Každoročně jsou v tuzemsku dvě televizní seriálové sezony: jarní a podzimní. Odděleny od sebe jsou letními prázdninami a ovšem Vánocemi se silvestrem. Čili zrovna teď, ve dvou třetinách ledna, se nacházíme pořád ještě na začátku prvního letošního běhu. A je to ovšem znát – televize vyrukovaly s novinkami často v týdnu po svátku tří biblických králů. Nápadná mezi novinkami je dominance detektivního či kriminálního žánru. Trvá už několik let, na jejím počátku stála patrně televize Nova se svou sérií Kriminálka Anděl, jež odrážela oblibu amerických CSI, věnovaných různým americkým městům – postupně Las Vegas, Miami, New Yorku. Tyto seriály si kladly za cíl předvést nejnovější vyšetřovací metody americké policie. Totiž ukázat, jak moc se propojují policejní a vědecká práce a moderní technologie. Byl to jeden z příspěvků k běžnému přesvědčení amerických seriálů, patrnému z více žánrů: být chytrý je dnes sexy.

Novácký příspěvek – přes zjevnou snahu držet s americkým předobrazem krok aspoň na dohled – ale působil umolousaně a nedostatek techniky doháněl úsilím o humor. Každopádně spolu s nostalgicky laděnými Četnickými humoreskami stál na počátku prozatím poslední detektivní módy. Ta drží v televizi prim – a jak by ne: zločin a jeho odhalování vždy bylo přitažlivé téma a vyrobit ho v televizi je levnější a rychlejší než ve filmu. Poptávka roste také proto, že právě film na detektivky takřka rezignoval a zůstává dojat vzpomínkami, jaký byl dříve v žánru silný. (Je to složité přesvědčení. Co do počtu vznikajících titulů žánr snad takový byl, co do kvality jistě ne. Zhlédnout sumu detektivek natočených v průběhu normalizace je útrpný úděl a povedené filmy v ní pohledat.

Ostatně příliš se jich z té doby nestalo reprízovanou klasikou.) V televizi aktuálně již několik let vzniká tolik detektivek, že i diváka neznalého naratologických teorií patrně napadne, nakolik se čas vyprávění liší od reálného času. Protože počet vyšetřovaných vražd a rychlost jejich vyřešení zjevně jsou neuvěřitelné, a tak jim je velkoryse třeba přisuzovat právě svébytný timing. Vždyť zatímco v celé České republice se počet vražd v posledních letech pohybuje v rozmezí 155 (v roce 2015) až 231 (v roce 2006) ročně, v tuzemských televizních seriálech (má-li divák štěstí zahlédnout kromě premiér i nějakou tu reprízu) se jich stane deset týdně. Rekordmani v jejich rozklíčování jsou v posledku tři: jednak představitel seriálu České televize Rapl, jednak hrdinové sérií televize Prima Mordparta a Polda. Může za to rozvržení seriálů do uzavřených epizod, které vyšetřovatelům ukládá povinnost vyřešit případ v průběhu padesáti minut v reálném čase a během několika dní v čase vyprávění. Vzhledem k tomu, že policisté svorně mají na práci i jiné věci než jenom nahánět vrahouny, totiž třeba řešit milostné vztahy svých potomků (které se táhnou napříč díly, takže je nutno aspoň tyto linky držet v uvěřitelných časových proporcích), holt jednotlivé vyšetřovačky jsou fofry.

Zákruty primáckých úvah

Vlastně zažíváme žánrovou normalizaci. V nabídnutém kvantu tovaru jistěže přichází na slušná díla i na zmetky. Nikoli poctivé a úctyhodné nepodarky, nýbrž neduhy z přežranosti. Umí je hlavně televize Prima, nově nasadila sérii Temný Kraj. Je to její čtvrtý kriminální seriál v řadě vznikající nahonem. Ale berme to postupně: o příspěvku V. I. P. vraždy – běží zrovna v repríze – ani nemá smysl vážně přemýšlet. Syžet celku je založen na takové úvaze: mladý vznětlivý policista potřebuje psychologický dohled, a tak mu je k vyšetřování přidělena žena středního věku, samozřejmě psycholožka, aby vyhodnocovala jeho práci. Pátrají tedy spolu, on ve sportovním, ona v kostýmcích. A zároveň ona jej ponouká k větším výkonům, protože současně je to populární spisovatelka detektivních románů a zrovna jí došla inspirace. Proto shání novou, zvlášť když na ni tlačí bratr, nenasytný nakladatel, jenž by rád nový bestseller… Tyhle starosti následovala již zmíněná Mordparta.

Je o kriminalistickém týmu, adekvátně poskládaném podle korektního chtíče soudobé společnosti: jeho členy jsou mladý kriminalista, důchodce, žena-matka a muž počínajícího středního věku. Všichni mají potíže, jaké běžně řeší kdekterý našinec: mladík pátrá po své matce, jež se ho kdysi zřekla, a když ji najde, zjistí, že to byla komunistická špionka, která utekla do zahraničí. No a teď, po shledání po letech, po něm žádá, aby daroval kostní dřeň její dceři, tedy jeho sestře, již nikdy neviděl. Muž počínajícího středního věku chodí s kolegyní z jiného oddělení, sestěhují se, čekají dítě, jenže zrovna pustí z blázince jeho exmanželku, která o dítě přišla a zhroutila se. Ta když zjistí nové uspořádání vztahů, nynější exmanželovu partnerku srazí autem, aby si taky užila nějakého neštěstí.

Dál je to ještě lepší: důchodcova dcera má nového přítele, jenže zkušenému kriminalistovi se na něm cosi nezdá. Tušení se zanedlouho ukáže být oprávněné – chlapcova předešlá partnerka zemřela. Její smrt sice vypadá jako sebevražda, ale ve vyšetřovacím spise jsou nějaké nejasnosti, což stačí, aby tchán zeťáka začal podezřívat. Dcera se proto na otce naštve, odejde z domu, nejprve s partnerem odletí na druhý konec světa, potom se nastěhuje k němu domů. Vzájemné vztahy se jistěže vyhrotí a mladík je otcem usvědčen ze smrti své předešlé partnerky. A nakonec žena-matka má dlouho podezření, že její milovaný manžel, úspěšný podnikatel, jí je nevěrný s jinou. Načež zjistí, že nikoli, zato objeví, že kšeftuje s mafií a hrozí mu smrt nebo dlouholetý žalář. A v takovém bordelu celý tým klidně a bravurně řeší běžné vraždy. Byl by to výkon na metál od (policejního) prezidenta, jenže pak přišel Polda.

Je to příběh muže, jenž se v roce 2015 probudí po dvaceti letech z kómatu a je nucen vyrovnat se nejen s tím, jak a kam se vyvinul svět, ale ovšem taky s proměnou rodinné konstelace. Jeho žena žije již léta s kolegou (policejním patologem – tvůrci nechtěli hned rezignovat na humor) a dcera už docela dávno není batole. Takové poměry by nejspíš vyvedly z míry kdekoho, ne tak českého policajta v podání Davida Matáska. Záhy po procitnutí se ocitá ve služebním poměru, přičemž nad kolegy vyniká jednak nedisciplinovaností, jež prý byla typická pro první polovinu devadesátých let, kdy se vše řešilo tak nějak chlapácky: žertem, rádoby drsnou mluvou a pěstí. A taky důvtipem: všecky kolem převyšuje právě proto, že má v čerstvé paměti zločince devadesátých let a snadno si je dovede propojovat s aktuálními případy. Vždyť kriminální živly se nemění, a kdo jednou kradl, krade pořád.

Přesto nějaké potíže polda má – a ne zrovna malé: nesvede zacházet s mobilem a notebookem a internetem. Navíc kouří všude, kam přijde, a odmítá jezdit moderními auty, protože starému poctivému plechovému vehiklu, který žere patnáct litrů benzinu na sto kilometrů, se plast nemůže rovnat. A ovšem i tady se řeší vztahy, především nejasný poměr k manželce, která se chce rozvést a vdát za současného partnera, třebaže k minulému stále něco cítí. Taky ke krásné policejní psycholožce, jež má na pravidelných sezeních dávat pozor, zda policista je s to plnit po své dvacetileté odmlce nové úkoly.

Souznění zdejších detektivů

Zábavná na seriálu je nerozhodnost autorů, zda jako věk zdejšího civilizačního vrcholu líčit současnost, anebo porevoluční euforická léta, kdy prý bylo možné všecko, ale i tak se lidé neodvažovali větších výstředností než chodit na koncerty Rolling Stones. Přesto o primáckých detektivních seriálech nelze pouze konstatovat, že jsou směšné a mizerné. Svým okázalým přesvědčením, že divákovi nestačí sledovat pouze standardní kriminalistický rozbor a zásah, nýbrž že je potřeba rozbíjet jeho soustředění stěží uvěřitelnými atrakcemi okolo, zřejmě vystihuje něco z dobové atmosféry. Současnost si skutečně potrpí na překombinovanost vyprávění a tříštění pozornosti mezi více akcí (kdyby nic jiného, může takový postup docela dobře zakrýt nedokonalost řemesla). 

Na podobném principu ostatně stál úspěch seriálu internetové televize Stream Semestr, jenž zobrazoval vztah dvou studentů, oddělených stipendijním pobytem jednoho z nich na zahraniční univerzitě. Zjevný byl pokus autorů zachytit podoby a tvary komunikace, jak dnes vypadá. Postavy se proto nepotkávaly, nýbrž divák je sledoval na obrazovkách jejich počítačů a viděl, jak při telefonování překlikávají na různé sociální sítě, řeší s pěti dalšími kamarády jejich problémy na chatu, hledají na internetu informace pro seminární práci a podobně. Past, již tvůrci divákům nachystali, byla přesná: fascinovaně sledovat, jak nedůstojně spolu lidé hovoří, a přistihnout se u toho, že to dělám taky. Že seriál nesleduji, nanejvýš poslouchám, zatímco na internetu řeším něco docela jiného.

Primácké detektivky přízemněji zachycují totéž. A jak se zdá, Prima žánrový úchop, který si zvolila, měnit nehodlá. Zřejmě nadále bude série střídat v rychlém sledu, vždyť každá z dosavadních má nachystáno na pokračování a zřejmě k nim bude přidávat nové zámotky. Jako nynější Temný Kraj: ten je o elitním pražském kriminalistovi, jenž trpí vážnou nemocí. Ke své nelibosti je proto postaven mimo službu, takže rozhořčen odjíždí na venkov, do obce, kde jako dítě v sedmdesátých letech prázdninoval u svého strýce faráře. Práci ale neuteče, protože současně s jeho příjezdem stane se, jako na potvoru, ve vsi vražda, ačkoli tu k ní nedošlo léta. Osudovost českých detektivů je zkrátka nezměrná.

Nápadné na celku prozatím uvedených detektivek jsou dvě věci: další objevování tuzemských regionů, což je výsledek působení jiných žánrů, a svébytné obrábění nedávné tuzemské historie. Tím jsou zajedno s mnohokrát propíranou Pustinou i s detektivkami České televize, jež však mají onačejší filmařské ambice. Zatímco na Primě je principem tvorby spěch na výsledek a bezohlednost k tvaru, takže kriminalistou smí být kdokoli, ČT chce policejnímu řemeslu uchovat aspoň zbytky zodpovědnosti. Jakkoli také její produkce ráda uhýbá jinam.

A tak loňský Rapl sice nedosahoval překvapivosti ani propracovanosti Cirkusu Bukowski, na nějž zvolna navazoval, a stran spěšnosti, četnosti, nenucenosti a plynulosti vyšetřování pro něj platí tytéž výtky jako pro kterýkoli seriál Primy, aspoň však jeho režisér Jan Pachl (jenž svou filmografií jednoznačně zpravuje o svém oblíbeném žánru) promýšlí kompozice záběrů a celků a využívá fotografičnost Krušných hor, když už si je ke snímání vybral. Nevyhýbá se však běžnému problému všech seriálů: zahlcenosti vraždami. Až novinka Svět pod hlavou připouští, že práce kriminální policie je širší a může se týkat i na pohled drobností.

Obtíže návratů do budoucnosti

Vzhledem k tomu, že jeden z jeho autorů je členem redakce tohoto týdeníku, nepíše se o Světě pod hlavou snadno; jenže vynechat ho z přehledu taky nejde. Je to totiž příběh jinakosti: kriminalista má nehodu, zůstane ležet na silnici a v bezvědomí se jeho vědomí pravděpodobně propadne do třicet let staré minulosti. Na rozdíl od Poldy, který na rozpočtu šetří obráceným gardem a do současnosti zasazuje několik retro rekvizit, aniž vůbec dbá na jejich dobovou přiléhavost, tvůrci Světa pod hlavou se snaží být co nejpřesnější a evokovat jednoznačně podobu československého roku 1982. Těžko říct, jak mohou tak vzdálený svět vnímat mladší ročníky, zda jinak než jako líbivou neuvěřitelnou třpytku, ze starších ale si každý najde něco.

Buď branná cvičení a nácviky chování při simulovaném výbuchu atomové bomby, nebo unikátnost hudební produkce a veřejných proslovů na festivalu politické písně, případně (to já) zvuk pantů při zavírání a otvírání dveří škodovek řady 100 a víc, rozechvění kulatých prolejzaček ve tvaru zeměkoule, když z nich seskočí dítě, či zvuk telefonu, když na něm skutečně bylo nutno číslo vytočit a někomu zatelefonovat byla fyzicky namáhavá práce (zvlášť když volané číslo bylo obsazené a bylo třeba na ně volat opakovaně). Rovněž tentokrát je pozornost aspoň části divácké obce odváděna jinam – v kontextu kvalit ostatních seriálů bylo by vlastně osvěžující a poutavé, kdyby tvůrci svůj návrat do budoucnosti zkusili naroubovat na jiné než policejní povolání.

Nakonec nejpozoruhodnější je situace kolem poslední policejní novinky, nazvané Četníci z Luhačovic. Už názvem jistěže přiznává pokus navázat na úspěch Četnických humoresek, leč dobové preciznosti Antonína Moskalyka série nedosahuje (nezvládala to už ani Moskalykova dcera Pavlína, když po otcově smrti režírovala poslední, třetí řadu seriálu). Jelikož luhačovičtí četníci mají tři režiséry, vypadají právě jako kompromis tří autorských postojů, jak nakládat se seriály: Biser Arichtev dál razí svou osvědčenou poetiku Vyprávěj a hlavně První republiky, obrázky mimoděk. Bohužel se mu ale přizpůsobují i zbylí dva režiséři, Peter Bebjak a Dan Wlodarczyk, kteří přitom natáčeli Případy 1. oddělení. Tedy v nastalé kriminalistické éře nejlepší dílo, pokud jde o zachycení práce policejního sboru. Čili z novinek: Četníky z Luhačovic nebrat, Svět pod hlavou ano, Temnému Kraji se smát.