S lehkostí mávnutí motýlích křídel německý Bundestag schválil před pár týdny manželské svazky pro osoby stejného pohlaví. Očekával jsem to až za několik roků. Stejně tak jsem nečekal, že to bude za vlády křesťanskodemokratického dvojbloku CDU/CSU a křesťanskodemokratické kancléřky. Ale když se to stalo, až tak velká bomba to nebyla.

Příchod velkých revolucí, jejich obsah, je v podstatě nepředvídatelný. Ještě pořád mě dokáže překvapit, s jakou lehkostí se taková revoluce dokáže převalit přes celý kontinent, překvapuje mě, jak apaticky ji přijímá většina společnosti, ačkoliv si původně žádnou revoluci nepřála. A znovu a znovu mě překvapuje, s jakým oportunismem ji posléze přijmou a její výsledky si osvojí mnozí její původní protivníci. Bylo tomu tak v případě bolševické revoluce, jejíž sté výročí si letos připomeneme, jejíž česká zkratka VŘSR bude asi leckterému čtenáři ještě povědomá. Je tomu tak i v případě VAR (velké antropologické revoluce), která relativizuje nedotknutelnost lidského života (potraty, eutanazie) a rodinu (homosexuální sňatky, teorie genderu atd.).

Jistě nad tím někteří mávnou rukou s tím, že tohle je jen skuhrání konzervativce, který nechápe „pokrok“. Ale nemálo z nich také nechápalo „pokrok“, když nám před patnácti lety vyprávěli, že registrovaná partnerství ano, ale manželství pro homosexuály, to skutečně ne.

Triky Angely Merkelové

Čisté duše, jimž jsou nečisté politické triky neznámé, se mohou překvapeně ptát, co vytýkáme Angele Merkelové, když ona přeci pro „Homo-Ehe“ nehlasovala. Skutečně, nehlasovala. Ale nijak jí nevadlo, že pro ně hlasovala čtvrtina poslaneckého klubu CDU/CSU. Mimochodem, v samotné CDU, jíž Merkelová předsedá, to byla dokonce třetina poslanců (a jen 12 procent poslanců za CSU). Nikdy nic nepodnikla proti nárůstu podpory homosexuálních sňatků v CDU a nechávala tomu volný průběh. A ti méně naivní chápou, čím byla její veřejná poznámka pár dní před hlasováním, že poslanci budou mít volnou ruku. Byl to signál pro ostatní strany: vzdáváme se, prosaďte si, co chcete. Nekonstatovala ani, že sociální demokraté, menší vládní partner CDU/CSU, porušují předložením zákona koaliční dohodu. A že by jim kvůli tomu třeba pohrozila zhoršením vzájemných vztahů v budoucnosti? Ani nápad. A tak předsedkyně nejsilnější formálně ještě křesťanskodemokratické strany v Evropě současně hlasovala proti zákonu – a současně udělala všechno pro to, aby ten zákon byl rychle, bez průtahů schválen.

Ne, CDU není křesťanská strana. Možná jí byla v dobách, kdy ještě existovalo dost křesťanských voličů. Protože jich ale ubývá, má CDU jasno. Pokud se musí rozhodovat mezi ztrátou moci a opuštěním křesťanských principů, jednoznačně se rozhoduje pro opuštění principů. Křesťanská minulost CDU byla pochována s Helmutem Kohlem, ne-li ještě dřív. A CDU není se svým příběhem v Evropě sama. Je součástí většího příběhu.

Evropský příběh křesťanskodemokratického ústupu (a zrady)

Kromě hlasování v Bundestagu se v minulých dnech udála ještě jedna epizoda. Britská premiérka a šéfka Konzervativní strany Theresa Mayová nevyhrála nedávné volby tak silně, jak potřebovala k sestavení stabilní vlády. Proto se snaží vyhýbat prohrám v důležitých parlamentních hlasováních, každá taková prohra by její kabinet dál oslabovala. Taková prohra hrozila právě před pár dny, když labouristé navrhovali bezplatný přístup k umělému potratu v Anglii pro ženy ze Severního Irska. A poněvadž návrh labouristů by stejně podpořili i někteří poslanci konzervativců, raději si ho osvojila Konzervativní strana jako celek. Nikoho to příliš nerozrušilo. Proč? Proto, že i britská Konzervativní strana konzervativní už dávno není. Je to stejný příběh jako s CDU. Stejný jako příběh mnoha jiných stran po Evropě.

Konzervativní a křesťanskodemokratické strany vznikaly napříč Evropou po druhé světové válce, případně už dávno před ní. Vycházely z evropské politické tradice, která byla protirevoluční a samozřejmě křesťanská. Vždyť Evropa jako taková se utvářela po zániku starého Říma právě jako symbióza křesťanské morálky a víry, řecké filozofie a římského práva.

Hned po válce stály před křesťanskými stranami úkoly přivést do válkou zničené Evropy hospodářskou prosperitu a zabránit rozšíření komunistické revoluční utopie v sovětském provedení. První úkol splnily za dvacet let, druhý za čtyřicet. Nedokázaly však účinně čelit už zmiňované antropologické revoluci, která viditelně probíhala od konce 60. let, jakkoliv její kořeny sahají hlouběji do minulosti, a která postupně odstranila standardy tisíc let staré morálky ve věci ochrany lidského života v jeho počátečním a závěrečném stadiu i v oblasti manželství a rodiny.

Čtenář, který má zájem se podrobně seznámit s tímto půlstoletí probíhajícím a stále se prohlubujícím příběhem odkřesťanštění evropských křesťanskodemokratických a konzervativních stran, ho najde v mé knize Lvi přicházejí, jež v roce 2016 vyšla i česky.

Fáze ústupu

V knize je popsaných pět fází ústupu postupně se měnícího ve zradu. První je fáze pasivity. Tam, kde socialisti a liberálové, za podpory ducha doby, vyvíjejí horečnou aktivitu při prosazování antropologické revoluce, se křesťanští demokraté a konzervativci tváří, že se žádná bitva vlastně ani nekoná. Mluví raději o jiných tématech. Vyhýbají se zápasu na kulturním poli, zatímco veřejné mínění se mezitím posouvá.

Ve druhé fázi se křesťanští demokraté nechávají ve vládě ponižovat vlastními koaličními partnery, kteří se proti nim v nejzávažnějších ideových sporech spojí s opozicí a proti vůli křesťanských demokratů prosadí nějaký „protikřesťanský“ zákon. Křesťanští demokraté nikdy nepohrozí demisí a ukončením společné vlády. Vzpomeňte si, jak se čeští lidovci smířili s osudem a nijak neprotestovali, když v roce 2006 sociální demokraté, tehdy jejich koaliční partner v Paroubkově vládě, prosadili registrované partnerství spolu s hlasy opoziční KSČM.

Ve třetí fázi se křesťanští demokraté nechají dotlačit k aktivní spolupráci na prosazení vysloveně „protikřesťanských činů“. V roce 1978 vládl v Itálii menšinový křesťanskodemokratický kabinet Giulia Andreottiho. Opoziční většina, složená ze socialistů, komunistů a liberálů, prosadila v parlamentu legalizaci potratů. Premiér Andreotti a příslušní ministři zákon poslušně podepsali, tak aby mohl být vyhlášen ve sbírce zákonů. Podobně se zachoval křesťanskodemokratický prezident Giovanni Leone, ten ani nevyužil svého ústavního práva vrátit zákon zpátky k projednání v parlamentu. Tak se pod potratovým zákonem sešly podpisy celkem pěti katolických politiků včetně prezidenta a premiéra.

Roku 1990 belgický křesťanskodemokratický premiér Martens zorganizoval, aby byl král Balduin zbaven na jeden den moci, když předtím odmítal podepsat čerstvě schválený zákon o legalizaci potratů. Zákon tehdy místo krále podepsali členové vlády. Předtím byl zákon v parlamentu schválen hlasy socialistů, kteří byli koaličními partnery křesťanských demokratů, a hlasy opozičních liberálů. V roce 2009 lucemburští křesťanští demokraté Jeana-Claudea Junckera změnili ústavu tak, aby velkovévoda Henri ztratil pravomoc schvalovat zákony. Henri totiž předtím odmítal podepsat zákon o eutanazii, parlamentem už přijatý. Pro zákon hlasovali socialisté, tehdy koaliční partner křesťanských demokratů, a se socialisty ještě opoziční liberálové a Zelení.

Ve čtvrté fázi už křesťanští demokraté do svého programu aktivně přebírají „protikřesťanské“ myšlenky. Po dílčích prohrách se zavazují, že se nepokusí znovu získat ztracené území. Německá CDU se dávno smířila s registrovaným partnerstvím a postupně v ní rostla podpora sňatkům osob stejného pohlaví. Španělská Lidová strana se nedávno vrátila do vlády s absolutní parlamentní většinou, ale zákon o manželství osob stejného pohlaví nezrušila. Někdy křesťanští demokraté podobné myšleny dokonce prosazují jako první, například rakouští lidovci v roce 2009 registrované partnerství. Lídr britské Konzervativní strany Cameron se coby premiér zasadil o přijetí zákona o manželství osob stejného pohlaví.

V páté fázi oslavují tento svůj posun jako vysvobození se z jisté úzkoprsosti a zahleděnosti do sebe, posun ve prospěch otevřenosti a jakéhosi společenského dobra, proti němuž je to původní „křesťanskodemokratické“ dobro jen jakýmsi partikulárním, neúplným dobrem, nikoliv univerzálním dobrem pro všechny. V roce 1991 italský křesťanskodemokratický prezident Francesco Cossiga pravil, že všechny ideové zrady, jichž se křesťanští demokraté dopustili, byly vlastně jejich vítězství: „Největší historická zásluha křesťanských demokratů spočívá v tom, že dokázali potlačit vlastní ideologickou specifičnost a ideály: zákony o potratech a rozvodech podepsali hlavy států a ministři z křesťanské demokracie, kteří v tu chvíli oprávněně dali přednost politické jednotě ve prospěch demokracie, svobody a nezávislosti.“

Cossiga netušil, že Democrazia Cristiana má před sebou poslední dva roky života. Voliči měli brzy usoudit, že to je strana moci a korupce. Strana se rozsypala a zanikla.

Možná už šestá fáze

Dnes bych přidal ještě šestou fázi ústupu. V té původně konzervativní a křesťanské strany vytlačují na okraj ty své členy, kteří se houževnatě drží křesťanských principů. Takoví členové samozřejmě neměli na růžích ustláno ani v předešlých fázích. Každý jejich „pokrokovější“ kolega vždycky liberálním novinářům uměl dát jasně najevo, že on není takový jako jeho „zaostalejší“ a „nemoderní“ kolegové. Proto se taky těšil lepšímu mediálnímu obrazu. Avšak strany byly zvyklé pěstovat si své skutečné konzervativce jako lákadlo pro konzervativní voliče. V šesté fázi jsou ale skuteční konzervativci přinuceni ze strany úplně odejít, respektive jsou vyloučeni.

Před parlamentními volbami v roce 2010 lídr toryů Cameron nechal z kandidátky vyškrtnout učitele Philipa Lardnera, neboť řekl: „Vždycky budu podporovat právo homosexuálů, aby se s nimi zacházelo v rámci rozumné rovnosti a respektu, vždycky budu bránit jejich právo na volbu vlastního způsobu života v soukromí, ale nebudu akceptovat, že jejich chování je něco normálního, ani nebudu podporovat mládež v tom, aby se takovému chování oddávala.“

Od roku 2011 byl premiérem katolického Irska Enda Kenny, lídr strany Fine Gael. Ta existuje už skoro sto roků, politická orientace byla křesťanskodemokratická, je členskou stranou Evropské lidové strany (EPP). Irsko mívalo dlouhá léta striktní protipotratovou politiku, ale zápal věnovaný ochraně života ve Fine Gael už dlouho slábl. Kenny a jeho strana prosadili v roce 2013 zákon s orwellovským jménem „Protection Of Life During Pregnancy Act“, který umožňuje potrat i za nejasného předpokladu, že matce hrozí sebevražda. Poslancům strany Fine Gael, kteří s odvoláním na své svědomí nechtěli hlasovat pro, Kenny tentokrát právo na výhradu svědomí upřel. Poslanci Terence Flanagan, Peter Matthews, Billy Timmins, Brian Walsh a ministryně pro evropské záležitosti Lucinda Creightonová hlasovali proti – a byli vyloučeni z poslanecké frakce. Creightonová přišla o ministerské křeslo. Dnes už jsou všichni z politiky venku.

Iluzorní politické kyvadlo

Podivuhodné je, že mnozí konzervativní voliči ten obrovský posun a dezerci svých stran z tradičních pozic téměř nevnímají, dál je věrně volí a fandí jim. Platí to o mnoha upřímných křesťanech. Člověk si mimovolně vzpomene na „syny světa“ z evangelia, kteří nejsou tak předvídaví jako „synové tohoto světa“. Dobrý křesťan se dokáže potěšit ze skutečnosti, že ve volbách do Evropského parlamentu Evropská lidová stran (EPP) porazí Stranu evropských socialistů (PES). Dobrý křesťan netuší, že v PES a EPP jsou titíž „synové tohoto světa“.

Každý zná klišé, jímž novináři popisují výměnu socialistické garnitury za konzervativní nebo křesťanskodemokratickou ve volbách. Prý že se politické kyvadlo opět vychýlilo zleva doprava. Je to absurdní. Mohla prohrát levicová garnitura, ne však levicová ideologie, protože tu si mezitím osvojila i pravice. Ve skutečnosti jde vývoj po desítky let stále doleva.

KDH, Čarnogurský a Dzurinda

Od sametové revoluce 1989 jsem byl členem Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Postoj KDH k etickým otázkám byl křesťansky ortodoxní. Zakladatel hnutí Ján Čarnogurský, antikomunistický disident, vzbudil rozruch už v roce 1991, kdy coby slovenský premiér v projevu v New Yorku řekl, že po porážce komunismu bude třeba porazit liberalismus. Čarnogurský už roku 1990 ukotvil KDH v mezinárodních uskupeních křesťanských a konzervativních strana, které byly předchůdci EPP. Coby opoziční lídr za Mečiarovy vlády, která Slovensko přivedla do mezinárodní izolace, byl také lídrem v procesu vstupu Slovenska do EU. Zároveň ale vnímal, že EU se stává nástrojem šíření liberalismu, a hledal svoje nástroje, jak tomu zabránit. V roce 1995 Čarnogurský západoevropským křesťanským demokratům navrhuje, aby společně v EU podporovali princip svrchovanosti členských zemí EU v kulturně-etických otázkách, čímž myslel to, že ochrana života, manželství, rodiny zůstává v kompetenci jednotlivých členských států a z unijní úrovně se do nich nezasahuje. Reakcí na Čarnogurského návrh byl tehdy naprostý nezájem.

Skutečnost se už řadu let má tak, že EU do kulturně-etických otázek zasahuje nebo se aspoň o zásahy pokouší. EU dlouhé roky ze svého rozpočtu financuje provádění potratů ve světě. Evropský soudní dvůr přijímá verdikty v otázce registrovaného partnerství. Každý rok nebo dva Evropský parlament přijme nějaký dokument, který od členských zemí žádá splnění požadavků hnutí LGBT. V roce 2004 se na programu Rady ministrů vnitra dostal návrh, aby si členské státy EU vzájemně uznávaly registrovaná partnerství osob stejného pohlaví, což slovenští ministři spravedlnosti a vnitra odmítli jako první. Ambasády EU mají ve zvyku podporovat požadavky organizátorů „duhových pochodů“ v členských zemích a podobně.

Je třeba mít na paměti, že levicově liberální ideologie považuje tuto agendu za otázku lidských práv, tedy za oblast, o níž se nemůže rozhodovat hlasováním. Skrze Lisabonskou smlouvu se součástí práva EU stala i Charta základních práv. Nedá se vyloučit, že soudní interpretace této Charty členským státům v budoucnu vnutí právě levicově liberální pohled na tyto otázky.

Zpátky na Slovensko 90. let: v roce 1996 místopředseda KDH Mikuláš Dzurinda vystoupil s relativně otevřeným záměrem změnit ráz strany tak, aby se z něho stala lidová strana typu CDU. Tvrdil, že KDH musí být přitažlivé i pro voliče s liberálním životním stylem. Lidé z jeho frakce otevřeně hlásali, že strana má změnit svůj odmítavý postoj k potratům. Dzurinda sice v onom roce 1996 na sněmu KDH nad Čarnogurským nevyhrál, ale podpora liberálních médií ho o dva roky později vynesla do křesla premiéra. Je třeba zdůraznit, že kruhy z německé CDU podporovaly Dzurindu jak ve snaze změnit KDH, tak potom coby premiéra, když se s vlastní stranou SDK (a později SDKÚ) snažil KDH pohltit. Po korupčních skandálech se postupně propadla do bezvýznamnosti. KDH po zápasech s Dzurindou zůstalo oslabené voličsky i psychologicky. A hlavně si potom už nikdy neujasnilo, jakou stranou chce být.

Obnova?

Dechristianizované, kdysi křesťanské strany Západu se ke svým výchozím principům nevrátí. Je otázkou, jestli vedle nich dokáží vzniknout malé, zato ortodoxní křesťanské strany, schopné dostat se do parlamentních lavic. Zatím se to nedaří, takže ona Velká antropologická revoluce nemá vážnější politickou opozici.

Ale možná to není ta nejdůležitější věc. Je otázkou, zda může na Západě, dole, mezi obyčejnými lidmi, vyrůst skutečná konzervativní a křesťanská kontrakultura spočívající ve způsobu, jakým lidé žijí své životy. Ta kontrakultura samozřejmě existuje, na Slovensku určitě. Jde o to, zda vyroste natolik, že síly revoluce se už nebudou moci tvářit, jako kdyby kontrarevoluce byla svou početností a úrovní irelevantní. Teprve potom se může objevit politická alternativa.

Autor je slovenský matematik, konzervativní politik, bývalý poslanec a někdejší ministr vnitra. Byl členem KDH, od roku 2008 členem KDS. Autor knihy Lvi přícházejí, která se zabývá vývojem a stavem moderní křesťanské demokracie a s ní spřízněných směrů na Západě a ve střední Evropě, poukazuje na jejich úpadek a na sílící útoky na křesťany a jejich víru v tomto prostoru a předpovídá již počínající nové pronásledování křesťanů.