Starosta Prahy 1 Oldřich Lomecký před nedávnem prohlásil, že „centrum Prahy nikdy nebude vhodné pro cyklistiku, neboť je uzpůsobené hlavně pro chodce“. Řekl to v souvislosti s návrhem, aby se cyklistům zakázala jízda po pěších zónách v centru města.

Řekněme, že centrum Prahy kdysi bylo také pro koně a kočáry, ale je fakt, že pěší zóny jsou skutečně pro pěší, a je dobře, že v Praze jsou – a mělo by jich být víc. Kola na nich jsou problematická. Ne však tím, že se tam vyskytují, ale protože tam mají problém – chodci potom taky.

Je nutné přiznat, že jsem cyklista, nebo spíš: jezdím na kole, skoro každý den. Je velký rozdíl mezi cyklistikou, což je sportovní výkon, a jízdou na kole, což je způsob, jak se poměrně nenáročně dostat z jednoho místa na nedaleké místo druhé. Jedině ten druhý způsob je v Praze přijatelný, tolerovatelný a pro město vhodný. Městského uživatele kola poznáte ostatně podle toho, že je v civilu, šlape uvážlivě, dává pozor a na jeho kole nelze vyvinout žádnou rychlost, o což se ani nesnaží. Takový jezdec si na rozdíl od starosty Lomeckého myslí, ba je přesvědčen, že kolo je právě do historického velkoměsta vhodné, neboť je to nástroj velmi šetrný, vlídný a přátelský. Všude v civilizované Evropě (a i v mnoha městech USA) k tomu už dávno došli a nikomu (kromě notorických kazisvětů) to nedělá problém. Zařídili si to tak, aby se kola s auty příliš nemísila a s chodci se pohodlně míjela a navzájem se všichni respektovali.

Jenže proč to v Praze nejde? Je tu jeden důvod praktický a neodstranitelný. Praha je kopcovitá, respektive je podobná lavoru, takže cesta na jeho i bližší okraje je poněkud namáhavá. Už na Vinohrady člověk trochu supí, stejně tak musí kolo vytlačit přes letenský práh třeba do Dejvic. To je jisté, města na placce to mají lepší, my máme panoramata.

Zcela je však pro jízdu vhodný komfortní historický střed města, jenž je na rovině. Třeba taková cesta od Národního divadla po Národní třídě na Staroměstské náměstí přes Příkopy a pak do Pařížské by v každém civilizovaném městě byla parádní cyklistická trasa, kde by kola v naprostém souladu mohla koexistovat s chodci a obě skupiny by se vzájemně přátelsky zdravily.

V pražské realitě je to však zcela nedosažitelné. Tato páteřní cesta je naopak provázena nejrůznějšími překážkami, zábranami, nelogičnostmi. Na Národní se s koly vůbec nepočítá (přitom se před pár lety rekonstruovala a linie pro kola by se jistě na ni vešla), ulice 28. října a Můstek jsou klasická pěší zóna, kam by se kola mohla pohodlně vejít, kdyby ovšem se jim jen trochu pomohlo vyznačením cyklochodníku, a na Příkopech pak zničehonic začne cyklopruh, který je sice výborný, ale jak začne, tak skončí. Na Staromák se musíte složitě dopracovat, ano, jste nuceni jet po chodníku a různě improvizovat, přičemž jste stále nesrovnatelně ohleduplnějším elementem než všude navalené plechové krabice automobilového typu. Trasa má tu zásadní výhodu, že se na ní – kromě problematického úseku na Národní – nepotkáte s tramvajemi: ty jsou největší hrozbou cyklisty, ale v Praze je kolo s nimi v dotyku skoro pořád.

Nyní padá tedy návrh, že by se této již problematické, ale stále ještě použitelné trase přeťal vaz a od ulice 28. října přes Můstek by musel cyklista kolo tlačit, což by tedy bylo stejné, jako by měl motorku.

Inu, pokud to projde, já, jezdec na kole, jenž už deset let jezdím bez nehody, to přežiju, z kola sesednu, nebo spíš to udělám tak, že jako chytrá horákyně trochu pojedu, trochu ho budu tlačit. Budu ale, stejně jako lidé s jistou zkušeností civilizační, kroutit hlavou, proč taková prostá věc v Praze nejde, když jinde ano. Bude to další potvrzení civilizační železné opony, která není na hranicích, ale je v těch hlavách. I tak nablýskaných (jsme na tom podobně), jako je ta pana starosty Lomeckého.