z 20 000 na 5000. A, jak rádi zdůrazňují vyjednavači, dokud není dohodnuto vše, není dohodnuto nic.

Svázané ruce kontrolorů

To je slunečná strana dohody. Co vidí na odvrácené straně skeptici? Centrifugy, které nebudou v provozu, Írán nemusí zlikvidovat. Budou ve skladech, byť pod dozorem IAEA. Írán nemusí demontovat a zlikvidovat nic. Například ani zařízení ve Fordo, komplex ve skále, který západní rozvědky objevily v roce 2009. Bude z něj vědeckovýzkumné centrum. Obamova administrativa upustila od původně deklarovaného záměru nepřipustit jakýkoli jaderný program, na němž trvala od nástupu do úřadu a s nímž vstupovala do jednání ještě loni. Dnešní dohodou si Írán vymohl právo na zachování kapacity a obohacování uranu. Technické detaily dohody prozrazují jisté nelogičnosti. Pět tisíc centrifug je málo na obohacování paliva pro jaderné elektrárny. Je to počet dostatečný tak akorát pro jadernou bombu.

To, co vypadá solidně na papíře, může být jen tak solidní, jak solidní bude verifikace a kontrola dodržování dohody. Jenže jak solidní může být? Historie mnoha jaderných programů ukazuje, že možnosti zpochybňování kontroly jsou nespočetné. Režim předpokládaný dohodou je méně striktní, než byl režim uvalený na režim Saddáma Husajna po první válce s Irákem v roce 1991. Inspektoři měli papírové právo prohlásit prakticky kteroukoli lokalitu za podezřelou a vykonat tam kontrolu bez ohlášení. Přesto se Saddámovi dařilo tento režim za pomoci lstí, obstrukcí a zahraničních spojenců neutralizovat a kontroly paralyzovat, paradoxně přesto, že, jak dnes víme, žádné pořádné zbraně hromadného ničení neměl. Že se mu to nevyplatilo, je jiná historie.

Inspektoři v Íránu budou smět kontrolovat jen vymezená, deklarovaná jaderná zařízení. Přitom značná část íránského jaderného programu se odehrávala v původně tajných zařízeních, jejichž existenci Írán přiznal teprve, když k tomu byl dotlačen – od Natanzu v roce 2002 až po zmiňované Fordo. Dohoda se zabývá jen jaderným programem, nepředpokládá, že by Írán musel skládat účty z výzkumu směřujícího přímo ke konstrukci jaderné bomby, přestože bezpočet rozvědných informací směřuje k tomu, že Írán přinejmenším dříve takové výzkumy prováděl. Kde je dáno, že třeba už dnes Írán nemá nebo nebuduje nějaká zařízení, o nichž vyjednavači v Lausanne nic neví?

A když inspektoři IAEA něco zjistí, přivezou zjištěné poznatky do Vídně, kde se budou s vedením a s velvyslanci členských zemí dohadovat o jejich interpretaci. Pokud Írán jednou bude mít jadernou bombu, za jednoho z jejích otců bude moci být považován Muhammad Baradej. Tento egyptský diplomat, laureát Nobelovy ceny míru, se po celu dobu, kdy agenturu vedl (1997–2009), snažil tlumit vážnost poznatků inspektorů a západních rozvědek a interpretovat je co nejmnohoznačnějším způsobem.

A když IAEA bude konstatovat porušení závazků, autoritou, která z toho má vyvodit důsledky a případně znovu uvalí na Írán sankce, bude Rada bezpečnosti OSN. A v té Írán s vysokou pravděpodobností najde spojence: Rusko. Írán a Rusko si nedůvěřují, geopolitická realita z nich dělá regionální strategické soupeře, ale jejich opozice vůči USA je silnější než jakékoli vzájemné rozdíly.

A kdyby Rusko nevyužilo svého veta, celý sankční režim nebude snadné dát dohromady. Jakmile sankce jednou uvolníte, rozběhnou se obchody a ožijí zájmy, které dají vývoji novou dynamiku. Země, které se v určité konstelaci před deseti lety nechaly k sankcím přemluvit, už se podruhé nenechají.

Francie v roli jestřába

Sankční režim je podceňovanou osou, kolem níž se celé vyjednávání otáčí. Sankce mají v mezinárodních vztazích špatnou pověst neúčinného nástroje, ke kterému se země uchylují jako k prázdnému gestu, když fakticky nechtějí nic pořádného podniknout. V íránském případě ale pozoruhodně zafungovaly. Za tento úspěch může několik okolností. Jednak se podařilo přimět ke společnému postupu USA a Evropskou unii.

V Evropě v tom hrála důležitou roli Francie. Jak se v případě Iráku chovala oportunisticky (možná proto, že její rozvědka byla přesvědčena, že Saddám zbraně hromadného ničení nemá), tak se ohledně Íránu chová konzistentně. Tady je kontinuita mezi Sarkozym a jeho socialistickým nástupcem Hollandem naprostá – špičkoví diplomaté pracující na Íránu ostatně zůstávají titíž. Sarkozy přesvědčil francouzské ropné firmy, aby v Íránu neinvestovaly, a podporoval zavedení tvrdých sankcí. A dnes francouzská diplomacie sehrává roli jestřába nedůvěřivě sledujícího americkou touhu dosáhnout stůj co stůj dohody. Například francouzský velvyslanec v USA Gérard Araud 28. března na svém twitterovém účtu sdílel odkaz na článek o tom, že při rozhovorech v Lausanne požádal o azyl íránský novinář, do té doby loajálně sloužící režimu. Ten v článku charakterizuje jednání takto: „Američtí vyjednavači jsou tam hlavně proto, aby mluvili jménem Íránu s ostatními členy koalice 5+1 a přesvědčili je k souhlasu s dohodou.“ Francouzský ministr zahraničí Laurent Fabius pak po oznámení dohody otevřeně řekl, že Francie soudila, že dohoda „není dost solidní“, a chtěla ještě jednat, ale Američané podlehli výhrůžce Íránců, že odejdou, a kapitulovali. Není těžké si představit, že zjistí-li Francouzi, že zůstávají sami, nebudou se v Radě bezpečnosti OSN exponovat pro obnovení sankcí a dají přednost komerčním zájmům.

Druhá specialita íránských sankcí spočívá v tom, že dovedly k rafinovanosti používání finančních nástrojů. Jsou to první sankce, jež dokázaly využít vlastností finanční globalizace. K sankčnímu režimu, jež začal na půdě OSN v roce 2006 a plynule pokračoval, přibyly v roce 2012 pro laika na první pohled nezajímavé, ale veledůležité kroky. V USA to byl zákon známý pod zkratkou CISADA z roku 2010 a tzv. Kirkův-Menendezův dodatek, který k sankcionovaným institucím přidal Íránskou národní banku. A v Evropě to byl pokyn organizaci pro bankovní platby SWIFT, aby přestala vyřizovat transakce sankcionovaných íránských bank. Tyto kroky znamenaly, že íránské banky byly odříznuty od světa. Kdo nemůže do SWIFT, ten jako by nebyl. A kdo se pokusí s Íránem obchodovat, musí počítat s tím, že přijde o přístup na americký bankovní systém – a ten dnes znamená světový. Finanční transakce s Íránem se staly toxickými. Íránu se tím výrazně zúžil počet kupců ropy ochotných obětovat přístup na globální finanční trhy. Tito obchodníci z mezinárodní šedé zóny – zejména čínští – si tak mohli dovolit tlačit Írán cenově ke zdi. Írán tak za ropu utržil méně, aniž by pokleslo množství ropy na globálním trhu.

Perská tisíciletá trpělivost

Byly to právě tyto vystupňované sankce, které srazily íránský HDP o šest procent za dva roky a v roce 2013 ho přivedly k jednacímu stolu. A s čím dnes Írán od stolu odchází? S příslibem zrušení sankcí odměnou za to, že bude své jaderné úsilí po deset let držet na uzdě.

Co je to deset let? Íránci uvažují strategicky. Jejich jaderný program začal už v 60. letech za šáha Pahlavího – mírový, ale už tehdy měla CIA podezření, že šáh chce bombu. O strategii něco vědí – je to sice šíitská teokracie, ale zároveň taky dědicové impéria, jež existuje o nějakou tu tisícovku let déle než většina států v okolí. Deset let pro ně není žádná doba.

Mírový a vojenský jaderný program jsou velmi blízcí příbuzní. Existují indicie, že Írán již nashromáždil hodně hardwaru i know-how na výrobu jaderné zbraně. Něco vyvinul, něco zobchodoval v Severní Koreji či pákistánském „jaderném bazaru“. Hodně šílená země může získat jadernou zbraň navzdory veškerému diplomatickému úsilí – to v praxi demonstrovala Severní Korea. Ta v roce 1994 uzavřela dohodu, kterou tehdy prezident Clinton zvěstoval světu velmi podobnými slovy jako Obama před týdnem dohodu z Lausanne. Od té doby KLDR kličkovala, podváděla, předstírala dodržování dohod a vydírala tak dlouho, až nakonec v roce 2006 provedla svůj první jaderný výbuch. Trvalo jí to dvanáct let – jen o dva roky déle, než na kolik se má vztahovat dohoda s Íránem. A Írán je nepochybně vyspělejší a méně šílená země. A právě se dostala na dosah zrušení sankcí.

Znepokojení šejkové i Židé

Čím blíže Íránu, tím méně důvěry v jeho čestné úmysly. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu varuje před íránskou bombou otevřeně a neváhá jít do ostrých střetů s Obamovou administrativou, které vyvrcholily jeho projevem v americkém Kongresu prezidentovi navzdory – něco takového nikdo nepamatuje. Jenže Netanjahu není sám. Z Íránu jsou nervózní všichni okolo. Teherán udržuje při životě Assadův režim v Sýrii. Teherán si za vlády premiéra Málikího tak omotal kolem prstu Irák, že to vedlo k bonmotu, že Írán s třicetiletým zpožděním konečně vyhrál íránsko-iráckou válku. Každopádně to vedlo k rozkladu iráckého státu. Saúdská Arábie a Írán se navzájem sledují s paranoidní posedlostí. Saúdský král sice v oficiálním prohlášení dohodu s Lausanne opatrně přivítal, ale diplomatické zdroje i saúdští komentátoři už delší dobu mluví o amerických jednáních s Íránem kriticky. A to tak kriticky, že varují před naprostým rozpadem dosavadních aliancí na Blízkém východě. A naznačují, nepříliš zastřeně, že pokud se Íránu otevře cesta k jaderné zbrani, nebudou moci zůstat nečinní.

Ten rozpad aliancí už je každopádně v pohybu. Egypt byl desítky let americkým spojencem a klientem, byl to mistrovský tah Henryho Kissingera, na kterém prezident Carter pak postavil dohody z Camp Davidu, a všichni další prezidenti tento vztah udržovali. Dnes jsou vztahy Egypta s USA chladné a úměrně tomu vztahy s Moskvou vřelejší. Netanjahu a egyptský vůdce generál Sisi mají dnes lepší pracovní vztah spolu než s Barackem Obamou.

Arabské státy se snaží prakticky od vzniku Izraele o ustavení jednotné arabské protiizraelské fronty – byť poté, co ve válkách v roce 1967 a 1973 dopadla vojensky neslavně, existuje hlavně v rétorice. Teď nicméně vojenskou koalici vytvořily a zahájily vojenský zásah proti hútiovským povstalcům ze severu země. Arabové pod vedením Saúdské Arábie najednou dali dohromady vojenskou akci v řádu dnů – rychleji, než kdy dokázala vypravit EU humanitární vojenskou misi. Ale ne proti Izraeli, jak o tom šedesát let mluvili – proti šíitským povstalcům podporovaným Íránem. To je opravdu nový Blízký východ. A když se takto chová režim dušený sankcemi, jak se asi bude chovat, až se jeho ekonomika vzchopí?

Obama chce prostě druhý pokus

Proč se Obama na dohodu s Íránem tak upnul? Prezident na to zpravidla opáčí, že vojenský zásah není řešení. Jenže to je falešná volba – ne všichni jeho kritici prosazují vojenský zásah. Pokračování v dosavadním režimu sankcí (a zřejmě také sabotážních akcí tajných služeb) považují za sice nespektakulární, zato rozumnější kurz. Jeden výklad zní, že jeho hlavní záměr je omezit americké angažmá v regionu – a jako cestu k tomu si vybral normalizaci vztahů s Íránem a vtažení této dosud izolované země do mezinárodního systému. Normalizovaný Írán by pak byl jedním pilířem šíitsko-sunitské rovnováhy a Amerika by ji jen zpovzdálí vyrovnávala. Jenže za dobu, co Obama tuto strategii začal realizovat, definitivním odchodem z Iráku v roce 2011 počínaje, se celý region řítí do čím dál většího chaosu. Vznik Islámského chalífátu, kolaps Jemenu, který Bílý dům vydával ještě loni za příklad své úspěšné protiteroristické politiky, to všechno jsou události, jež nebyly na programu. Natož pak regionální závody v jaderném zbrojení.

Prvního dubna vyšla v deníku Washington Post analýza snažící se tuto otázku zodpovědět. Má titulek „Proč si Obama zvolil rozhovory s Íránem k jednomu největších risků svého prezidentství“. Popisuje jeho přístup k americké zahraniční politice tak, jak ho vnímají lidé v Bílém domě. Mluví o jeho „přesvědčení, že nejlepší způsob, jak změnit chování nepřátelských režimů porušujících lidská práva, není izolovat je a vyhrožovat jim vojenským zásahem, ale vytrvale s nimi jednat“. Cituje jeho spolupracovníka, kritizujícího, že ve Washingtonu stále panuje „instinktivní sahání po vojenském řešení jako jediná známka toho, že Amerika něco myslí vážně“. Jednání s Íránem prý představují nový model: „Nekladou důraz na hrozbu síly, ale na americkou diplomacii a státnictví. USA jednají jako součást široké mezinárodní koalice zahrnující Rusko a Čínu, což je změna proti dřívější době, kdy podle Obamy USA často ignorovaly spojence a jednaly na vlastní pěst.“ Dohoda s Íránem by potvrdila Obamův „zásadní názor, že USA musejí být otevřeny jednáním se svými nepřáteli“. A je to pro něj taky osobní – pamatuje si, jak mu Hillary Clintonová v předvolební debatě v roce 2007 vytkla, že je nebezpečně naivní, a totéž opakují republikáni. „Je v tom odhodlání ukázat republikánům, že se mýlí, i světu, že se mýlí.“

Článek připomíná i rizika jednání s Íránem a pokus prezentuje jako velkou sázku. Jenže takřka stejný článek by šel napsat před několika lety o Obamovi a Rusku. Totéž přesvědčení o tom, že s nepřáteli je třeba mluvit. Totéž přesvědčení, že zatvrzelí republikáni se snažili Rusko izolovat a byli vůči němu agresivní. Tatáž víra, že Obamův „reset“ ukáže pochybovačům, jak lze diplomacií docílit nečekaných výsledků. Totální krach své ruské politiky Obama, zdá se, vytěsnil. Místo aby zkušenosti zapracoval do svého postoje, rozhodl se je pominout a přidělit si na dokazování toho, jak se všichni mýlili, druhý pokus.