Od ledna loňského roku vede Evropská komise řízení proti Polsku. U našich severních sousedů se čtvrt roku předtím ujala vlády národněkonzervativní strana Právo a spravedlnost (PiS) s výhradami vůči evropské integraci, progresivistické politice, vítání běženců z Blízkého východu. V evropském establishmentu a v establishmentových redakcích je vláda PiS označována za „pravicové populisty“. Bez tohoto barvitého pozadí nepochopíme ani spor Evropské komise s vládou důležité členské země. V tom sporu jde především o údajný atak vlády ve Varšavě na nezávislost jejich Ústavního soudu. S nezávislostí soudu na vládnoucí garnituře to za předchozí vlády Občanské platformy sice moc slavné nebylo, ale nevadí, předchozí vláda byla takzvaně proevropská. A že vládní většina proevropské vlády doobsadila soudcovské kolegium svými lidmi těsně před volbami a z pěti nováčků dva měli dokonce zaujmout místa, která přitom měla být uvolněna až po volbách, taky nikomu v Bruselu nevadilo. PiS si to ovšem líbit nenechal a spolu s těmi dvěma soudci zablokoval – zřejmě protiprávně – i ostatní tři. Je to bitka, v níž ani jedna, ani druhá strana nejsou bez viny.

PiSu se také vytýká, že chce neposlušný ÚS znehybnit – tím, že se většina hlasování soudců přenese z menších senátů do pléna, a tak se zvýší kvórum – asi podobně, jak to po léta funguje u českého Ústavního soudu v Brně. Ale proti tomu nikdo z EU neprotestuje, snad klidu na úsečce Brusel–Brno pomáhá i fakt, že u nás máme „proevropskou“ vládu.

Tady se dostáváme k českému vkladu do aktuální války mezi Bruselem a Varšavou. Komise svůj arzenál, sestávající z psaní formálních dopisů a čekání na formální odpovědi, vyčerpala, aniž se Varšava zalekla. Další eskalace, jíž by byl návrh na odebrání hlasovacích práv při evropských Radách hřešícímu státu, není možná, neboť pro tu by bylo potřeba jednomyslného hlasování (pochopitelně bez účasti státu, o němž se jedná). Viktor Orbán, velký spojenec Poláků a intimus Jaroslawa Kaczyńského, už před časem oznámil, že by takový návrh vetoval.

Do této situace vstupuje komisařka pro spravedlnost Věra Jourová, která včera v rozhovoru pro on-line verzi německého Spiegelu Polsku pohrozila, že se mu sáhne na unijní dotace pro léta 2020–2026. Je to naprosto neuvěřitelný útok. Vyplácení dotací nemá být nijak závislé na politickém názoru příjemce. Jourová sice v rozhovoru mluví o pouhé úctě k základním evropským hodnotám a zákonům, jenže způsob, jímž v Bruselu čtou vývoj v Polsku, je prokazatelně zideologizovaný a zpolitizovaný (Občanská platforma se pomoci z EU proti straně, která ji porazila ve volbách, přímo dovolává.) Výhrůžky jako teď ta z úst české komisařky povedou ve Varšavě spíš k většímu vzdoru.

Utrpět mohou i česko-polské vztahy. Věra Jourová vzešla z hnutí ANO, Poláci vědí, že Andrej Babiš, pravděpodobně příští český premiér, si z byznysu přinesl do politiky slušně vyvinutou polonofobii (kdysi se Babiš nechal slyšet, že Polák není národnost, ale zaměstnání). Současně česká zahraniční politika oficiálně ještě pořád stojí na třech pilířích – NATO, EU, sousedské země. Mezi sousedy je Polsko hned po Německu a právě jako občasná protiváha k Německu pro nás nejdůležitější.

Škodu lze jistě odčinit, nejspíš za cenu znevážení komisařky. Někdo z české diplomacie by polským protějškům musel vysvětlit, že ona žádný vlastní názor, natož názor svého domovského státu, neprosazuje, protože názory nemá. Připomněl by, jak se kdysi vyslovovala proti ženským kvótám, aby posléze v Komisi začala vnucovat ženské kvóty soukromým firmám. A zakončil by, že Věra Jourová není lídr, ale hmota, která jenom obteče úřad, do něhož byla posazena.