V kinech jsou právě uváděny dva filmy, jejichž hrdinové jsou důležití pro krátkodobou paměť tuzemské společnosti, neboť spolu s ní prošli z jednoho politického systému v jiné. První promítanou partou je sestava kolem Štěpána Šafránka, tou druhou dvojice loutek Pat a Mat. Společné jim je úsilí neměnit se, charakterově zůstat na svém, ať se svět, v němž se pohybují, mění jakkoli. A on se mění, což je u loutek dokazováno střídáním jejich zázemí od panelákového bytu, přes chalupu na samotě u rybníka, cihlový dvojdomek ve městě až nejnověji k vesnické usedlosti. Básníci sice dlí na místě jediném, na českém maloměstě, ale to se přirozeně vyvíjí, takže se mění názvy jeho ulic, střídají se v něm obchody, služby i zaměstnání postav. A samozřejmě dívky, o něž se Štěpánek pokouší. Vzhledem k tomu, že jde o možná nejdéle sloužící postavu českého filmu, je možno srovnávat ji s charaktery z jiných ság – třeba s Rockym, jenž je jenom o šest let starší. Boxer se v každém snímku připravuje v roli sportovce nebo trenéra na stěžejní utkání o svou čest a o čest všech chudých lidí. Štěpánek na druhé straně železné opony v podstatě taky celý čas trénuje a na konci usiluje o konečné fyzické vítězství nad soupeřkou. Rozdíl v kvalitě a přípravě duelistů ovšem vytyčuje rozdíl mezi českým a americkým filmem a mezi možnostmi, které měl k dispozici člověk za oceánem a tady a jež si natolik osvojil, že mu zůstaly dodnes. Což je taky jediný důvod, proč může Štěpánkova postava nadále přežívat.

Rozdíl mezi oběma tuzemskými seriály je snad v tom, že zatímco loutkový variuje nástroje, s jejichž pomocí dokazuje neměnnost hrdinů, hraný variuje situace, jimž jsou hrdinové vystaveni. To zdůrazňuje svými názvy, v nichž řeší domnělé potíže básnické tvorby. Čerstvý příspěvek se jmenuje Jak básníci čekají na zázrak a svádí ke zřejmým úvahám, zda onen očekávaný div má být určen postavám série, jejím divákům či zda nadále má jít o komentář k vývoji zdejších dějin. Bývá totiž zvykem rozdělovat nyní šestici filmů na starou a novou trilogii. Ta první, předrevoluční, zpravidla je hodnocena jako kvalitní komedie i kritika poměrů, které v 80. letech v Československu vládly. To druhá půlka prý už je jenom úpadek. Je to zautomatizovaný postoj, jenž k poznání těchto filmů ničím nepřispívá. Zhlédnutí prvního polistopadové pokračování, nazvaného Konec básníků v Čechách, jež kdysi spadlo do vlny privatizačních a podnikatelských vyprávěnek, s odstupem dvaadvaceti let dává troufalou zprávu nanejvýš o tom, že první půlka 90. let se od předešlé dekády nelišila: pokud si našinec chtěl něco užít, měl v podstatě jedinou volbu – sex, pokud u něj navíc „držel hubu a krok“.

Společné charakterům Štěpána Šafránka, Kendyho a Pata a Mata je úsilí neměnit se, charakterově zůstat na svém, ať se svět, v němž se pohybují, mění jakkoli.

U Pata a Mata taková hrůza samozřejmě nehrozí. Anebo lépe: myšlenky na podobu a druh vztahu mezi oběma muži získaly sexuální rozměr a vážnost až s časem, s postupným ukotvením a znormálněním gay tematiky ve zdejším slovníku a obecném povědomí. Možnost partnerského soužití je tedy opět doklad posunu světa, v němž figury žijí, na jejich charakter nemá žádný vliv. Ostatně těžko bez znalostí reálií hádat, jaké konotace oba chlapíci vyvolávají třeba v Nizozemí, kde se seriál jmenuje Soused a soused a kde společenská vstřícnost k menšinám je záležitost několik desítek let stará. Ale je možné, že v Holandsku Pat a Mat vskutku jsou vnímáni pouze jako přátelé či přízeň. Jejich filmová novinka sice je trochu podvod, protože jde o devět nových příběh, provázaných motivem jejich filmové projekce ze starých kotoučů, které oba hrdinové nalezli na půdě jednoho ze svých domů. Nejde tedy o rozvinutí známého světa do podoby uceleného filmu, jak se o to pokusili Simpsonovi nebo jako se stalo obyvatelům Městečka Southpark, nýbrž podobá se prvnímu Fimfáru, jehož struktura byla podobná – akorát že předěly mezi příběhy místo promítačky suplovalo „předčítání“ z literární předlohy Jana Wericha.

Nadále tedy sledujeme příběhy dvou potrhel, která ale v rozporu s běžným přesvědčením nejsou škůdci ani hlupáci, nýbrž fajnšmekři. Což je v novince zvýrazněno tím, jak často se něco děje kolem jejich hlavy: neustále jim padají čepice a hodně prostoru zabírá řešení ideálních pokrývek hlavy. Vynalézání je baví, je to smysl jejich existence a způsob ohmatání světa – v tom se podobají dětem. Kdysi nutkání tvořit splývalo se snažením kolegů z Receptáře a výsledné nápady měly substituovat nedostatek nabídky zboží. Dnes je i vymýšlení novinek zábava, protože svět si zábavu udělal ze všeho.