Debata o hudebním trendu reflektovat arabskou tematiku

Aby písnička měla smysl, měla by vystihovat zkušenost

Debata o hudebním trendu reflektovat arabskou tematiku
Aby písnička měla smysl, měla by vystihovat zkušenost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V posledním roce se zdá, že kdekomu v této zemi nejvíc dává zabrat muzika: tu něco pěje Ortel, tu něco Aleš Brichta, tu nové zjevení Olivie Žižkové, tu dokonce blogerka v růžovém. Z jakékoli pitomosti je diskutovaná událost, v lepším případě doprovázená aspoň smíchem. A teď se k započaté hře přidal národní básník Jaromír Nohavica se svým popěvkem z koncertu v Hukvaldech, v němž na melodii z filmu Muž a žena zpívá o Arabovi, ktery mu šaha na babu. Co je toto za hudební trend? Je Jaromír Nohavica rasista, nebo není? A ostatní zmínění autoři? Nejen o tom v Salonu debatují literární kritik a překladatel z angličtiny Ladislav Nagy, písničkář a divadelní režisér Adam Rut a písničkář a autor komiksů Kittchen.

Ta úvodní otázka je vlastně prostá: Jaromír Nohavica a Olivia Žižková. Každý z úplně jiného světa, oba však nazpívali píseň reflektující arabskou tematiku. Oba si okamžitě nesou nálepku rasistů. Vloni se totéž stalo Slávku Janouškovi, tutéž pověst mají i další autoři. Nohavicova „písničku“ je ale zatímní zlom, protože je to dílo autora považovaného běžně za dobrého básníka. Ohlasy jsou dvojlomné: někteří v písni spatřují rasismus, jiní nadsázku a výsměch rasismu. Podle mě je to zjevná nadsázka, jejíž potíž je v tom, že je hloupá a že Nohavicova tvorba se stává automatickou a předvídatelnou.

Kittchen: Olivie Žižková je úplně jiný případ než Nohavica. Ona vůbec neví, co dělá. Někdo jí poradil, ať chvilku brnká na tuhle strunu, společně s manželem napsali text a bylo. Tvrdě profitují z toho, že vyjadřují frustraci lidí, které někdo konstantně straší, nervuje, dezinformuje a oblbuje. To je myslím jasná, nekompromisní, neomluvitelná a mamonářská špína. Akorát do karet jí hraje to rozdělení společnosti na nácky, vystrašený a zblblé lidi… a nás, kteří máme tendenci považovat se za ty správné.

Rut: Jsem rád, že byli zmíněni všichni ti mluvčí lidového hněvu, mezi které Nohavica bezpochyby patří. Je třeba připomenout i jeho píseň o Dežovi, protože je to situace jako přes kopírák. U nás máme dlouhodobou zkušenost s rasismem a xenofobií přijatelnými pro mainstream – ať už jde o písničky Daniela Landy, Ortel, který vítězí v cenách Český slavík, Renčovo pokračování Sanitky, Kohákovo „vtipkování“ na účet Věry Bílé nebo právě Nohavicovy písně. Ty v případech Deža nebo teď písně o Arabech jsou neautentické. Žijeme v zemi, kde Romům házejí do oken zápalné lahve lidi, kteří rozhodně nechtějí být černí, ale Nohavica má pocit falešného hrdinství, když zpívá píseň o bílém, co si přeje být černý, aby nedostal v noci na budku. Podobná je i situace s jeho posledním výtvorem. Paniku tu vzbuzuje Konvička, který vjede s Hummrem a imitacemi zbraní na Staroměstské náměstí, nepříjemné pocity zažívá návštěvník Pražského hradu kvůli prezidentovi, který se v rámci bezpečnostních opatření rozhodl opevnit tak, že se tvoří obří fronty, jež samy jsou ideální cíl potenciálních útoků. Araba tu v zásadě nepotkáte. Takže na celé písničce je autentické spojení „šaha mi na babu“, které ukazuje, že tu řada chlápků pořád vnímá ženy jako svůj majetek.

Kittchen: Já si tu inkriminovanou Nohavicovu písničku poslechl pořádně až dneska. Poprvé jsem ji sjel včera, protože se mi do toho poslechu nechtělo. Nikdo asi nemá extra rád, když mu jeho idol padne do hlubin. Po chvilce poslechu jsem si řekl, že to je nějaká blbost a song vypnul. A když jsem si ho tedy dneska pustil znova, ukázalo se, že jsem ho vlastně slyšel skoro celý. Soustředil jsem se dneska podstatně víc. A stejně jako včera jsem měl ze začátku pocit, že ta písnička spíš popisuje a ironizuje jeden z mnoha nářků, kterým se ohánějí místní náckové nebo lidi, kteří jsou jimi vystrašení. Vzhledem k tomu, že pak ten popěvek najednou skončil, mi došlo, že tam nic víc není.

Nagy: Já na tu písničku narazil až díky humbuku, který se kolem ní strhl na sociálních sítích. Poslechl jsem si ji a první, co mě napadlo, bylo, že je infantilní – něco jako Tři pašíci. Kdybych ji slyšel bez té hysterické odezvy, v dalším okamžiku bych ji zapomněl a už na ni nemyslel. Ale nejsem si jist, že to je „zjevná“ nadsázka, spíš je to postavené tak chytře, že někdo to může chápat jako ironii, druhý jako ne-ironii.

Rut: A to je to: když je to velký Jarek Nohavica, kdekdo má tendenci mu odpustit a říct, že to tak nemyslel a že to je ironie. Mimochodem, on z toho dobře nevychází ani v jedné z variant – jeho publikum, zdá se mi, se směje na první dobrou: „Jarek řek na plnou hubu, že Arabové jsou problém a sahají nám na ženské“. Takže je to pohrdání publikem, nebo ta horší varianta: že si to myslí taky. Nohavica vždycky věděl, čím se zavděčit. Lidový hněv má jistě svoje příčiny, které ovšem lidé, kteří jím jsou ovládnutí, většinou nedokážou dobře pojmenovat a najít pro něj a pro sebe řešení. Od písničkáře už bych čekal právě ten nadhled, ne přežvykování řečí, které včera vyslechl u štamgastů v hospodě.

Takže tu máme obraz Nohavici, který se vždy uměl zavděčit a který umí napsat song na hraně, aby si každý vybral sám. To je vlastně ale doklad schopného autora. Skutečnost svede pojmenovat tak, aby se s ní šlo ztotožnit, to když zpívá o Fráňu Šrámkovi a vojně, a zároveň posluchače a čtenáře dovede udržovat v nejistotě, nutí je spolupracovat s dílem a dotvářet ho sami.

Rut: Je přeci rozdíl mezi schopností nechat něco nevyřčené a naprostým uměleckým alibismem, je to jednoznačně srovnatelné s Ortelem. Zkrátka aby písnička měla smysl, měla by vystihovat zkušenost. A tady Nohavicův text zásadně selhává, protože tuzemská zkušenost je docela jiná. Na jednoho uprchlíka tu je dvacet Konvičků, když už tu někdo je, snaží se nebudit pozornost a rozhodně nikomu „nešahá na baby“ ani necítí vůči nám nenávist. Písničkáři tu v dobách minulých měli v něčem výjimečnou roli – upozorňovali společnost na její průšvihy, prohřešky, omyly. Byli za to postihováni, ale věděli, že to dělat musejí. Dnes je odvážné klidnit emoce a zdůrazňovat solidaritu. Jenže Nohavica pojímá svou úlohu opačně, je mluvčím davu a jeho soudů, poztrácenou inspiraci se snaží hledat v novinových článcích.

Nagy: S tou ztrátou inspirace a novinovými články je to velmi dobrý postřeh!

Kittchen: Po delší době jsem si poslechl Deža – a musím říct, že sám bych se do podobné věci nepustil. Ale myslím, že chápu, proč pan Nohavica jo. Vždycky se snažil reflektovat realitu tak, aby jí rozuměl „běžný lid“. Aby byla sdělná a týkala se věcí, které vidíme kolem sebe. Tak se dostal do své aktuální pozice. Umím si představit, že seděl nad rozpracovanou písničkou a dumal, jestli Dežo už není příliš, jestli to s nadsázkou nepřehnal. Dělat si prdel ze sebe, otvírat své staré křivdy a zranění, utahovat si z komunistů nebo detailně popsat hrůzu ze zvůle moci, je jedna věc. Za tu vždycky bude za rebela a hrdinu. Jenže jak stejným způsobem vyjádřit historku, která se stala spoustě „normálních lidí“? V České Lípě jsem se jednou vracel z hospody a jeden cigánský kluk mě vyděsil a ukradl mi mobil a peněženku. Málem jsem se podělal, ale můj vztah k Romům to nezměnilo. Byla to totiž má chyba, měl jsem odhadnout situaci. Každopádně i z takové historky by mělo jít udělat písničku. Tak si představuju, co si mohl říkat Nohavica: OK, koho víc pohorší hláška: „kéž bych se narodil černej“ než „hovno na oltáři“ o řádek vedle? Mohl se rozhodnout, že si dovolí nařčení z politické nekorektnosti, protože chce realitu, psát o věcech, které jeho posluchači znají. Však si to se všemi těmi protitotalitními, protiválečnými nebo sebemrskačskými songy, co jich má na kontě, sakra i po těch pitomých celonárodních Čunících, může dovolit.

Nagy: Myslím, že je chyba aplikovat měřítka politické korektnosti na umění. Je to písnička, sice blbá, ale furt písnička. A Nohavica rozhodně není Žižková. Vzpomněl jsem si mimoděk na Killing an Arab od The Cure – jak to chudáci později museli měnit a zpívat Killing an Englishman.

Jaromír Nohavica v klubu Heligonka - Foto: ČTK

Kittchen: A na Killing an Arab jsem myslel taky. Vlastně mě napadá, že je dobře, že zrovna Nohavica se pustil do takových věcí, o nichž tu mluvíme. Nikoho nevěší na lampy ani nikoho nepranýřuje víc, než pranýřoval sám sebe. A protože ho slyší všichni, přináší to třeba i tuhle diskuzi. Už jsem ale říkal, že sám bych se do písničky, v níž mi Arab šahá na babu, nepustil. Nejen proto, že nejsem v pozici jako Jarek Nohavica, ale i proto, že bych se bál, že se spousta lidí u takové písničky bude bavit na jiných místech, než by mi bylo milo. Že za ni dostanu větší potlesk jenom proto, že jsem vytáhl téma, které „pálí všechny“ – jak to ostatně je slyšet na videích z Nohavicových koncertů. Bál bych se, že si takovou písničku budou notovat takoví naši domácí nácíčci na svých domácích merendách. Za to bych odpovědnost nechtěl převzít. I s přihlédnutím k tomu, že žijeme v zemi, kde Dan Landa zpívá Karla Kryla. Přesto se domnívám, že těch pár veršů z Araba je myšleno ironicky. Že Jarek Nohavica nepovažuje svou ženu za svůj majetek, ani by nikomu nedlabal oči, ani si nemyslí, že je každý baraba Alibaba. Na to je příliš chytrý.

Přijde mi úsměvné, jak se v případě písničkářů vždycky vytáhne Kryl jako měřítko – je to podobný reflex jako jinde humor Wericha a Svěráka. Každopádně jméno Daniela Landy nám vše ještě víc komplikuje: máme ho automaticky za rasistu, ale on je tuze napřed. Klidně vystoupí v afghánské televizi na jakési tamní hudební estrádě a před narvaným divadlem, byly to stovky lidí, zpívá duet s afghánským rapperem. Výsledku není rozumět, ale je to neuvěřitelné. A ještě k tomu věšení: když jsem se na Nohavicovu píseň tázal Slávka Janouška, který si tohle popotahování za rasismus prožil vloni, připomněl mi, že s náladou, která tu je, by byl za rasistu i Michal Tučný, kdyby teď jako novinku vytáhl píseň: Pověste ho vejš, ať se houpá.

Rut: Janoušek píseň uprchlíkovi, kterého si uloží do boudy, nesložil, jenom ji zazpíval. Byla strašně pitomá a taky nebylo úplně zjevné, jak to autor má. Příznačná je ta dokonalá plochost: zatímco v Německu řeší, kam ubytovat lidi, aby nezůstali na ulici, u nás se bavíme představou uprchlíka ve psí boudě. Ale samozřejmě to vlastně byla ironie, třebaže ji nebylo pořádně poznat. Haha, humor z Hobitína, obrazy Ringo Čecha a je to. A pokud jde o tu politickou korektnost, já prostě nevím, co si pod tím pojmem představit. Ale tenhle Nohavicův počin se většinou asi bude líbit. Za politicky nekorektní v tom dobrém slova smyslu bych považoval spíš schopnost rozbíjet lidem jejich mylné představy. Třeba poznamenání, že ženy v této zemi neznásilňují Arabové, nýbrž my sami. Jenže píseň o Pepíkovi, který si už tři roky nevrznul, pak se opil na kuráž a šel číhat do parku, by posluchačům lahodila asi míň. Dobře je to vidět na příkladech Řezníka a Ortelu: Ortel je politicky korektní, Řezníka v televizi zakázali.

Kittchen: Ale to těžko můžete přišít Nohavicovi. A nemůžeme mu vyčítat ani to, že nenapsal písničku o tom Pepíkovi. Ačkoli podobná témata se v jeho písničkách objevují, byť nikoli načrtnutá tak zvesela, jako tadyhle Arab. Souhlasím ale, že „politická korektnost“ slouží jako další z cedulí, kterými lze mávat, ale které nadužíváním ztratily význam. Taky si nejsem jist, jestli toho po písničkáři nechcete moc. Písnička by skutečně měla vystihovat zkušenost, ale především autorovu zkušenost. A je naprosto v jeho intencích použít fakta, ironii, odstup, vtip. Kvůli dramatickému efektu může dokonce vystupovat i v roli, která vyjadřuje opačné názory, než písničkář má. Písničkáři dřív i teď měli a mají jenom jednu výjimečnou a zásadní roli: psát písničky. Podle svých schopností, svého vkusu i zkušeností. A tohle Nohavica naplňoval vždy, úspěšně i neúspěšně. Takže v tomhle kontextu mi písnička o ošahávajícím Arabovi přijde jako nepříliš povedená ironická glosa k současným protiimigračním náladám. Kdyby se o ní tolik nemluvilo, neměl bych důvod ji poslouchat a zabývat se jí. To ta Olivie Žižková je oproti tomu čisté, vypočítavé, populistické a hloupé zlo.

Souhlasím, že toho po písničkářích je požadováno mnoho. Ale podstata je myslím ten závěr o přílišné pozornosti věnované podružnostem. Emoce jsou tak vyhrocené, že i písnička, která v první řadě je hloupá, což hlavně by se mělo zdůrazňovat, je ihned vhozena do pytle k rasistickým výdobytkům a hned se jí měří všecka předešlá autorova tvorba. Společenská debata je tu strašně přecitlivělá.

Kittchen: To je rozhodně pravda, ale vlastně to není překvapení. Ten Konvičkův happening na Staromáku by přece naštval i Dalajlamu. Takže není divu, že jsou všichni extrémně citliví a čekají na jakékoli skutečné nebo domnělé zaškobrtnutí. Různých přechytralých Pepíků, kteří se hrdě bijí v hruď, i když pro tu naši krásnou českou zem nikdy nic neudělali, jsou tu fakt mraky. I proto jsem se rozhodl „odvážně klidnit emoce, zdůrazňovat solidaritu“.

Nagy: Ano, tohle je důležité. Reakce na Nohavicovu písničku je symptom, že žijeme v hysterické době, kterou jen posilují sociální sítě. Zároveň máme tendenci nivelizovat: je přece sakra rozdíl, jestli něco říká politik, nezávislý intelektuál nebo umělec. Ti druzí dva mají podstatně širší mantinely k vyjadřování než ten první.

Rut: Vkus, to je dobré slovo. Ta písnička je nevkusná – a od Nohavici to není první přešlap tohoto druhu. Nevím, co je to „chtít po písničkářích mnoho“. Přát si, aby někdo nenabíhal každé xenofobní vlně a nesbíral na ní bodíky? To je přece základ, žádná velká míra. Ale vzhledem k předchozím zkušenostem s jeho tvorbou mě Nohavica svou novinkou nijak nepřekvapil. Svou písničkou se zkrátka k vytváření hysterie přidal. Nezpívá o strachu z neznámého, zpívá o zkušenosti, kterou nikdo v této zemi, tudíž ani on, neudělal.

Nagy: Je hrozně zvláštní, že někdo, kdo je pokládán za skoro národního barda, napíše o zkušenosti, která nám chybí, načež následuje bouřlivá diskuze na sociálních sítích. V tomto ohledu je ten Nohavicův song vlastně „vypovídající“ – vypovídá o situaci v zemi, kdy se neexistující realita využívá k zastírání mnohem větších a palčivějších problémů. Politický diskurs se redukuje na hádky o uprchlících, přitom se vůbec nediskutuje o školství, zdravotnictví, čili o věcech, které se bytostně dotýkají každého. Podle mě to souvisí s tou hysterizací veřejného života, která samozřejmě vyhovuje těm, kteří nestojí o to, aby se o nich mluvilo: třeba současný ministr financí se svými střety zájmů.

Rut: Ano, to je velmi přesné. Uprchlíci tu slouží jako fíkový list.

Kittchen: A v tom se s vámi určitě shodnu. Skutečný problémy naší země ležej někde jinde, ale my řešíme uměle budovanou hysterii nad uprchlíky.

28. srpna 2016