Pochází z rodiny, kde se mezi ženami předává jiná štafeta než recepty na opravdu dobrou a několika generacemi prověřenou ořechovou bábovku. Babička Marie Kordovské je architektka Věra Machoninová, která se svým manželem Vladimírem Machoninem navrhla například karlovarský hotel Thermal, československou ambasádu v Berlíně, obchodní dům Kotva nebo na pražské Pankráci Dům bytové kultury. V jeho sousedství na stejném náměstí u stanice metra Budějovická navrhla další dům Mariina maminka Pavla Kordovská. V téhle rodině se dědí recepty na dobré domy.

Marie Kordovská sice žádný dům nenavrhuje, ale pustila se do boje za záchranu těch, které navrhla její bába Věra. To tvrdě znějící slovo „bába“ bude brzy vysvětleno. „Architekturu máme pod kůží. Byli jsme v tom vychovaní a připadá nám to normální. Že to je možná trochu jiné, to vám proběhne hlavou třeba v situaci, kdy vám je čtrnáct, jdete s kamarádem v Praze po náměstí Republiky a ten člověk, aniž by o vás cokoliv tušil, řekne: ‚Hele, koukni na ten barák, ta Kotva, co to je za hrůzu? To já půjdu radši támhle naproti do Palladia.‘“

Tohle jste skutečně zažila?

Několikrát. Rodinnému domu, který mí prarodiče navrhli a postavili pod Strahovem, říkají někteří lidé z oboru mini Kotva. A když v takové mini Kotvě vyrostete, což je můj případ, je pro vás šok slyšet, jak někdo velké Kotvě spílá a pomlouvá tu architekturu. Takže tohle mám pod kůží a moderní architektura mi připadá, stejně jako mým sourozencům, naprosto přirozená. Recepty na bábovky nebo dorty se u nás rozhodně nedědí, pohled na architekturu ano.

A ten je jaký?

Co máme přes generace v rodině asi společné, je jakási rychlost v úsudku: Kouknu – vidím – jsem rozhodnutá. Přiznávám, že to nemusí být to nejlepší, ale zkrátka to mám takhle zažité. Vím, že bych se měla nad některými věcmi zastavit a zamyslet, ale u mě to prostě funguje takhle. Nejsem typ, který by na konceptuální výstavě studoval na celou stránku napsané vysvětlení, co umělecká instalace představuje. U nás v rodině se dědí přístup, že umění by k vám mělo mluvit samo. A bába k tomu říká, že to platí i pro architekturu. „Ty baráky by měly mluvit samy za sebe“ – to jsou její slova. A když to k vám nepromlouvá, není potřeba se tím zabývat. Sama to občas schytám, když mi lidi vyčtou, že jsem si právě ten vysvětlující text nepřečetla a jsem hned hotová se svým úsudkem, ale tak to u nás zkrátka je. Hodně spoléháme na interakci umění a člověka. Musí se tam něco dít mezi vámi a domem nebo obrazem.

Promiňte, ale jednu věc je asi potřeba vysvětlit. Jak se pro Věru Machoninovou zrodilo oslovení bába? Používáte ho často.

Ona s tím začala sama, protože se jí těžko přenášelo přes srdce, že je už babičkou. Vždyť si představte člověka, který staví tak výrazné a originální domy – a teď by měl přijmout zdrobnělé oslovení babička. Tomu se, myslím, chtěla vyhnout. Takže proto bába, v naší rodině to je zažité a normální.

Vy jste se nedávno rozhodla za bábu bojovat, byť se sloganem „Respekt Madam“. Co vás nastartovalo?

Dohromady jsme to všechno dali na začátku loňského léta. S bratrem jsme si uvědomili, že vlastně celý život sledujeme, jak se naše bába kvůli svým stavbám soudí, jak čelí tomu, že lidi její domy často nesnášejí, a jak se objevují snahy třeba i část těch domů zbourat. To nám přišlo tak absurdní, že jsme si řekli, že už je čas s tím něco začít dělat. Bába je už bohužel dost rezignovaná. Začalo to kampaní za záchranu karlovarského Thermalu, ale chceme pokračovat dál. Ohrožených domů, které se často mechanicky nálepkují jako „socialistické relikty“ a které si pro svou kvalitu zaslouží zachránit, je mnohem víc.

Kdo vaši mladou záchranářskou skupinu tvoří?

Jsem to já, můj starší bratr, dále architekt Pavel Směták a grafik Matěj Polák. Mně je čtyřiadvacet, Matějovi a bratrovi je sedmadvacet a nejstarší je Pavel Směták, ten už překročil třicítku.

O co vám jde?

Nechci, aby to vypadalo, že se snažíme šikovně přiživit na slávě báby. I s tím jsem se už setkala, že prý bojuji za něco, co není můj výtvor. Jenže nám zkrátka přijde důležité, aby tady kolem nás nestály jen nejroztodivnější hrůzy. A taky aby si lidi uvědomili, že nemůžeme všem stavbám mezi druhou světovou válkou a listopadem 89 přidělit označení „komunistické“. To byla ta úplně původní myšlenka. Možná jsem naivní, ale já si opravdu myslím, že za útoky na ty domy stojí pouze to, že ti lidé tomu nerozumí. Samozřejmě, člověku proběhnou v hlavě nejrůznější úvahy o tom, kdo všechno je už s kým domluvený a kdo jde na ruku developerům a podobně, ale za sebe jsem opravdu přesvědčená, že ten primární nezájem o osud zajímavé stavby je způsoben skutečně neznalostí.

Jak ve svých čtyřiadvaceti letech vidíte minulý režim? Dobu, ve které vaši prarodiče navrhli slavné, dnes už ikonické stavby: Kulturní dům v Jihlavě, hotel Thermal, Dům bytové kultury, Kotvu nebo československé velvyslanectví v Berlíně?

Musím se ten pohled učit. Naše generace si totiž prošla zvláštním obdobím. Sice jsme se už narodili do demokratické společnosti a vyrůstali v ní, ale zároveň jsme měli s minulým režimem živý kontakt, přes jeho velkou společenskou setrvačnost. Například učitelky na základní škole měly v sobě pořád hodně z těch minulých časů. Myslím, že když se narodíte v roce 1992 a v 90. letech vyrůstáte, tak to ještě není tak jednoznačné odstřižení od minulého režimu. Ale pořád se pohled na minulost učím. Tu dobu postupně poznávám a objevuji, že se nedá na všechno dávat ideologická nálepka, že to bylo komunistické. Je potřeba mnohem podrobnější rozlišování, ne jednoduchý černobílý pohled. A to říkám s plným vědomím toho, že naše rodina rozhodně nevykazovala nějakou náklonnost ke komunistickému režimu.

Někdo by ale mohl brát plány na reprezentativní velvyslanectví v Berlíně jako službu pro režim. Bylo to v době studené války, stavba ve východní části Berlína, na dohled od zdi.

Tohle by bábu naštvalo, protože ona svou práci nedělala jako službu režimu, nenavrhovala domy proto, aby se jimi režim chlubil. Navrhovala je tak, aby byly dobré! Tady je potřeba připomenout i dobu, kdy vznikly. Jsou to 60. léta, úplně jiné období než pozdější normalizace. A 60. léta, to bylo období uvolnění a naděje. To je doba těch baráků a tvorby mých prarodičů. I když se některé postavily až v 70. letech, ideově vznikly dřív. Pokaždé když o tom s bábou mluvím, říká mi o naději té doby, o tom, jak skutečně věřili, že se blíží svoboda. A když se na jejich domy podíváte a porovnáte je s tím, co se tehdy stavělo na Západě, zjistíte, jak hodně si jsou podobné. Nejsou to komunistické domy, je to prostě dobrá architektura.

Takže čistá profese, bez ideologie?

Když se teď s bábou v poslední době víc a víc bavím, sama pro sebe odkrývám její doslova posedlost architekturou, ona ničím jiným nežila.

Proč o své práci nemluví veřejně sama?

Nechce, je z toho všeho už vyčerpaná. Ona nejenže nechce vystupovat a mluvit na veřejnosti, i pro mě je docela náročné z ní dostat nějaké podrobnosti. Ona fakt žila jenom těma barákama.

Proč je těžké ji rozmluvit o něčem, v čem byla úspěšná a stala se hvězdou české architektury?

Protože ona to tak nebere, že byla hvězda. Ona si zkrátka dělala své baráky. Já se z ní snažím při našich povídáních dostat víc, protože mě ta 60. léta nesmírně zajímají. Říkám jí: Babi, jaké to tehdy bylo, když jste se s Vladimírem vzali? Vždyť jste žili v jednom bytě s jeho bráchou Sergejem (Sergej Machonin byl významný divadelní a literární kritik a jeden z prvních signatářů Charty 77 – pozn. red.), ten si tam přece musel vodit všechny ty své kamarády literáty, o kterých se my dnes učíme... A na to mi bába řekne: „To jo, on si tam Sergej občas někoho přivedl, ale my jsme měli s Vladimírem ten svůj pokoj a v něm jsme byli a kreslili si tam domy.“ Oni pracovali v Projektovém ústavu, to bylo jejich normální zaměstnání od osmi hodin ráno do pěti hodin odpoledne. Po cestě domů vyzvedli děti ze školky, a když si s nimi pohráli, zasedli doma k rýsovacím prknům a znovu kreslili, tentokrát už svou vlastní tvorbu, hlavně návrhy do soutěží.

Takže slavné domy vznikly jako večerní přesčasy?

Vlastně všechno, čím se pak proslavili a s čím vítězili v soutěžích, vzniklo doma po večerech. S tím pak přišli do Projektového ústavu, kde jim blahosklonně řekli, že když s tím tedy vyhráli, můžou to pod hlavičkou ústavu realizovat. Takže oni pořád kreslili a bába mi k tomu řekla: „Z deseti soutěží vyšla tak jedna. Takže jsem si pro sebe řekla, že na jednu soutěž věnuju nanejvýš tři měsíce času. Víc ne. Za tu dobu to musím dokončit, pak už tím nesmím ztrácet čas a musím chystat návrh do nové soutěže, abychom měli práci.“ Ona žila jenom těmi baráky, na nějaké poklonkování režimu vážně neměla čas.

Ale režim se jejich prací chlubil.

Ten režim si to dokázal v 70. letech šikovně otočit. V 60. letech je komunisti nikam nepustili, tvářili se, že ty domy snad spadly z nebe nebo vyrostly z ničeho, a pak později, když se jim to hodilo, je využívali pro svůj prospěch a demonstraci, jak báječné věci jsou tady možné.

Jak ty domy obhajujete před svými vrstevníky?

Dřív jsem to nechávala být. Neměla jsem potřebu zdůrazňovat, že to dělala moje babička. Aktivně jsem o tom začala přemýšlet až loni, kdy vznikla iniciativa Respekt Madam. Pro mě je těžké ty domy obhajovat, protože tím, jak nad nimi intenzivně přemýšlím, mi už řada věcí přijde samozřejmá.

Vladimir 518, který je velkým obhájcem moderní architektury z období socialismu, říká, že na počátku jeho zájmu byl odpor k těm stavbám.

Ano, to je asi ta nejčastější cesta, slyšela jsem to už od spousty lidí. Nejprve je ty baráky štvou, odsuzují je, ale jak se postupně dostávají k informacím o tom, proč a jak byly navrženy, ten prvotní odpor se zlomí a vystřídá ho kladný vztah a naučí se je mít rádi. U mě to je ale jiné, já jsem se v takové architektuře narodila, vyrostla v ní a nepotřebovala jsem se učit mít ji ráda. Pro mě to je přirozené prostředí. A sama si teď argumentaci pro její obhajobu doplňuji u historiků a architektů.

Jaký je tedy váš základní návod pro pochopení těch staveb?

Každý by si měl uvědomit dobu, kdy vznikly, a porovnat si to s tím, jak se tehdy stavělo ve světě, na Západě. A uvidí, že ty domy jsou si podobné, to nebyly žádné prorežimní stavby.

Ten jednoduchý argument však zaznívá stále: Jsou to domy, byť poctivě navržené, ale silně spojené s komunistickým režimem, tak pryč s nimi.

Jenže ty domy o něčem vypovídají. Mají v sobě otisknutou dobu, ve které vznikly. Je to cenná výpověď, a když to smažeme, zbouráme, je to jen gumování historie – a to je nebezpečné. Společnost nefunguje tak, že nepříjemné věci za sebou vygumuje a znova a znova zkouší začínat od nuly. Nemůžeme popřít, na čem jsme vyrostli. To platí pro dějiny jako celek i pro architekturu. Žijeme linárně. Když smažeme kus své historie, jen uvolníme prostor pro to, aby to mohl někdo zopakovat. To říkám s vědomím toho, že jsem z generace, která zrovna neoplývá úctou k autoritám. A když někdo starší říká, „pozor, tohle jsem už jednou zažil“, tak se to odbude mávnutím ruky, že tohle nikoho nezajímá. Mně to přijde strašidelný, když mi prarodiče říkají, že dnes se řada lidí chová stejně, jako to bylo v roce 1936. Moje generace vyrostla v 90. letech, kdy lidi měli tendenci úplně na všechno zapomenout a začít od nuly.

Podařilo se vám někoho získat na svou stranu a přesvědčit ho, že architektura z minulé éry nemusí být automaticky špatná?

Mně se to paradoxně docela příčí, když mám lidi přesvědčovat, aby se jim konkrétní architektura začala líbit.

Ale budete s tím muset začít, když chcete za záchranu té architektury bojovat.

Já vím, ale zatím v tomhle bojuji víc sama se sebou. Neumím být hlasatelka nějaké univerzální pravdy, že tohle je dobrý barák a tohle ne. Mám pocit, že je to přeci tak jasné, že by to lidi měli cítit přirozeně. A sami chtít takové věci bránit. Já je nechci fanaticky získávat na svou stranu. Myslím si, že stačí, když se podaří o těch věcech šířit osvětu, organizovat přednášky a tam lidem vysvětlit, proč třeba ty stavby vypadají právě takhle a co je utvářelo. A nechat na každém, jestli to bude mít rád.

Jenže k takovému poznání je občas potřeba ukázat alespoň cestu.

Když se bába vydala před pár lety do New Yorku, což byl pro ni dárek k osmdesátým narozeninám, tak se jí ujaly moje sestřenice a vydaly se s ní do ulic, protože samozřejmě ji ze všeho nejvíc zajímaly zase domy. A pak nám hlásily: To je neuvěřitelný! Ona lítá od baráku k baráku, a my jí sotva stačíme. Kde bere tu energii? My se za ní zpocený sotva plazíme, a ona na nás volá, že potřebuje vidět ještě jeden detail a pak ještě prozkoumat, jak je to sklo napojený na beton. A poslala nás, ať si jdeme sednout na kafe.

Ona to asi není nadsazená historka, protože pro její domy je právě dotažení do nejmenšího detailu charakteristické.

To souvisí s dobou, kdy vznikaly. V 60. letech byl prostor pro navrhování a stavbu takových domů. Bez ohledu na to, jak ten režim hodnotíme, neexistoval například tlak komerčních developerských zájmů. Byly vyčleněné peníze, a to i s tehdejší povinnou částkou na zapojení umění do architektury. Dnes vyhrávají domy, které stojí nejméně peněz. A bohužel detaily jsou ta místa, na kterých se šetří. Jenže bez nich vznikají stavby, které jsou prostě nijaké, bez výrazu. Znovu se tím vracíme k atmosféře 60. let. Tehdy bába dostala prostor se detailům věnovat, měla čas kreslit a navrhovat nábytek, skoro každý šroubek. A taky byl čas na to pak každý detail zkontrolovat. Jsem si jistá, že i dnes by to architekti chtěli takhle dělat, ale jen výjimečně k tomu dostanou prostor.

Kde je podle vás chyba?

Já si stále připomínám Maslowovu pyramidu. Jakmile máme zajištěny základní potřeby, můžeme vytvářet hodnoty. Umění potřebujeme pro rozvoj duše a základní potřeby má naše společnost zajištěné natolik slušně, že by neměl být problém umění výrazně podporovat. Když budeme pořád myslet jenom na prachy, nic skvělého nevznikne. Máme obrovské štěstí, že žijeme v době, která nám umožňuje rozvíjet ducha, tak bychom to neměli promrhat.