Tak divný a ostrý spor Bosna ještě nezažila. Oba muži, kteří jsou na opačné straně barikády, vypadají stejně. Mají plnovous, zvláštní výraz ve tváři a blízkovýchodní oděv. Nusret Imamović a Bilal Bosnić. Po léta nejvýznamnější představitelé islamistické komunity v Bosně. Roky společně vyzývali Bosňáky, ať se dají na cestu pravého islámu.

Organizovali přednášky na zajímavá témata jako třeba „Dokonalost šaríji a nebezpečí demokracie“. Od vypuknutí války v Sýrii verbovali mladé muže na bojiště. Nakonec do Sýrie Nusret Imamović odešel i se svou rodinou, a zažil tak vznik tzv. Islámského státu a vyhlášení chalífátu. A když viděl, co viděl, rozhodl se, že to přece jen není ten pravý džihád. Že ten pravý džihád vede fronta al-Nusra, podřízená al-Kajdě. Bilala Bosniće naopak vyhlášení chalífátu potěšilo, a tak se jel také podívat do Sýrie (neuvěřitelné, jak snadno se dnes jezdí na bojiště a zpět, skoro jako na víkend do Disneylandu). A zjistil, že Islámský stát to dělá dobře, jen jeho přítel Nusret zjevně na ten pravý džihád nemá, jak to říct… koule. A začalo vzájemné obviňování, psaní fatev a nakonec oblíbená džihádistická disciplína: exkomunikace. Spor dopadl nerozhodně. Bosniće zatkla po návratu bosenská policie. Nusret Imamović prozřetelně zůstal v Sýrii a dostalo se mu té cti objevit se na oficiálním seznamu teroristů USA.

Bosenské veřejnosti to ale v plné síle obnažilo problém radikálních islamistů (na Balkáně jednotně zvaných vahábité), kteří se nejenže snaží z Bosňáků udělat Saúdské Araby, ale také posílají bosenské mladíky na smrt do Sýrie. A nejen to. Posílají je tam, kde – díky vzájemnému boji jednotlivých skupin – střílí i sami na sebe. Je jich okolo tří set z Bosny. Mezi jedním a dvěma stovkami z Kosova. Necelých třicet ze Srbska, třináct z Černé Hory a něco přes sto je makedonských Albánců. Zatím se nevracejí, ostatně Islámský stát se snaží bojovníky získat (proto všechna ta rekrutační videa ve stylu „jak můžete sedět v teple a suchu doma, když se zde vede džihád?“) a ne o ně přicházet. Jenže zároveň poroučí těm, kdo do chalífátu odejít nemohou, aby napadli diktátorské vlády ve svých zemích. „Nastražte bomby pod jejich auta a domy. Sypejte jim jed do jídla a pití. Zabíjejte je všude, kde můžete!“ Nic z toho se dosud nestalo. A popravdě, běžný návštěvník Bosny, Kosova či Albánie (abychom vyjmenovali alespoň ty země s početní převahou muslimů) si o nich jen těžko udělá obrázek, jaký by chtěli Nusret a Bilál. Muži pijí rakiji, dívky chodí v minisukních, kostely stojí vedle mešit (a v centru kosovské Prištiny se dokonce pro místní jedno procento katolíků staví obrovská katedrála). A skutečně balkánská tradice islámu se silným vlivem mystického súfismu a neislámských tradic je zcela jiná než přísný, strohý, asketický a militantní vahábismus saúdskoarabského typu. Ale to bohužel neznamená, že pod hladinou něco nebublá… A to už dlouho.

Tady radikálové nemají šanci...

První islámské fundamentalisty v životě jsem potkal právě v Bosně, ve městě Bihač. Bylo to krátce po válce v polovině 90. let a s kamarádem jsme spali v hlavní městské mešitě. Kdysi – před dobytím Bosny Turky – to byl katolický kostel, ale to nám nyní bylo celkem jedno, bylo nám osmnáct a stopovali jsme poválečnou Bosnou. Seznámili jsme se s imámem (duchovním) mešity a ten nás tu nechal přespat. Několik dní. Než jsme potkali „naše“ džihádisty. Bylo jim mezi třinácti a patnácti. A dost se lišili od těch důstojných starých muslimů, které jsme v mešitě většinou potkávali. Ti brali svou víru jako něco tak neotřesitelně samozřejmého a pevného, že je asi ani ve snu nenapadlo ji nějak hystericky obhajovat. Ti mladí kluci byli jiní. Byli drzí. Dovolovali si na nás, dovolovali si na staré věřící, říkali imámovi, že neví, co je islám, a že se špatně modlí. Ta drzost vůči starším byla překvapivá, v Bosně dvojnásob. Tehdy jsem to nepochopil, ale byla to ta generační vzpoura, tak typická pro islamisty. Opakovalo se to, opakuje a bude se to opakovat všude na světě, kde žijí muslimové – mladí fanatičtí fracci proti svým rodičům a prarodičům. Islamismus totiž není ultrakonzervativní. Je v řadě ohledů moderní, lákavý pro mladé („Nemluvili jsme bengálsky, ale anglicky, nenosili jsme splývavé košile, ale džíny, odmítali jsme dohodnuté sňatky,“ vzpomíná ostatně autor knihy Islamista Ed Husain, britský odpadlík od islamismu bangladéšského původu na své dospívání.).

A v pozadí vždycky stáli mladí muži s plnovousy, kalhoty pod kolena (ani muž nesmí ukázat kolena) a tím zvláštním výrazem ve tváři. Byli snědí, evidentně z Blízkého východu, ale mluvili docela dobře bosensky. „Misionáři“, šiřitelé radikálního islámu. Vahábité. Mnozí přišli do Bosny bojovat za války. Někteří zůstali. A snažili se vrátit bosenské muslimy na tu „správnou“ cestu „pravého“ islámu.

Ne že by měli kdovíjaký úspěch. V Sarajevu si vzpomínám na muezzina, který se po starém způsobu snažil svolat věřící k modlitbě jen silou svého hlasu. Z minaretu staleté mešity nad Baščaršijou (starým městem) vyvolával, seč mu síly stačily. Všude okolo ale seděli muslimové v kavárnách, pili pivo a nevěnovali mu sebemenší pozornost. „Tady žádní radikálové nemají šanci,“ říkal jsem si. A skutečně, dodnes potkáte víc zahalených žen a víc vousatých mužů v Bruselu, Paříži nebo Londýně než v Sarajevu, Bihači či Tuzle. Ale tak jednoduché to bohužel nebude.

Válka znamenala zlom. Za války lidé přirozeně hledají útěchu u Boha. Za války se lidé upínají k tomu, co je sjednocuje a zároveň odlišuje od nepřítele. A za války se také objevili Arabové, jak Bosňáci univerzálně označovali všechny islámské dobrovolníky. A Arabové bojovali nejen proti Srbům, ale také o duše bosenských muslimů, kteří k jejich hrůze nepokrývali své ženy a pili alkohol (a za války se pilo hodně, opravdu hodně...). Jak se tam objevili?

Chodili po městě a zavírali kavárny

Musíme se vrátit trochu nazpátek. V dubnu 1992 padl dosud komunisty držený Kábul do rukou mudžahedínů, čímž skončila jedna fáze afghánské války. Začala druhá, kdy se jednotlivé povstalecké frakce pustily do sebe navzájem. Po boku různých mudžahedínských frakcí ale bojovaly za osvobození Afghánistánu od komunistů i tisíce dobrovolníků z islámských zemí (mezi nimi i mladý Saúd Usáma bin Ládin). Pádem Kábulu pro ně boj skončil a následnou občanskou válku mezi mudžahedíny sledovali se znechucením. Jeden z nich byl Abu Abdel Azíz Barbaros. V rozhovoru v roce 1994 uvedl: „Válka v Bosně začala 15 dní po dobytí Kábulu. Tím se potvrdila prorokova slova, že džihád bude pokračovat až do soudného dne. Takže jsme šli do Bosny. Ne abychom bojovali za nějaké národní či politické zájmy, ale abychom vyslyšeli slova proroka.“

Rudovousý Barbaros se stal prvním velitelem Arabů v Bosně. A také prvním z řady mnoha jmen, která se později, po 11. září, objeví v seznamech amerických vyšetřovatelů. V Bosně bojovali i dva únosci z 11. září, vrazi amerického novináře Daniela Pearla v Pákistánu nebo londýnský radikální imám Abu Hamza, zvaný „Hák“ – to pro „pirátské“ háky na pahýlech rukou, o které přišel údajně v boji, ve skutečnosti však kvůli neodborné manipulaci s výbušninami (v současnosti si odpykává doživotní trest v USA). Celkem bylo mudžahedínů v Bosně mezi jedním a pěti tisíci. Nikdo to neví přesně.

Arabové sice obvykle o Bosně nikdy předtím neslyšeli, ale od května 1992 do ní začali proudit s falešnými doklady, obvykle jako pracovníci humanitárních organizací. Klíčovou roli při pašování bojovníků, zbraní a peněz do Bosny sehrála Third World Relief Agency (TWRA) vedená súdánským diplomatem Elfatihem Hasaneinem, který se z dob studií v Bělehradě znal s klíčovými lidmi bosňáckého politického establishmentu včetně prezidenta Aliji Izetbegoviće. TWRA je mimochodem registrovaná i v České republice (v Praze-Krči) a spolupracuje (nebo spolupracoval) s ní například přední český islamista súdánského původu Muhammed Abbás.

Koexistence s Bosňáky nebyla snadná. Přeběhlík (a možná agent francouzské rozvědky) pod pseudonymem Omar Nasiri ve své knize Inside Jihad vzpomíná: „I když mudžahedíni nenáviděli Srby, neměli rádi ani Bosňáky. Pijí alkohol, poslouchají hudbu a jejich ženy si nezakrývají obličej.“ Ani Bosňáci nebyli z nových spolubojovníků nadšeni. „Chodili po městě a zavírali kavárny. Jednou mě zbili, že jsem se s holkou opaloval u řeky,“ vzpomíná (tehdy) středoškolák Omar v středobosenské Zenici.

Jenže byla válka a v té platí, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Arabové byli vycvičení, měli peníze (a tudíž i zbraně, černý trh vše zajistil), odhodlání a disciplínu, což za pochodu budované bosenské armádě chybělo. „Byli dobří. U nás se útok často při větších ztrátách začal rozpadat. Oni útočili za všech okolností, bez ohledu na ztráty. Ale díky tomu obvykle dosáhli cíle napoprvé, zatímco my museli útočit vícekrát. Možná že v konečném součtu měli nakonec menší ztráty než my,“ popsal to bosenský voják Saudin Bečirović ve svých pamětech Cesta do neznáma.

Nás nikdo nemusí učit, co je islám

Po válce museli všichni zahraniční bojovníci Bosnu opustit. A Američané se také postarali, aby se tak stalo. Jenže někteří se oženili a nebylo možné je tak snadno deportovat. A zůstali tu mladí Bosňáci, kteří bojovali v jejich jednotkách (třeba takový Bilal Bosnić z úvodu článku), a také tu zůstali malí kluci, kteří se poflakovali okolo arabských základen a nasávali vahábismus spolu s hrdinskými příběhy arabských bojovníků. Sémě bylo zaseto. V následujících letech zažila Bosna občasné vahábistické útoky, obvykle šlo ale o akci iniciativního osamělého vlka. Zavraždění chorvatské rodiny v roce 2002 Muamerem Topalovićem, zabití vlastní matky Veladem Hafizovićem o čtyři roky později za to, že nechtěla jít do mešity (vrah skončil v blázinci), nebo v roce 2009 zastřelení Velida Zahiroviće Smajem Abdurrahmmanovićem za to, že mu prvně jmenovaný nechtěl dovolit oženit se s jeho devítiletou dcerou (odsouzen na 18 let). Bombový útok na policejní stanici v Bugojnu v roce 2010, kde zemřel jeden policista, také muslim (pachatel Haris Čauševic dostal 45 let). A nakonec střelba na americkou ambasádu v Sarajevu před třemi lety (střelec Mevlid Jašarević si odsedí 18 let).

Islamisté ale patří i do řad obětí bitev o mešity mezi islamisty a běžnými věřícími – tak byl v Mostaru ubit k smrti radikál Magdyija Dizdarević. Podobná bitka se odehrála i v Novém Pazaru v Srbsku v roce 2006. Výsledek? Střelba v mešitě a tři ranění. Scénář je vždy stejný. Vahábité příjdou a pokouší se přesvědčit ostatní, aby se modlili podle jejich představ a ne tak, jak jsou zvyklí od malička. Někde jim to vyjde, v Makedonii například vahábité vyvedli muftího mešity ve Skopje ven a fyzicky napadli starého věřícího, který protestoval. Ale někde narazí…

Nejde jen o původní mešity. Staví se i nové. Za arabské peníze. Ale po arabsku a v arabském stylu, tak odlišném od balkánského. Kosovský velký muftí Rexhep Boja to už v roce 2000 komentoval: „Jsou zde lidé, kteří nám chtějí říkat, jak se máme chovat. My jsme muslimové po šest století a nikdo nás nemusí učit, co je islám. Máme svou historii, své tradice, svou islámskou kulturu a svou islámskou architekturu.“ Byl to ten samý muftí, který se modlil za americké vojáky padlé v Iráku…

Jiní ale nebyli tak odhodlaní. Kombinace stálé externí hrozby (na Bosnou se stále vznáší hrozba rozpadu) a arabských peněz způsobila, že bosenské islámské autority se snažily problém spíše zametat pod koberec. Šíření radikálního islámu paradoxně pomohlo i předchozí období komunismu, kdy došlo – jak díky ideologickému tlaku, tak díky modernizaci země – k masivní sekularizaci. Když se potom v 90. letech objevil na scéně znovuzrozený islám, chyběly bosenskému islámu tradiční opory jako například súfijské řády coby tradiční bašta obrany před vahábismem. Někdy se tak vytvářela falešná dilemata. Jako kdyby měl člověk možnost být jen sekulárním liberálem, nebo fundamentalistou.

Magická přitažlivost značky

Hlavně v levicových kruzích se sociální patologie vysvětlují jejich společenskou podmíněností (takové to „kdyby tu bylo víc hřišť pro mládež, nebrali by drogy“). Na Balkáně ale společenské podmínky šíření radikálního islámu skutečně svědčí. Jde o slabé státy s nízkou legitimitou, nadpoloviční nezaměstnaností mládeže, kriminalitou a narkomanií (řada vahábitů se rekrutuje z řad narkomanů). Jde o společnosti, kde zklamaly všechny systémy: komunismus, nacionalismus i demokracie a volný trh (tedy alespoň to, co se za ně vydává). Mnozí, ba skoro jistě většina místních muslimů alespoň trochu prožívá utrpení, které zažívají muslimové v Palestině, Iráku či Sýrii. A cítí to, co se děje, jako křivdu, nějak zaviněnou nikoliv arabskými vládami a arabskými teroristy, ale Západem, Amerikou, Izraelem… Devadesát devět procent lidí z toho nic nevyvodí. Ale pro určitou část mladých lidí bude mít zkrátka značka „Islámský stát“ stejnou magickou přitažlivost jako pro deklasovanou muslimskou mládež na předměstích Paříže nebo Londýna. Stejně jako oni jsou lákáni každodenním on-line zpravodajstvím na Facebooku, kde na rozdíl od vykořeněných vystěhovaleckých komunit jsou ale Bosňáci či Albánci mnohem více zakořeněni ve svých tradicích. A tudíž odolnější. Podle průzkumu z roku 2006 se jako sympatizanti vahábismu vyjádřilo něco přes tři procenta Bosňáků.

Možná se ale celý problém vyřeší sám, pokud budou islamisté následovat příkladu předchozího vůdce vahábitů v Bosně a Hercegovině Jusufa Barčiće. Zemřel v roce 2007 při autonehodě. Byl známý tím, že ignoroval semafory, protože „o tom se v Koránu nic nepíše“.

Autor je programovým ředitelem Občanského institutu a odborníkem na Balkán