O americkém prezidentovi Donaldu Trumpovi někteří jeho kritici přepjatě až hystericky píší jako o Hitlerovi přicházejícího času, dění prvních týdnů jeho prezidentství ovšem nijak nepřipomíná příchod totality. Spíš nástup garnitury, která by – slovy konzervativního komentátora Davida Brookse – „neuřídila ani fašismus v telefonní budce“. Vynucená rezignace Trumpova poradce pro národní bezpečnost Michaela Flynna to potvrzuje. Klíčový prezidentův spolupracovník musel odejít, protože nemluvil pravdu o svých kontaktech s ruským velvyslancem Kisljakem ještě před Trumpovou inaugurací a byl vyšetřován kvůli možnému porušení zákona.

Bývalý generál přitom, mírně řečeno, velmi ohnivě podporoval prezidenta v kampani, uvažovalo se o něm jako o kandidátovi na viceprezidenta, má sice pověst jaksi nestandardního generála, ale zároveň byl jedním z těch, kdo Trumpovu týmu dodávali nějakou kompetenci. Prezident dal Flynnův odchod do souvislosti s pokračujícími úniky informací z Bílého domu (dal tedy najevo, že podstatné není, co se stalo, ale že se o tom psalo). A z prezidentova okolí skutečně informace tečou jak z cedníku, je to zřejmě také součást boje mezi „mocenskými centry“ v prezidentově okolí. 

Donald Trump velmi natvrdo zjišťuje, že si nemůže dělat, co chce, že prezident Spojených států může být ten nejmocnější člověk na světě, i tak ale funguje v rámci nějakého systému dělby moci, práva, ústavy. A americký systém bezprostředně po nástupu nové administrativy působí dojmem, že jednoho Trumpa vydrží. Příchod nového prezidenta do úřadu provázejí průšvihy a nezdary, Trumpovým spojencem jistým způsobem ale mohou být ta nepřátelsky působící média. Uvykají publikum na proud někdy afektovaných, někdy zaujatých negativních zpráv o nové administrativě, podstatné a skandální průšvihy a nezdary tak mohou v očích publika zaniknout mezi emotivními výlevy, Trump navíc potřebuje kontroverzi, atmosféru velkého střetu, v němž jeho protivníci plní svou úlohu – tedy projevují se právě tak hystericky, jak je prezidentův tábor chce a potřebuje vidět.

Faktické dění po jeho nástupu ovšem totálně protiřečí Trumpově sebeprezentaci jako velkého umělce v uzavírání obchodů a vůbec dotahování věcí. Dotáhnout se nepodařilo nic, místo toho přišla všelijaká ztrapnění. Je možné, že nový prezident přijme nějaké to „poučení z krizového vývoje“, nechá kompetentnější spolupracovníky, aby na věci dohlíželi, zatímco on se bude zaměstnávat oslovováním občanstva přes Twitter.

Pravděpodobnější ale je, že chaos bude pokračovat, prezidentův tábor se to třeba bude snažit zakrýt dalším vyhrocováním vnitroamerického konfliktu, věčně se to ale dařit nemusí (pokud se třeba nestane něco skutečně dramatického). Nakonec by i mezi příznivci nového prezidenta mohlo zavládnout zklamání, jež by vedlo k cynismu a deziluzi nebo k tomu, že své naděje upnou k jiné figuře, jež jim slíbí napravit systém tím, že ho zničí.