Známý italský režisér Paolo Sorrentino ve filmu Mládí v mnohém navazuje na populární Velkou nádheru (2013), jak už to tak u „dvojek“ bývá, tlačí trochu moc na pilu.

Na letošním karlovarském festivalu Mládí zvítězilo v hlasování publika, hodně se o tom filmu v kuloárech mluvilo, v postojích k němu si šlo všimnout i jistého generačního předělu. Ti starší a nějakým způsobem etablovaní debatéři měli sklon vidět v posledním Sorrentinově filmu pomalu mistrovský kousek. Mladší a rozhněvanější ho vnímali spíš jako dílo okázalé a plytké, možná taky proto, že v něm absentují preferovaná témata a správné ideologické vyznění. I tak ale byli pravdě, myslím, blíž. Jistou sympatii to dílo ovšem budí – byť spíš ambicí než jejím naplněním.

V něčem se Sorrentinův film vymyká standardní festivalové produkci, často orientované na formální výlučnost kombinovanou s prvoplánovým sdělením. Sorretino jako by v Mládí usiloval o to, vytvořit film, který by byl vůči divákovi vstřícný, jehož sdělení by ale nepůsobilo triviálně, dotýkal by se otázek, které si klade každý. Tedy být hlasem v rozhovoru, ehm, o životě. Moc to nedopadlo, obávám se. Možná také proto, že talent nepochybně zdatného režiséra má značná omezení, třeba toho přes všechnu snahu něco říct moc k řečení nemá. V těch horších pasážích (není jich ve filmu zrovna málo) totiž Mládí působí jako sled veledůležitě deklamovaných „werichismů“, aranžovaných v přepečlivé stylizaci lehce ironizovaného navoněného krásna. „Emoce jsou vše, co máme,“ zazní v jednom z klíčových míst filmu. S tím by asi šlo polemizovat, ale hlavně: Sorrentinův film selhává taky v tom, že jeho emotivnost až příliš často (ne ale vždy) působí nakašírovaně, přešlechtěně a taky nepřesvědčivě – spíš než city je to jen hraní si na ně.

Paolo Sorrentino je režisérská hvězda, širšímu publiku známá především dva roky starým filmem Velká nádhera. Kromě něj natočil třeba působivou a velice stylizovanou biografii „věčného“ italského premiéra sedmdesátých a osmdesátých let Giulia Andreottiho Božský (2008). Po něm následoval v angličtině natočený film This Must Be the Place, místy efektně pěkný, zároveň ale zmatený a v něčem trivializující závažné téma (trauma holocaustu). V roce 2013 přišla slavná Velká nádhera (podobně jako Božský v hlavní roli s výborným Tonim Servillem), byla následována dalším filmem v angličtině, opět, domnívám se, podřadným. Náhoda? Nemyslím, píše se v podobných situacích na sociálních sítích.

Ze života stárnoucích umělců

Poslední dva režisérovy filmy jsou do jisté míry tematicky spřízněné. Hrdina Velké nádhery, cynický intelektuál Jep, sleduje prázdný a otupující život římské smetánky, sám je přitom její součástí. Kdysi napsal dobrou knihu, pak si ale zvolil snadnější a pohodlnější existenci, místy pronikavě odsuzuje povrchní hry lidí kolem (utkví třeba krátká scéna, v níž reaguje na performance jakési zmateně angažované umělkyně). Ví ale, že ten jeho oheň už vyhasl. V závěru jako by se ho snažil opět oživit. To vše uprostřed „velké nádhery“ – města Říma, jehož krása, na které postavy filmu mohou většinou jen parazitovat, usvědčuje jejich svět z prázdnoty a zbytečnosti.

Mládí se z větší části odehrává na jiné lokaci, která má v evropské kultuře nějakou tradiční roli – je to alpské sanatorium. Místo, kde se souchotinářští literární hrdinové loučí se světem. Místo zasazené v krásné krajině, nasycené dostatkem a bohatstvím, vzdálené od časných starostí, a proto otevřené těm základním životním otázkám a smutkům. Místo nádherného skomírání, jež jako by patřilo do nějakého jiného času, než je ten dnešní. Sorrentinův film nějakým způsobem na tuhle tradici navazuje, krása a věčnost krajiny je v něm stavěna do protikladu k pomíjivosti života, touhy, ledasčeho. Mládí v titulu filmu není to aktuálně žité, ale ztracené, dnes nanejvýš jen z dálky pozorované či šmírované, vlastně záhadné. 

Hlavní postavy jsou dva zestárnuvší umělci a celoživotní přátelé, slavný skladatel Fred Ballinger (Michael Caine) a filmový režisér Mick Boyle (Harvey Keitel). Jsou to blízcí lidé, kteří jsou v jednom důležitém ohledu protikladní. Fred už na hudbu rezignoval, nechce dovolit provedení svého nejslavnějšího kusu, další už zjevně nekomponuje, nabídky jakýchsi „Francouzů“, kteří touží zpracovat jeho životopis, vytrvale odmítá. Jeho cílem jako by bylo ze světa zmizet co nejtišeji. Mick oproti tomu usiluje tvořit dál, s mladými spolupracovníky dává dohromady scénář nového filmu, měla by to být jeho závěť. Poslední scénu, jíž by ten hypotetický snímek měl vyvrcholit, ale nějak nemohou trefit. Zároveň procházejí lékařskými procedurami, které by jim měly pomoci vrátit se – k čemu vlastně?  

Kolem téhle základní dvojice krouží sanatoriem další figury, Fredova dcera Lena (Rachel Weiszová), jež spojila život s otcovým, pracuje jako jeho asistentka, zároveň mu toho má hodně co vyčítat. Její manžel a Mickův syn Julian (Ed Stoppard), který si našel jinou. Slavný herec Jimmy Tree (Paul Dano), jehož trápí, že si ho lidé pamatují jenom kvůli malé roli robota, v níž pod maskou ani nebyl vidět. Zestárnuvší filmová hvězda Brenda Morel (Jane Fondová), které Mick kdysi pomohl v kariéře a ona zjevně byla jeho múzou. Legendární fotbalista, dnes obézní a skoro nepohyblivý, s Marxovou podobiznou vytetovanou na zádech, zjevně inspirovaný Diegem Maradonou. A také Fredova manželka Melanie (Sonia Gessner), fyzicky většinou nepřítomná, avšak stále přebývající ve Fredových myšlenkách – jeho inspirace i oběť, již miloval i trápil nevěrami.

Emoce semleté ve stroječku

Spíš než nějaký pečlivě vystavěný příběh je Mládí sled impresí, situací, v nichž by měla rezonovat témata filmu, otázky by měly získat na naléhavosti, spíš lyrické než strukturované do nějakého výkladu. V reálu je to ale řada pokusů a z větší části omylů. Problém filmu zčásti je v ne úplně zvládnuté stylizaci. Sorrentinův snímek je velmi divadelní – ze způsobu, jímž organizuje postavy před kamerou, je zjevné, že neusiluje o nějakou imitaci života, podobně i dialogy nenapodobují rytmus a formu lidské mluvy. To samo o sobě jistě nemusí být problém. Tím je, že konverzace postav se často zvrtnou ve výměny triviálních a nikterak zajímavě napsaných mouder a že způsob, jímž jsou některé motivy vypointovány, je docela snadné odhadnout – mluví-li se během filmu vícekrát o levitujícím muži, jehož nikdo létat neviděl, můžeme si být jisti, že se chlapík nakonec vznese (tohle se, myslím, skutečně nedá brát jako spoiler).

Ne snad že by dobrý film nutně musel říkat něco dříve nevyřčeného, zvlášť týká-li se otázek odvěkých, jež ve svých dílech vznášelo během staletí množství skutečných mistrů. Sorrentinovo vyjádření ale má jen atributy a rekvizity poezie, nikoliv její sílu. Zvlášť bolestné je to ve scénách s dětmi, jež režisér mění v jakési megafonky pro šíření důležitě znějících moudrostí; nejsou v tom ale zdaleka samy, u nich to jen nejvíc rve uši. Ty sentence navíc jsou často dobré nanejvýš k tomu, aby je někdo nalepil na Facebook, velká tvrzení, jimž přitom chybí váha. Pasáže, v nichž Mick debatuje o svém filmu a té poslední scéně, mohou přesvědčit jen o tom, že ten sympatický tým chystá nějakou velkou pitomost. Pokusy o satirizující humor moc nevycházejí (srážka dvou pojízdných křesel, představa vulgárního videoklipu populární zpěvačky, do níž se zamiloval Julian – hraje ji skutečná pophvězda Paloma Faith).  

Hollywodský klasik Howard Hawks kdysi řekl, že dobrý film jsou tři dobré scény a žádná špatná. V Sorrentinově Mládí je určitě víc dobrých scén než tři – třeba ta, v níž Julian vysloví důvod, proč opouští manželku. Nebo moment, kdy slavný herec přemýšlí, co by vlastně měl a chtěl hrát, krátký moment s fotbalistou a tenisákem. Jsou ale poztrácené mezi těmi ne úplně povedenými nebo rovnou špatnými. V něčem plytká, laciná je i obrazová stránka filmu, které se nedaří proniknout přes pohlednicovou líbeznost alpských exteriérů k nějaké trvalejší kráse. Podobné je to i s tvářemi dvou hlavních hrdinů – těžko si představit krásnější staré muže, než jsou Michale Caine a Harvey Keitel. Kamera z nich ale dokáže vykřesat jenom jakousi na povrchu ulpívající hezkost, asi jako na fotkách mladých holek od Helmuta Newtona.

Sorrentino se v Mládí chtěl dotknout nějakých hlubin, těžko uchopitelných a unikajících, přinejmenším jeho film tu ambici naznačuje. Místo toho ono unikající a nepředvídatelné zavírá do klece snímku, který sice funguje jako stroječek ve snaze nezadrhnout, nějaké pořádné zadrhnutí by ale potřeboval ze všeho nejvíc. Takhle je to film jistým způsobem hladce plynoucí a snadno stravitelný, s dobře vybranou hudbou (předpokládám, že skvělému americkému písničkáři Marku Kozelkovi se honorář za použité skladby docela hodil), zároveň ale ten typ díla, jemuž se hrdina Sorrentinovy Nádhery vysmíval – plytký a efemérní, možná vhodný pro konzumaci publikem žádostivým certifikovaného umění, jež by je ale moc nezatížilo. Jako kdyby byl plný velikých ukazatelů, signalizujících přítomnost čehosi velikého, vydá-li se ale jeden jejich směrem, moc toho nenajde. Z těch několika silných momentů je ale, myslím, znát, že Sorrentinova ambice byla skutečná a velká. Že Mládí není jen efektně provedená kalkulace, spíš jakési poctivé selhání. Jenomže to je asi jedno.

V Sorrentinových filmech se vrací scéna, v níž je umělec konfrontován s jiným tvůrcem nebo dílem, jež daleko přesahuje jeho možnosti. Cynický Toni z Velké nádhery a krása Říma. Zestárnuvší a vyhořelý rocker Cheyenne (Sean Penn), hrdina filmu This Must Be The Place, se setkává s Davidem Byrnem a vidí, že jeho tvůrčí schopnost nevyhasla. Fred z Mládí stojí nad hrobem Igora Stravinského. Jako kdyby Sorrentino v těch momentech přiznával vlastní nedostatečnost, již poměřován velikány cítí asi každý umělec. Jeho zatím poslední film ale naopak působí jako dílo tvůrce tak si jistého svou velikostí, až se jeho práce místy zvrhne v opak toho, čím asi měla být.