Václav Klaus uvedl do českého jazyka slovo „neudálost“, což je výpůjčka z angličtiny – non-event. Hlavní neudálostí končícího týdne byl verdikt Ústavního soudu, který v nejtěsnějším možném poměru 8 ku 7 nezavřel archivy Státní bezpečnosti (a dalších represivních organizací dvou totalit na našem území).

Skupinu sedmi disentujících soudců vedl předseda ÚS Pavel Rychetský. Svůj nesouhlas Rychetský zdůvodnil tím, že v dnes platné liberální úpravě se doslova kdokoliv nad 18 let může podívat do doslova kteréhokoliv zachovaného svazku, tedy včetně svazků vedených na nepřátelské osoby. V materiálech na nepřátelské osoby, o které Rychetskému jde především, StB shromažďovala i osobně choulostivé informace (byť rozšířená představa, že svazky přetékají záznamy o sexuálních eskapádách, je mylná). Ti, komu náš nejliberálnější zákon v Evropě připadá příliš otevřený, si většinou představují, že přístup ke svazkům by měli v zásadě mít jen historici. Varianta s úplným uzavřením, či dokonce zničením archivů, jak ji na začátku 90. let občas někdo navrhoval, dnes není reálná. Miliony stránek jsou digitalizované a většina už legální cestou i venku z archivu.

Může to znít absurdně, ale platí, že soudce Rychetský má pravdu, poněvadž takový zákon se prostě hájit nedá, a současně je dobře, do jaké situace jsme díky tomuto zákonu dospěli. V České republice byly archivy komunistické tajné policie otevřeny tak extrémním způsobem, že každému vágusovi, který si zrovna vzpomene, stačí znát jméno a datum narození „nepřátelské osoby“ – a už si může číst v jejím životě. Já osobně jsem byl příznivcem otevření archivů do chvíle, než jsem při práci na knize o Václavu Havlovi v materiálech StB narazil na odposlech jedné nechutné hádky mezi manželi Havlovými a uvědomil si nejen to, že takový záznam nelze použít, ale také to, že jsem ho jako třetí osoba nikdy neměl spatřit.

Je malý zázrak, že když už zákonem vznikla taková možnost a současně ještě řada celebrit známých i před rokem 1989 pořád dominovala veřejnému prostoru, média, a to ani bulvární, systematicky nepročesávala archivy a nezpůsobovala těm lidem bolesti na stará kolena. Archivy máme otevřeny od roku 2004, překryv mezi platností zákona a potenciálním veřejným zájmem trval určitě několik let.

Tady docházíme k důvodům, proč je stav nastolený tím sporným zákonem paradoxně dobrý. Život ukázal, že o nálezy v archivech tajné policie projevují zájem právě jen odborníci, kteří se StB zabývají profesně a vytrvale. Je to poměrně malá skupina, někteří z té skupiny byli v tomto směru neúnavní od brzkých 90. let a dlouho naráželi na obstrukce politiků a hlavně archivu ministerstva vnitra. Úpravu z roku 2004 prosadila senátorka za ODS Dagmar Lastovecká, byla to reakce na předchozí nedobrý stav a typický krok ode zdi ke zdi. Záhadou zůstává i to, jak by se okruh vědců s přístupem ke svazkům definoval. Asi nejlepší znalec dokumentů StB v zemi Radek Schovánek není formálním vzděláním vůbec historik, sám se (s jistou sebeironií) označuje za badatele. Když v letech 2006 a 2007 vznikal Ústav pro studium totalitních režimů, při debatách nad ÚSTR vyšlo najevo, že část historiků, kteří byli proti, sice jakoby odborně mluví o archivech StB, přitom zřejmě ani neví, jak takový svazek vypadá, možností daných zákonem z roku 2004 dosud nevyužila a podobně.

Prvních dvacet let po převratu se hlavní proud české historické obce háklivým tématem fungování StB a jejích spolupracovníků téměř nezabýval, asi že bylo háklivé, posledních několik let zase jde do popředí mladší generace historiků, která už má Státní bezpečnosti a jejího boje proti opozici plné zuby a raději zkoumá všední život za socialismu a podobně převratné otázky. Ta móda zašla tak daleko, že zamořuje dokonce i ÚSTR, který má přitom primárně zkoumat právě komunistickou a nacistickou represi. Oné relativně malé skupince badatelů a historiků, která se přidržela zájmu o StB, dnes kromě zákona zpřístupňujícího svazky StB skoro nic nezbývá. Přitom zrovna jim jednou za jejich práci budeme vděční.