Na jaře roku 1990 jsem se ocitl v bavorském klášteře Rohr na setkání mládeže, které tam léta organizoval opat Opasek, do roku 1989 z pochopitelných důvodů jen pro mládež exilovou. Bylo to první setkání po Listopadu, mládež už tam nebyla tedy jenom exilová, zato dosti undergroundová, takže jsme se tam za klášterní peníze po večerech opíjeli, proto jsem se raději po dvou dnech ráno vytratil a jel s pár markami v kapse obhlížet krajinu. Tehdy se ještě dalo bez problémů jezdit stopem, a když jste řekli, že jste Čech, měli Bavoráci radost a vzali vás, kam jste chtěli. Tedy, to asi ne vždycky, ale skoro to tak vypadalo. Tak jsem si za Řeznem stopnul auto do Pasova a připadal si v tom malebném Bavorsku jako v zemi zázraků. Všechno kvetlo, zářilo, přímo se lesklo čistotou, pole byla vzorně upravená, vesnice jako vymetené, fasády vymalované, obyvatelstvo klidné a nastrojené, prostě kouzelná země: v té době jsme ještě věřili, že takhle budou za pár let vypadat Čechy. 

Takže mě možná ani nepřekvapilo, že najednou vidím na svahu řecký chrám. Jeho bílé průčelí s řadou dórských sloupů zářilo do krajiny, kterou s klidem protékal mladý Dunaj. Bylo to hezké a působivé, ale přece jenom, antika v Bavorsku?! Jistěže novodobá, tak naivní jsem nebyl, ale trochu jsem se divil. Was ist da los, bitte? zeptal jsem se. Walhalla, řekl řidič, chceš se tam podívat? A už odbočoval na vedlejší silnici a po chvíli stoupání jsme byli nahoře. Od té doby jsem věděl, že se tam musím jednou vrátit.

Trvalo to skoro třicet let, před dvěma lety jsem na svahu nad městem Donaustauf byl znovu, při takové letní bavorské cestě… Bavorsko vypadalo stále dobře a Čechy se od něj pořád docela lišily. Zaparkovali jsme auto na stejném místě, však jsem to tam již znal. Chrám stál ve středoevropské zeleni jako cizokrajný bílý slon. Antický chrám se dá považovat za předčasný vrchol architektury, vlastně nic elegantnějšího, dokonalejšího a přitom jednoduššího se už vymyslet nedá, v tom měl klasicismus 19. století pravdu: proč se snažit o nějaký vlastní styl, když jednak všechno už bylo vymyšleno a zadruhé naše doba nám umožňuje to postavit lépe? Proto nad Dunajem, asi osmdesát kilometrů od českých hranic, stojí dokonalý řecký chrám, rozhodně zachovalejší než kdekoli ve starém antické světě. Inu, Němci…

Jenomže ono se to jmenuje Walhalla, což by se asi staří Řekové divili. Je to síň padlých, dalo by se říct taková márnice germánských hrdinů. Jenomže pořádná germánská Walhalla, jak se o ní píše v Eddě, by vypadala asi dost jinak. Asi bychom si ji mohli představit jako v nějaké islandské fantasy nebo z ilustrací k Tolkienovi. Napůl obrovský pohádkový chrám, napůl divoká chatrč se zlatou střechou, na ní stojí mytologická koza Heidrún, z vemene jí teče medovina rovnou do vousatých tlam žravých hrdinů, kteří položili životy ve věčných bitkách, protože přirozenou smrtí správný Germán ze života neodchází. A vedle té medoviny do těch tlam, jež se nikdy neunaví, padají kusy masa z mytologického kance Saehrímniho, jehož pečené kýty stále dorůstají. V čele té tlupy nesmrtelných jedlíků trůní sám bůh Odin se svými vlky Gerim a Frekim, kteří vítají vytím nové strávníky, jež na svých křídlech přivážejí sličné a hrozivé Valkýry. Tak tohle bohužel tahle Walhalla nenabízí. Velcí Germáni tam přebývají v podobě nikoli žroutů kančího, ale jako úhledné mramorové busty, jichž je celkem 96. Nebo ve formě 64 mramorových cedulí, to když není známo, jak velikán vypadal, což se týká především náčelníků germánských kmenů. Dohromady je tam připuštěno 160 osob z celých německých dějin, od Arminia, vítěze nad Římany v Teutoburském lese, po hlavičky dvou mučednic nacistického režimu, Edith Steinové a Sophie Schollové, které tam byly dodány v 90. letech: celkem je tam dvanáct žen, což je, uznejme, trochu disproporční: Angela Merkelová tam zatím není, je tam ale třeba Marie Terezie nebo ruská carevna Kateřina Veliká, která byla Němka ze Štětína.

Se stavbou se začalo roku 1830, v roce 1842 se Walhalla slavnostně otevírala. V evropských i německých, tedy i našich dějinách jsou to časy spíše klidné, stylem je později opovrhovaný biedermeier, tedy maloměšťácký klid a pohoda. Mně osobně se ta doba velmi zamlouvá, a kdybych si měl vybrat, kdy prožít druhou půlku života, řeknu, že tehdy. Vše má být uměřené, klidné, rodinným rozměrům přizpůsobené. Také poněkud strašidelná představa germánského domu mrtvých hrdinů prošla od prehistorických dob hygienickou kultivací, takže se v rámci proměny divokých Germánů na citlivé a romantické Teutschen čili Němce stal ze severské mytologické barabizny úměrností a klasickými proporcemi slynoucí řecký chrám. A to nikoli jen tak nějaký, ale přímo ten nejvznešenější, tedy akropolský Parthenon, který do Athén předtím jeli němečtí stavitelé obhlédnout, neboť cesta do Řecka, cesta ve smyslu nejen turistickém, ale hlavně duchovním a kulturním, to byla velká německá vášeň. Zaujetím pro všechno řecké se Němci chtěli vyšvihnout na místo, kam podle svého názoru patřili a kam zatím dosáhli jen Angličané a Francouzi. Hlavně s těmi druhými měli problém. Napoleon se hlásil k imperiálnímu Římu, Němci se přihlašovali k ušlechtilé Helladě. Však i pověstná nejednotnost městských států, polis, mohla připomínat rozdrobené Německo, které ale již zvedalo hlavu ke slávě a jednotě. Bylo krátce po napoleonských válkách, ve kterých se rozkouskované Německo dávalo tu na jednu, pak zase na druhou stranu, Prusko bylo v jednu chvíli skoro na cucky, Rakousko ponížené. Bavorsko to táhlo spíš s Napoleonem, a teď mělo trochu špatné svědomí, proto tady taky ta Walhalla – a asi o padesát kilometrů dál památník Keilheim, a tamější Befreiungshalle, „hala osvobození“, taky pořádný kus monumentální architektury, k té se snad ještě někdy dostanu. 

Ale tahleta bavorská Walhalla měla být právě po napoleonských válkách symbolem německé jednoty a německé vzájemnosti, řekněme pangermánství. Prostě se tím mělo dát najevo, že ti, kdo užívají německý jazyk, jsou Němci a patří pod jednu antickou střechu. Bylo to pochopitelně už tehdy diskutabilní a z dnešního progresivního pohledu, který se na etnické národy dívá, jako by vlastně nebyly, případně byly jen nějakou vymyšleností, asi i nežádoucí. Protože co třeba asi tak spojovalo náčelníka Arminia nebo Markomana Marobuda nebo třeba Odeokara, prvního barbarského panovníka Říma, s tehdejším obyvatelem Mnichova, nějakým vašnostou, který si v neděli odpoledne zašel do Englischer Garten na procházku a večer si dal pivo v nějakém Lusthausu? Mnichov byl už tehdy příjemným městem, kdyby se tam zrovna v té době tak nestavělo, což rozjel právě král Ludvík I., který si počínal jako velkolepý developer, jenž chtěl ze svého sídelního města učinit nové Athény, což se mu do určité míry povedlo. Jeho syn Ota, první moderní řecký král Othon, se o něco podobného snažil v Athénách, proto jsou si ta dvě města v něčem trochu podobná. Wittelsbachové měli uměleckého ducha, takže byli založení poněkud velkoryse a rozhazovačně, což je odlišovalo od střídmých Hohenzollernů, kteří ono německé sjednocení, za pomoci polabského Branibora Bismarcka, nakonec provedli. Z toho pak plynou teoretické úvahy, jak by to vypadalo, kdyby se sjednocovali z jihu, tedy z Mnichova, a ne ze severu, z Berlína. Na druhé straně Hitler, když už je o něm řeč, byl jižní Němec, tedy Rakušan, a Mnichov miloval a učinil ho hlavním městem hnutí, takže vinit ze všeho Prušáky asi takto nelze. 

Ale to už s Walhallou nesouvisí. Ta stojí a bělostně svítí nad Dunajem jako trochu bizarní pomník německých představ o sobě samých. Byly v něčem naivní a hodně idealistické, což bych jim odpustil. Dnes, kdy je v té zemi zvykem omlouvat se za všechno německé a na vlastní historii hledět jako na skvrnu na lidství, je to vlastně anachronismus. Člověka tak napadá, co s tím bude za dalších třicet let. Rád to zkontroluju.  

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/