Veřejný obývák celé obce, kde se sousedé scházejí, baví i vzdělávají. Taková byla představa několika obyvatel jedné malé obce u Prahy, díky kterým se podařilo zrealizovat knihovnu, o které se mluví i na druhém konci republiky.

Ve své režii

Statenice jsou obec asi s šestnácti sty obyvateli severozápadně od Prahy, kam se pohodlně dostanete veřejnou dopravou i z centra hlavního města. Jde proto o žádanou adresu zejména mezi Pražany hledajícími poklidné bydlení. Obec se stále rozrůstá a soudě podle zamýšlených developerských projektů tomu tak bude i do budoucna. Statenicím však stále chybí mateřská i základní škola – jejich vzdělávací i sociální funkci tady však už pár let supluje obecní knihovna, která sbírá úspěch za úspěchem a inspiruje ostatní. A to hned v několika směrech.

Zuzana Brychtová Horecká, statenická knihovnice, při rekapitulaci svých původních záměrů a cílů zdůrazňuje, že jde a mělo jít o knihovnu komunitní. Už od roku 2017, kdy řízení místní stagnující knihovny spolu se svou kamarádkou a sousedkou Barborou Černohorskou převzaly, se totiž zaměřují na pořádání nejrůznějších kulturních a společenských akcí, které zásadním způsobem podnítily sousedský život obce. Přestože na začátku jejich společné cesty knihovna byla ještě v přízemí budovy obecního úřadu, podařilo se jim ji obdivuhodným způsobem probudit k životu a dosáhnout na několik grantů, díky kterým mohly nakoupit nové knihy a další vybavení.

Události nabraly rychlý spád a zejména díky aktivitě další místní obyvatelky Radky Vráželové došlo ve spolupráci s vedením obce k oživení staršího projektu na rekonstrukci sousedního „domečku“, jak tady obyčejné asi stoleté stavbě se sedlovou střechou všichni říkali. Návrh pro obec vypracovali mladí architekti z pražského ateliéru majo už v roce 2014, od té doby však ležel v šuplíku. Rychlé oprášení projektu motivovala také příležitost získání dotací z evropských peněz, což se nakonec podařilo.

S citem

Nová knihovna vznikla důslednou přestavbou značně chátrající stavby, ze které se podařilo zachovat prakticky jen obvodové zdi. Kdysi to byl malý vejminek přidružený k rodinnému domu místního židovského obchodníka (dnešního obecního úřadu), jehož podobu se architekti rozhodli maximálně respektovat. Dům si zachoval jemné členění fasády, na svých místech zůstaly okna i dveře, které dostaly nové dřevěné výplně po vzoru těch dochovaných. To vše spolu s novou střechou s červenou pálenou taškou udrželo charakter staré stavby. Protože však šlo o malý vejminek, navrhl ateliér majo také jeho rozšíření – podobného tvaru, jako má původní stavba, avšak se zcela jinými materiály, aby bylo na první pohled hned jasné, co je nové a co staré. Přístavbu řešenou jako dřevostavbu nechali architekti zabalit do odolného titanzinku, přičemž její délka byla limitována dvojicí vzrostlých jasanů.

Část interiéru knihovny s vysokými policemi ze světlé březové překližky nechali autoři návrhu otevřenou až do krovu, takže prostor i navzdory svým skromným rozměrům působí dost velkoryse. Napomáhají tomu také francouzská okna přístavby zajišťující dostatek denního světla i kontakt s okolím. Pro dětské kroužky se hodí nízké patro spolu s menší studovnou. Místa nazbyt tu není, knihovnicím ale i vzhledem k předchozím podmínkám bohatě stačí.

Při stavbách jednotlivých objektů se občas zapomíná na jejich bezprostřední okolí. Ve Statenicích ale rovnou dali lehce upravit také celý dvůr obecního úřadu, nechali si od architektů poradit ohledně vhodných povrchů i typového zahradního skladu. Vzhledem k možnostem obce je to dostatečné. Ozdobou nové stavby je především předzahrádka, kterou měl už původní vejminek; do jejího oplocení nechali architekti rafinovaně „vplést“ označení knihovny, takže žádné poutače ani cedule už nejsou potřeba.

Je radost vidět, když dobrá architektura vzniká zespodu, na popud aktivních lidí, kteří chtějí měnit věci k lepšímu, obohacovat místo, kde sami žijí, a překonávat mnohé pochybnosti. Lepší podmínky pro vznik opravdu kvalitních a zejména smysluplných staveb těžko hledat.