S tím, jak každý měsíc letošního roku přinášel další a další Jobovy zvěsti z Blízkého východu – nekončící občanská válka v Sýrii, Al-Kaída se uchytává v Libyi, Islámský stát vyhlásil chalífát, uprchlická vlna graduje v krizi –, lze čím dál tím hlasitěji slyšet názor, že byla katastrofální chyba nechat padnout staré autokraty. Protože podívejte se, co přišlo po Kaddáfím, po Saddámovi, po Mubárakovi (než ho nahradil Sísí). V jednom každém případě horší než to, co bylo předtím – přinejmenším z hlediska mezinárodní stability.

Proč jsou tyto hlasy vnímány jako kacířské? Jednak proto, že představují odmítnutí naší demokratické ideologie. A taky proto, že ti autokraté byli většinou dost odporní.

Asadovská brutalita

Dynastie Asadů, jež bojuje v Sýrii o život, je rozhodně brutální. Otec současného vládce Bašára Asada Háfiz proslul potlačením povstání ve městě Hamá v roce 1982, při němž jeho jednotky zabily mezi 10 a 40 tisíci lidmi. A za garanta mezinárodní stability ho můžeme považovat, jen pokud nepovažujeme Libanon za suverénní stát. Sýrie ho od roku 1976 okupovala. Libanon, který byl po několik desetiletí patrně jedinou trochu fungující skutečně multikulturní zemí na světě, se z občanské války nikdy nevzpamatoval. Když byl v roce 2005 zabit bývalý premiér Rafík Harírí, vyšetřování OSN vedlo k závěru, že atentát zorganizovalo teroristické hnutí Hizballáh – prodloužená ruka Damašku a Teheránu, jenž provozuje v jižním Libanonu svůj stát ve státě.

Asadovi nezbývalo než být pilířem regionální stability rovněž díky izraelské armádě. Od té doby, co jeho jednotky utrpěly drtivou porážku v jomkipurské válce v roce 1973, si už na další útok na „sionistickou entitu“ netroufl. A v roce 2007 Izrael leteckým úderem zničil tajné syrské jaderné výzkumné středisko poblíž Dajr az-Zaur. Sýrie sice samozřejmě popřela, že by šlo o jaderný program, ale poněkud malátně. A nezvykle slabé mezinárodní odsouzení izraelské akce cosi naznačovalo. To, že šlo o ilegální jaderný reaktor, nakonec v roce 2011 oficiálně potvrdila Mezinárodní agentura pro atomovou energii.

Lze tedy říci, že Asadové jsou autokraty dosti náročnými na údržbu z vnějšku. Přesto ovšem vždy byli mistry v tom, jak se učinit nepostradatelnými. Na pohřeb Háfize Asada v roce 2000 přijela plejáda světových politiků včetně tehdejší americké ministryně zahraničí Albrightové.

Když v roce 2011 přišlo do Sýrie arabské jaro, mělo tedy příslušně drsnou podobu. Režim je svou nekompromisní reakcí vbrzku proměnil v ozbrojené povstání. Opozice byla na začátku dílem náboženská, dílem sekulární. Na stranu střechové organizace – Svobodné syrské armády – přeběhla řada vojáků a důstojníků syrské armády. Asadův režim si od počátku počínal velmi brutálně. Zvěrstva páchaly nejen pravidelné jednotky režimu, ale hlavně ozbrojené milice, kterých v klanové a multietnické zemi vždy bylo hodně. (Je oblíbenou praxí diktátorů, ale i evropských kolonizátorů zalidňovat bezpečnostní síly příslušníky menšin. Jsou loajální; vědí, že případná vláda většiny pro ně bude znamenat krvavý konec.)

V jednom z nejznámějších masakrů, v regionu Húlá v květnu 2012, při němž bylo zabito 108 lidí včetně 34 žen a 49 dětí, sehráli klíčovou roli příslušníci alávitské, režimem placené milice Šabíha. Lidé je snadno poznali podle toho, že nenosili armádní boty, ale bílé tenisky, dávali najevo, že mají povolení zabíjet, a využívají ho s morbidní chutí. O otřesném počínání samotného režimu víme hodně mimo jiné díky muži vystupujícímu pod pseudonymem „César“. Pracoval jako fotograf vojenské policie, fotografoval místa činů a oběti. Jak začalo povstání, byl nucen čím dál tím víc fotografovat těla zabitých odpůrců režimu. Viděl, že šlo o civilisty a že často umřeli na následky hrozného mučení. S velkým rizikem překopírovával fotografie do svého počítače. V roce 2014 se mu podařilo uprchnout ze země a vzít s sebou 55 000 fotografií, jež ve vysokém rozlišení dokumentují systematické mučení praktikované Asadovým režimem. Jsou vystaveny ve washingtonském Muzeu holocaustu a dokumentují, proč asi Asad nemůže být součástí žádného budoucího smírného uspořádání v Sýrii.

Pestrá paleta odpadlíků

Islamizace opozice pro Asada nemohla být překvapením. Byl totiž jedním z těch, kdo předchůdcům Islámského státu hodně pomohl. Přes jeho zemi v době americké okupace Iráku proudily tisíce džihádistů z různých arabských zemí. Asadův režim tento proud kontroloval. Jeho tajná policie džihádistické buňky infiltrovala a přímo se podílela na organizování teroristických útoků v Iráku. Občas džihádistický proud přibrzdil (někoho také zavřel), pak ho zas uvolnil a víceméně organizoval. Jeho osvědčenou metodou na mezinárodní scéně odjakživa bylo pomoci s vyvoláním chaosu a pak se nabídnout jako ten nepostradatelný, kdo jedině může zařídit klid. Tou milicí, jež byla největším magnetem pro džihádisty široko daleko, byla organizace vedená jordánským hrdlořezem jménem Abú Musáb Zarkáví. Už tehdy si občas říkala Islámský stát v Iráku. A jindy Al-Kaída v Iráku. Ale její vztahy s Usámou bin Ládinem byly napjaté.

Jednou z tendencí vlastní džihádistickým hnutím, je posedlost tzv. takfir – exkomunikací za odpadnutí od víry. Islamističtí teologové začali různé prohřešky proti islámu interpretovat nejen jako hřích, ale přímo apostázi. A za apostázi je jediným přijatelným trestem smrt. Vzhledem k tomu, že odpadlíky jsou v tomto pojetí mimo jiné všichni šíité a příslušníci dalších islámských proudů a sekt, jakož i ti, kdo slouží „odpadlickým“ muslimským režimům, neměli džihádisté nikdy nouzi o terče. Usáma ovšem dával z taktických důvodů přednost boji se „vzdálenějším“ nepřítelem („sionisty a křižáky“) před bojem s nepřítelem „bližším“. Zarkáví ne. Rozpoutal v Iráku sektářské peklo. Systematicky útočil na šíity podle hesla „čím hůř, tím líp“ a v oblastech, které kontroloval, si počínal krvavě a primitivně. V jednu chvíli se zdálo, že to přehnal – sunnitské kmeny v západním Iráku už měly jeho brutality natolik dost, že se spojily s Američany v tzv. anbarském probuzení. Američané nakonec Zarkávího vystopovali a zabili náletem v roce 2006.

Organizace to kupodivu přežila, různě zmutovala a v roce 2010 se stal jejím šéfem Abú Bakr Bagdádí. O životě budoucího chalífy existují protikladné informace. Víme ale, že když vypuklo syrské povstání, vyslal do Sýrie člověka jménem Abú Muhammad Džulání, který založil (zpočátku nepřiznanou) pobočku jeho organizace jménem An-Nusrá, později byla veřejně deklarována i její spojitost s Islámským státem. Ještě později ovšem došlo k rozkolu, An-Nusrá zůstávala odnoží Al-Kaídy a odmítla přísahat věrnost „chalífovi“ Bagdádímu.

V současnosti se v médiích opakují spory na základě zjednodušeného modelu, že Asadův režim je třeba volky nevolky podpořit, protože bojuje s islamisty. To přinejlepším je i není pravda. Malovat organizaci An-Nusrá jako „umírněnou“ opozici je pošetilé. Jenže volba nestojí mezi Islámským státem a An-Nusrou. Naše potřeba zpřehlednit si terén vede ke zjednodušování. Pod prohlášením syrské opoziční koalice (jež nezahrnuje organizaci An-Nusrá) k ruskému vstupu do války ze 3. října je například podepsáno sedmdesát jedna frakcí. Opozice má lokální, kmenové kořeny a míra islamizace je různá.

Dále je taky třeba říci, že Asad, jenž se dnes staví jako jediná hráz proti Islámskému státu, proti němu dlouhá léta příliš nezasahoval. Jednak, jak bylo naznačeno, ho měl v jisté malé míře pod kontrolou a oprávněně se mohl spoléhat na to, že „takfiristé“ budou útočit ze všeho nejvíc na jeho povstalecké protivníky. A konečně tu je i zcela pragmatická skutečnost, že těžiště Islámského státu je v málo obydlené, vzdálené východní Sýrii. Zatímco Asad je dnes v situaci, že má co dělat, aby udržel své bašty kolem Damašku a středomořského pobřeží. Každopádně je třeba říci: pokud kdy byl Asad tím přijatelným, nezbytným autokratem, dnes ani největší cynik nemůže zavírat oči před tím, že Asad na tuto roli zřejmě nestačí.

A nestačil by na ni už dávno, nebýt íránských sponzorů. Ze syrského konfliktu se stala už dávno válka všech proti všem v zastoupení. Ve své západní sebestřednosti přehlížíme, že Američané nejsou jediným a možná ani nejdůležitějším vnějším hráčem. Je tu Írán, který Asadovu režimu dodává zbraně a peníze. A lidé z Hizballáhu a z Íránu pod vedením generála Kásima Sulejmáního se přímo zapojují do bojů a organizují velení, logistiku a všechno to, na co slábnoucí Asadův režim nestačí.

„Slabý kůň“

A do toho přišla ruská intervence. Představuje kulminaci velmi úspěšné několikaleté snahy, při níž onen starý čekista v Kremlu západní postmoderní politiky naprosto deklasoval. Jeho prvním velkým vstupem byla dohoda o odstranění chemických zbraní ze Sýrie z roku 2013. Znamenala, že Rusko je zpátky v regionu, kam se ho Amerika po téměř sedmdesát let snažila nepustit a nelitovala diplomatického úsilí, peněz ani zbraní (v roce 1973, když Brežněv hrozil intervencí na straně Arabů proti Izraeli, došlo i na jadernou pohotovost). Od roku 1972, kdy Anvar Sádát vypověděl z Egypta 25 000 sovětských „poradců“, byla malá námořní základna v syrském Tartu jedinou vojenskou přítomností Rusů ve Středomoří. Až doteď.

Prezident Obama před týdnem prorokoval, že Rusko v Sýrii „zabředne v bažině“ (použil sova quagmire, jež má v tomto kontextu svou historii z doby vietnamské války). Byla to další ze série bezzubých amerických reakcí posledních dnů, jež v podstatě spočívají v tom, že vysvětlují Rusku, že to, co dělá, není v jeho vlastním zájmu a na správné straně dějin. Ale byl to nejspíš i věcný omyl, který nebere v úvahu, že Rusko na rozdíl od USA ve svých zásazích není svazováno nejasnými cíli a zástupy právníků, kteří sepisují omezující pravidla nasazení sil a jsou kdykoli ochotni hnát za jejich porušení generály k odpovědnosti.

Rusko se taky nemusí tolik ohlížet na civilní oběti – stačí srovnat západní reakci na nešťastné americké bombardování nemocnice Lékařů bez hranic v afghánském Kundúzu s reakcí na civilní oběti ruského bombardování škol a tržišť v Sýrii. Od Ruska ohledy nikdo nečeká. A hlavně, pro Putina je domácí publikum nesrovnatelně důležitější než zahraniční. A tam byla syrská intervence využita s plnou parádou. Z obrazovek zmizela Ukrajina a nahradila ji Sýrie. Televize je ve válečném režimu. „Počasí pro bombardování v Sýrii je ideální,“ informovala diváky moderátorka předpovědi počasí na ruské televizi Rossija 24. S takovými médii žádný „quagmire“ nehrozí.

Především ale Putinovi jde o něco jiného než o to, porazit Islámský stát. Jak to jasnozřivě popsali již v reakci na dohodu o odvozu chemických zbraní ze Sýrie v roce 2013 američtí analytici John Schindler a Tom Nichols:

„Riskujeme, že jsme poslali vzkaz spojencům od Soulu po Varšavu, že naše závazky nejsou založeny na zásadách, ale politické výhodnosti a krátkodechém veřejném mínění. Kdo může nejistým vládám po celém světě mít za zlé, pokud nyní usoudí, že ne Washington, ale Moskva je spolehlivým a důvěryhodným partnerem? Asad se spolehl na Rusy a vládne dál, což je víc, než může říci náš sesazený egyptský spojenec Husní Mubárak. Franklin Roosevelt kdysi proslul výrokem o jednom latinskoamerickém diktátorovi, že je to zkurvysyn, ale náš zkurvysyn. Vladimir Putin nyní dal jasně najevo, že když Moskva řekne, že někdo je jejich zkurvysyn, myslí to v každém ohledu vážně a Moskva bude stát tvrdě na jeho straně. Tento vzkaz bude rezonovat zejména na Blízkém východě, kde vnímání síly platí daleko víc než detaily rezolucí OSN, které nikdy nebudou dodržovány. Islamisté, kteří vždy tvrdili, že Amerika je, slovy Usámy bin Ládina, ‚slabý kůň‘, si našeho ústupu určitě všimnou.“

Už tehdy – ještě před vyhlášením Islámského státu – napsali, že situace se patrně už nedá zachránit. Od té doby se jejich slova nejen potvrzovala, ale Západ vršil další kroky ve snaze je naplnit. Jaderná dohoda s Íránem spustí proud sto dvaceti miliard dolarů, jež byly Íránu sankcemi zadržovány. Z nich bude Teherán moci financovat to, s čím má tak bohaté zkušenosti: destabilizaci všech aktuálních i potenciálních protivníků okolo.

Vladimir Putin ukazuje Západu, že je to on, kdo může utahovat nebo uvolňovat šrouby, které rozhodují o přílivu uprchlíků, z něhož nyní Evropa v čele s Německem dostala strach. A politikům od Marine Le Penové po Miloše Zemana dává do ruky pádný argument, proč se tradiční bezpečnostní architektura Západu stala chimérou.