Na vypravení nového příběhu o Harrym Potterovi ihned upoutá jeho obálka, z níž se čtenář kromě titulu Harry Potter a Prokleté dítě dozví takové množství informací, jakému obvykle vystaven není a v případě série o malém čaroději nebyl nikdy. Vzato odshora tu stojí nejprve ubezpečení, že jde o „speciální vydání pracovního scénáře“. Pak ujištění, že v knize je z příběhu obsažena „část první a druhá“ (ač není zřejmé, kolik částí příběh má, ani to, zda obě přiznané části dávají dohromady celý příběh), následně žánrové zařazení knihy, jde o „divadelní hru“, nakonec ovšem jména autorů: „podle nového příběhu J. K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thorna napsal Jack Thorne“. Aneb takhle to dopadá, kdy má reklama navrch a není zřejmé, proč knihu vůbec rozvírat.

Vlastně taková výbava působí jako přiznání obav. Nový příběh Harryho Pottera není román, nýbrž text určený pro divadlo, pro jiné médium než příběhy dosavadní. Jeho finální tvar nenapsala původní autorka, nýbrž někdo jiný; někdejší autorka jen spolupracovala na námětu – tedy přichystala kostru aktuálního příběhu. Ustojí značka tolik změn, není tolik inovací naráz příliš velký risk? K obavám přitom není důvod. Naopak patří ocenit důmysl, který Rowlingová v pokračování svého, do letoška uzavřeného vyprávění prokázala. Bývá totiž potíž všech autorů, kteří stvořili příliš populární figuru: co s ní po jejím odchodu ze scény. Případně po jejím skonu, případně po skonu jejího autora. Případy se různí: Robert E. Howard svého Conana nezabil, nijak nešetřil, ale ani právně neošetřil, takže dodneška vycházejí o barbarovi nové příběhy a jejich úroveň je samozřejmě kolísavá. Arthur Conan Doyle sice Sherlocka Holmese sprovodil ze světa, jenže mu po něm bylo teskno a zase ho vzkřísil. Sám pak umřel rovněž bez ošetření dalšího osudu postavy, takže i výkonná londýnská pátračka se dočkala mnohých pastišů. To Agatha Christie měla větší štěstí, její Hercule Poirot měl klid až do předloňska, kdy se poprvé objevil v příběhu, který ani jako námět nepocházel od původní autorky.

Rowlingová, která o své dílo vždy pečovala úzkostně, se zjevně vydala novou cestou. Znovu stvořila uzavřený příběh, logický v rámci dosavadního vyprávění, znovu soustředěný na Harryho, jeho přátele i Voldemorta. Všecky přitom staví do nových rolí. Jednak rodičovských, jednak společenských. Někdejší děti jsou o dvaadvacet roků starší, mají rodiny, dvě až tři děti a ve svém světě zastávají vysoké politické funkce – čili zodpovídají za svět, který stvořily tím, že zvládly porazit plánovanou revoluci zlého čaroděje. Všem se až dosud dařilo bez potíží: prospívají jim i děti poctivě studující v Bradavicích na čaroděje nové generace. Všeobecnou idylu rozhodí až puberta Albuse Severuse Pottera, Harryho prostředního syna. Je neklidný, s otcem si nerozumí, trpí jeho slávou, svým zajetím v jejím obručí. Netuší, jak se z kruhu vymanit. A ovšem Harry netuší, jak se synovi přiblížit. Ostatně Albus je zjevně výjimečný Potter, neboť při rozřazování studentů je Moudrým kloboukem zařazen na kouzelnickou kolej pánů černé magie Zmijozel. Což odpovídá, však se hned první cestou vlakem do Bradavic spřáhne se synem Draca Malfoye Scorpiusem. Ten má do života taky řádně naloženo: matka mu zemřela, je to šprt kalibru Hermiony, zjevný klaďas, který nedělá čest špatné pověsti Malfoyů – stejně jako Albus S. Potter ji zdánlivě nedělá své rodině. Scorpius však oproti jiným dětem čelí problému navíc: lidová pověst o něm tvrdí, že je Voldemortův syn…

Úhrnem znovu lze číst intimní vyprávění o hledání vztahů otců a synů a vyrovnávání se s autoritami. A ovšem i tentokrát je rámováno úsilím zachránit svět a vítězně čelit staré předpovědi, podle níž se Voldemort vrátí, jakmile otcové zapomenou na své syny. Harryho návrat na samotný počátek příběhu, neboť cestuje se tu hodně v čase a řeší důsledky zasahování do minulosti, je mimochodem cenný důkaz o schopnostech světa J. K. Rowlingové. Po předešlých částech, jež celý její fikční prostor detailně představily, funguje nové vyprávění o něm i jako sled dialogů, občas doplněných autorskou poznámkou a popisem změny scény (a pro český překlad doplňme, že funguje i v podání jiného autora, než jsou bratři Medkové). Pokud se pyšně trvá na tom, že Harry Potter naučil děti číst, můžeme stejně sebevědomě tvrdit, že novinka má potenciál naučit četbě dramatu.

Harry Potter a Prokleté dítě. Z angličtiny přeložil Petr Eliáš. Vydalo nakladatelství Albatros roku 2016. 432 s. 499 Kč.