Ve čtvrtek, dva dny po volbách, vyšly The New York Times s titulkem „Demokraté, studenti a zahraniční spojenci tváří v tvář realitě Trumpova prezidentství“. The New York Times jsou stále považovány za nejdůležitější americké noviny, nevnímají samy sebe jako lokální newyorské noviny, nýbrž jako deník, který udává agendu celostátním večerním televizním zprávám. A který by měli číst všichni vzdělaní Američané, a dokonce světoobčané (i po zániku International Herald Tribune mají své globální vydání).

Způsob, jakým reagují na volby, je ale fakticky velmi provinciální – reagují na ně prizmatem sebe samých a „svých“ lidí. Kdyby vyhrála Clintonová, sotva by tyto noviny rozpálily titulek přes celou titulní stranu o smutku a zklamání Trumpových příznivců.

Přání otcem Trumpova vítězství

Nelze si to představit hned z několika důvodů. Zaprvé o nich moc nevědí. Jak kdosi sarkasticky poznamenal, média by se měla vážně zamyslet nad pravidlem, jež stanovuje, že všichni novináři musí žít v New Yorku, Washingtonu nebo San Francisku. Je to mírně přehnané – i v tzv. mainstreamových médiích našel čtenář, který hledal, v posledních měsících mnoho kvalitních, vnímavých reportáží z „Trumpových“ končin Ameriky. Když se to tak vezme, měl možnost se o nich dozvědět víc, než se čtenář českých médií dozví o tom, jak skutečně žijí a uvažují příznivci Miloše Zemana.

Ale nebylo to dost – většina informací přicházela zprostředkovaná skrz data. A ta jsou zrádná, důsledky, které si z nich experti zvykli vyvozovat, se najednou nenaplňují. Jak zrádná? Tak, že před rokem si tým Clintonové přál, aby republikánské primárky vyhrál Trump, protože si byli jistí, že toho nejsnáze porazí.

Druhý důvod, proč si to nelze představit, je ten, že zklamání Trumpových voličů by se projevovalo jinými formami. V New Yorku, v dalších městech a na univerzitních kampusech se demonstruje. Protestující vyjadřují svůj nesouhlas s Trumpem. Potud vše normální. Ale neděje se jen to. Účastníci demonstrací například pláčou. Nebo mluví o tom, že plakali. Někteří prohlašují, že se bojí genocidy. Homosexuálové tvrdí, že se bojí, že budou muset zase tajit svou orientaci. V televizních talk show vystupují psychologové a „poradci se smutkem“ („grief counselors“), radící lidem, jak se vyrovnat s emocionální ztrátou. Jedna velká mezinárodní organizace v New Yorku připravila pro své zaměstnance skupinovou terapii.

Na právnické škole University of Michigan zorganizovali pro studenty setkání, při němž si mohou ulevit od úzkostných povolebních pocitů s pomocí plastelíny, lega, omalovánek, bublin a „uklidňujícího jídla“. Dodejme, že práva se v Americe studují až po absolvování bakaláře, takže program se neobracel na žádné děti, nýbrž na lidi ne mladší jednadvaceti let.

Tohle objímání se, na odiv vystavované slzy a traumata, potřeba probírat na veřejnosti své pocity, „the feels“, jak říká nejmladší generace – to je něco typického pro novou vzdělanou Ameriku. Republikánští voliči to neprovozují. Pro vzdělané městské elity a jejich média se to ovšem už stalo tak zažitým, že se nad tím ani nepozastavují. Je to jeden z projevů hráze mezi „dvěma Amerikami“, který ta jedna polovina ani nevidí. Té druhé je to protivné, považuje za projev zženštilosti. O to víc, že protestující jsou z převážné většiny lidé, jimž nic nehrozí. Od hypotetických politik Trumpovy administrativy jsou chráněni americkým federalismem (faktické dopady federální vlády na každodenní život jsou omezené), penězi svých rodičů, svým sociálním kapitálem. T

ahle kultura privilegované infantilní bezmoci je dost možná jedním z nevyjádřených důvodů, proč se nemohli přinutit volit Clintonovou i lidé, které by Trump podle všeho měl odpuzovat – černoši, Hispánci (těch získal Trump větší procento než předchozí republikánský kandidát Romney), přistěhovalci z východní Evropy (navzdory nebezpečí, že Trump „prodá“ jejich mateřské země Putinovi), Židé. Těch získal Trump navzdory dobře dokumentovanému antisemitismu části jeho příznivců dokonce víc než Bush i McCain. Je to připisováno nepopulárnosti Obamovy jaderné dohody s Íránem, ale ve hře toho musí být víc.

A demokraté se podobnými tendencemi připravují o voliče až v posledních letech. Jak připomněl dlouholetý demokratický poradce a spojenec Clintonů Mark Penn, Hillary do Senátu v roce 2000 kandidovala s mnohem pravicovějším programem, jímž si získala i chudý venkov státu New York. „Hillary Clintonová z roku 2000 by Donalda Trumpa s přehledem porazila i se svým e-mailovým serverem ve sklepě,“ tvrdí Penn, jenž pro ni pracoval ještě v primárkách v roce 2008, ale letos už ne.

Ve skutečnosti se téměř s určitostí bude Amerika za Trumpa ubírat jinými cestami, než to teď maluje americká kognitivní elita. Pokud se někdo blíží precedentu pro Trumpovo bezprecedentní prezidentství, je to Richard Nixon. Byl samozřejmě v mnohém odlišný, zejména v tom, že byl celoživotní politik, důmyslný a ukázněný stratég i taktik. Ale i podobný – v tom, že ho mnozí lidé nikoli bezdůvodně považovali za bezcharakterního a za nebezpečí pro demokracii. Nakonec musel odstoupit, aby předešel ústavní žalobě, což je osud, ve který řada Američanů toužebně doufá u Trumpa. Ale v jedné věci se mu podobal: své kampaně vedl jako konzervativec, mluvčí „mlčící většiny“, již ujišťoval, že je na jejich straně vůči arogantním intelektuálům, nemravným hippies a nebezpečným černošským radikálům.

Žádný ideolog volného trhu ovšem nebyl a expanze vlády mu nevadila, pokud sloužila jeho politickým cílům. Nixon založil federální agenturu pro životní prostředí, za něj začala tzv. afirmativní akce, dokonce se v Kongresu projednával garantovaný minimální příjem. Nebýt jeho neslavného konce, mohl být jeho etatistický konzervatismus politicky úspěšný a Ronald Reagan by se třeba nikdy nedostal ke slovu.

Sliby z kampaně

Ani Trump nebude vládnout jako libertarián. V kampani sice mluvil o nehorázném vládním dluhu a snižování daní, ale veškeré úspory sliboval hledat v příslovečném boji s „podvody a plýtváním“. A ujišťoval, že tradiční sociální programy budou za něj v bezpečí. Byznys už se těší na novou vlnu deficitní fiskální politiky, na velké výdaje do infrastruktury a na průmyslovou politiku. Čtyřicetiprocentní cla na čínské zboží ovšem nebudou, podnikatelé (a Walmart) mu vysvětlí, že je to nepraktické. Že ve volbách sliboval něco jiného? Již dva dny po volbách uvedl bývalý kongresman Mike Rogers, který má na starosti přípravu nové administrativy v oblasti národní bezpečnosti, že návrat waterboardingu „byl jen kampaňová rétorika“.

Jeho důležitý podporovatel z řad republikánského establishmentu Newt Gingrich v sobotu prohodil, že Trump „bude trávit hodně času zabezpečováním hranice. Asi nebude věnovat tolik času přesvědčování Mexika, že to má zaplatit, ale byl to skvělý nástroj v kampani.“ Část slibů z kampaně se opustí vždy, ale málokdy takhle rychle.

Řekněme, čistě v zájmu diskuse, že Trump bude mít dobrou vůli a nápady, jak některé problémy Ameriky řešit. Pak ho čekají problémy, jejichž plný rozsah ještě v amerických médiích není zcela zřejmý. Bude je nejdříve muset protlačit Kongresem, což není vždy snadné, i když je Kongres formálně v rukou stejné strany jako Bílý dům. Takovou daňovou reformu, jakou by Amerika podle expertů opravdu potřebovala (tedy nejen daňové škrty), se v posledních dvaceti letech nepodařilo prosadit ani v těchto obdobích. Schválený zákon, pokud bude radikální, určitě někdo dá k soudu. Vleče se to léta. Další problém: jak zjistil už Obama, když prosadil v roce 2009 stimulační balíček, efektivně ho utratit není tak jednoduché.

Něco, co se laikovi zdá jednoduché, třeba opravy infrastruktury, naráží na překážky od pravidel pro zadávání veřejných zakázek přes privilegovanou roli odborů po čím dál tím složitější povolovací procesy. Prošťouchnout tento systém je vysoce politický problém, asi to nepůjde hrubou silou a chtělo by to politika docela jiného temperamentu, než je Trump.

Další problém, o němž se Trumpovi nebude mluvit snadno. O tom, jak přezíravě se americké elity dívají na obyvatele amerického vnitrozemí, toho bylo řečeno dost. Méně už bylo řečeno o tom, že sice nejsou všichni rasisti, misogynové a xenofobové, ale v někteří z nich – jak to říct – mnoho vzdělání, kvalifikace a pracovní morálky nepobrali. Americký tradiční průmysl začal stagnovat co do kvality, efektivnosti a inovativnosti ještě dřív, než ho globalizace vystavila nemilosrdné konkurenci. Dobré reportáže z „Trumpovy země“ popisují beznaděj z odchodu tradičních výrobců do Mexika. Ale zaznamenávají taky, že i v těchto podmínkách mají někteří místní zaměstnavatelé problém najít a udržet dělníky.

Ochota pracovat nic moc, někteří ani neumějí pořádně číst a psát. A průmysl se v posledních letech do některých států vrací, ale je mnohem efektivnější, a tudíž zaměstnává mnohem méně dělníků. S návratem starých dobrých pracovních míst to nebude jednoduché, ať to Trump míní upřímně, nebo ne.

Americká levice se v posledních letech zhlédla zejména ve Skandinávii s její high-tech ekonomikou a progresivní ekologickou a sociální politikou (a, dodejme, s etnickou homogenitou, jaká v Americe není, a s malými byty a drahými auty, jaká by Američané netolerovali). Málokdo se místo toho snaží zjistit, jak to, že se velká průmyslová země jako Německo vypořádala s globalizací úspěšněji než USA, přestože i ona má své Mexiko, kam se outsourcuje výroba (jmenuje se ČR). Tohle všechno Ameriku čeká.

Omezené možnosti

Ale ještě než uzavřeme, že Trump je kandidát hlupáků, stojí za to se ptát, jak k tomu došlo. Kdo je učil ve škole, kdo ty učitele vzdělával? Kdo určoval sociální normy, podle nichž přestala být ostuda mít děti mimo manželství a klidně je opustit? Kdo jim naznačoval, že občas si dopřát nějakou tu pilulku nebo dobrou náladu je fajn? Kdo se ještě dnes zajímá daleko víc o legalizaci marihuany než o epidemii heroinu? (Je skutečná, v některých státech menších než ČR se smrtelná předávkování počítají v desítkách za rok; u nás v jednotkách.) Kde mohli slyšet, že oni za nic nemůžou, že to všechno nespravedlivé vykořisťovatelské ekonomické vztahy?  Elity, pokud opravdu chtějí být společenskými elitami hodnými toho jména, se mají z čeho zodpovídat.

Což připomíná ještě jeden postřeh z Nixonovy éry. Nixon sice zdařile využíval obavu z kulturních změn, ale progresivní kulturu samotnou nijak neovlivnil. Ta ve svém tažení úspěšně pokračovala. Nixonova éra se nachází zhruba uprostřed historického období začínajícího v šedesátých letech, kdy byla tradiční morálka vytlačena novými liberálními, permisivními pravidly chování a cítění. Něco takového se děje i dnes. Komentátor Ross Douthat, „konzervativec do počtu“ v redakci The New York Times, nedávno zaujal sloupkem, v němž shrnul extrémní politizaci pop kultury v posledních letech. A vyslovil názor, že tradičnější část obyvatelstva, jež nemá šanci toto směřování kultury nijak ovlivnit, se místo toho pomstí v soukromí volebních uren. Důvody, proč to tak bude pokračovat, jsou nasnadě. Liberální síly v Hollywoodu a médiích jsou dobře zakořeněné.

Americké elitní univerzity, hlavní zřídla progresivních názorů, jsou nesmírně bohaté. Harvard sedí na nadačním fondu o hodnotě 37 miliard dolarů, Yale 25 miliard, Princeton a Stanford 22 miliard a tak dále. Cokoli, co federální vláda udělá nebo neudělá, na ně bude mít jen omezený dopad. Liberální nevládní organizace se mohou těšit na zvýšený příděl darů od liberálních filantropů, jak to za republikánských administrativ vždycky bývá. Jen s tím rozdílem, že levicových boháčů je dnes mnohem víc než dřív.

Takže Trumpovy možnosti, jak změnit Ameriku – k lepšímu i horšímu – jsou omezené.