Evropská unie oslaví šedesát let od podpisu zakládajících Římských smluv. Při té příležitosti musí řešit, kam dál poté, co se z klubu rozhodla odejít Velká Británie. Podle všech civilizačních i mocenských měřítek jeden z nejúspěšnějších členů klubu. Odchod úspěšných je vždycky nejlepším důkazem toho, že ten klub má problém. Lidé ve většině členských zemí jsou s jeho směřováním čím dál více nespokojeni. A vztahy mezi členskými zeměmi jsou podle řady měřítek asi nejhorší od podpisu Římských smluv, s nimiž odstartovala evropská integrace.

Slovo proevropský se vyprázdnilo do duté fráze. Málokdo z těch, kdo pro sebe tento přívlastek používají, je schopen říct, co to dnes znamená. A pokud řekne, že je to pokračování stále těsnější integrace Unie, je fanouškem nárazu do zdi, k němuž taková cesta nevyhnutelně spěje. Drtivá část občanů většiny zemí Unie pokračování v takové cestě odmítá. Z příběhů brexitu a Donalda Trumpa už je jasné, že cesta proti zájmům většiny společnosti se nevyplácí. V současné době už je skoro všude v Evropě neprůchodná.

Pět cest z krize

Šéf Evropské komise Jean-Claude Juncker připravil pro římskou výroční schůzku Bílou knihu pěti alternativ, kam by Unie po brexitu mohla do roku 2025 směřovat. Máme tedy konečně na stole konkrétní návrhy, na nichž může začít konkrétní domácí debata zbavená floskulí typu „proevropský“, „hlavní proud“, „izolace“ či „místo u stolu“.

První cestou je pokračování současného směru. Stručně řečeno, znamenalo by to prohlubování jednotného a digitálního trhu a spolupráce v oblasti bezpečnosti. Kontrola hranic a další oblasti by však zůstaly v rukou národních vlád. Druhou je omezení Evropské unie na pouhý jednotný trh. Bezpečnost, obrana či řešení migrační krize by byly zcela v kompetenci národních vlád. Třetí variantou je často skloňovaná vícerychlostní Evropa. Členské země by si mohly vybrat, ve kterých oblastech se chtějí hlouběji integrovat a kde si naopak pravomoci ponechat. Čtvrtá varianta se dá zjednodušeně popsat jako méně je více. Sedmadvacítka by se mohla rozhodnout pro menší počet oblastí, v nichž bude postupovat společně. Hlavním principem čtvrté varianty je slibovat méně, dělat méně, zato efektivněji. Pětkou je hlubší integrace a odevzdávání dalších pravomocí až k federalizaci a politické unii.

Hlubší debata odstartuje až po francouzských a německých volbách, které mohou směřování Evropské unie během jediného dne zásadně otočit. Novým francouzským prezidentem se může stát buď politicky obtížně zařaditelný Emmanuel Macron, jenž je přinejmenším zastáncem čím dál hlubší integrace v ekonomické oblasti, nebo naopak šéfka Národní fronty Marine Le Penová, která slibuje odchod Paříže z eurozóny. V Německu má šanci porazit Angelu Merkelovou, jež nemá ráda změny a inklinuje k udržení statu quo, vášnivý eurofederalista verhofstadtovského typu Martin Schulz.

Versailles versus Visegrád

Postupem času se vyjednávací prostor tříbí a zužuje. První březnový víkend se na neformálním summitu ve francouzském Versailles šéfové vlád čtyř největších zemí Evropské unie – Německa, Francie, Itálie a Španělska – dohodli, že dávají přednost vícerychlostní Unii. Ve zbývající sedmadvacítce jsou podle nich státy, které se chtějí rychleji integrovat, jak ke společné ekonomické vládě, tak třeba ke společné azylové politice. Jiné naopak hlubší integraci odmítají a není důvod, aby v chuti do hlubšího propojování brzdili ostatní. Do konkrétní podoby se tedy začíná proměňovat koncept tradičně kritizovaný přesvědčenými eurofederalisty jako „Evropa a la carte“ nebo „vybírání třešinek“. Při pohledu na současnou realitu a rostoucí odpor k hlubší integraci v mnoha zemích s nápadem na Evropu více rychlostí paradoxně přichází dosavadní zastánci čím dál hlubší integrace. A bouří se ti, kdo se odevzdávání suverenity v řadě oblastí bránili.

Když se pár dní po Versailles sešli lídři Evropské unie na summitu v Bruselu, kde se pokoušeli dát dohromady koncept slavnostní výroční deklarace do Říma, narazili na překvapivě ostrý odpor z té části Unie, která byla v posledních letech vůči hlubší integraci spíš ostražitá. Ze střední Evropy a baltských zemí. Z jejich argumentů jsou cítit obavy a nejistota. Strach z toho, že ten, kdo nepůjde do integrace nejvyšší rychlostí, se stane Evropanem druhé kategorie.

Česká republika měla tu smůlu, že se zrovna na tomto summitu nechal kvůli sjezdu sociální demokracie premiér Bohuslav Sobotka zastupovat slovenským premiérem Robertem Ficem. A zrovna Fico se postavil do čela těch, kdo mají obavu, že zůstanou pozadu. Ten tvrdí, že Unie s více rychlostmi integrace znamená fakticky rozklad a vážné ohrožení statusu těch, kdo nepůjdou v hlavním integračním proudu. „Slovensko v něm chce za každou cenu být. Už to, že máme euro, nás k tomu předurčuje,“ řekl Fico pro slovenský Spectator.

Vůbec nejvíc ale byli v Bruselu k Evropě více rychlostí kritičtí Poláci a Maďaři, kteří nedávno tvrdě kritizovali nápady na společnou azylovou politiku nebo přerozdělování migrantů. „Nikdy nepřistoupíme na jednání o nějaké vícerychlostní Evropě. EU musí být s to se reformovat. Kromě politické unie také potřebuje ústavní unii. Nepřipustíme žádnou akci, která by zpochybnila integritu společného trhu, schengenské zóny a samotné EU,“ zdůraznila po summitu v Bruselu polská premiérka Beata Szydlová. Podobně mluvil i maďarský premiér Viktor Orbán. „Dvojrychlostní Evropa by neměla být. Není žádná prvořadá a druhořadá Evropa, není žádné jádro a periferie. Vnímáme velmi neblaze pojem dvojrychlostní Evropy. Současně ale nejsme proti myšlence, že některé země budou v některých věcech postupovat více než jiné.“ A podobný tón byl slyšet z baltských zemí.

Jindy ke střední Evropě velmi arogantní předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker byl tentokrát překvapivě empatický a zaregistroval, že premiéři ze střední a východní Evropy vnímají debatu o více rychlostech integrace v Unii mnohem víc symbolicky než věcně. Proto hned reagují tak odmítavě. „S překvapením jsem si všiml, že někteří kolegové to vnímají jako nějakou novou rozdělující linii, jako novou železnou oponu mezi Východem a Západem. Takový úmysl ale neexistuje,“ řekl Juncker.

Berlín a Paříž se navzdory odporu ze střední Evropy snaží prosadit Unii více rychlostí už do závěrů summitu v Římě. „Evropa více rychlostí může v někom vyvolávat obavy, že tady budou různé třídy Evropanů. Ale rozdíly v rychlosti už jsou dnes ve smlouvách. Je to realita. Principem je, že jsme jednotní, ale jednotní v různorodosti,“ prohlásila Angela Merkelová. „Musíme umožnit, aby někteří postupovali rychleji. Ukázalo se totiž, že Unie není s to přijímat rozhodnutí ve vhodnou dobu,“ vysvětloval zanedlouho končící francouzský prezident François Hollande.

Fico, Szydlová, Orbán a bohužel ani český premiér Bohuslav Sobotka zatím s výjimkou symbolických odkazů na vyřazení na druhou kolej nedokázali říct, co přesně a konkrétně jim na Unii více rychlostí, kde si každý může vybrat jen integraci v tom, co mu vyhovuje, vadí.

Mezi suverenitou a dotacemi

Ve výroční římské deklaraci zjevně bude Unie více rychlostí definována jen obecnou frází. „Budeme společně pracovat na prosazování společného prospěchu s porozuměním, že někteří z nás mohou postupovat v některých oblastech těsněji, dále a rychleji. Nechají dveře otevřené pro ty, kdo se budou chtít přidat později. Základem je udržení jednotného trhu, schengenského prostoru a Evropské unie jako celku. Nerozdělená a nerozdělující Unie, která vystupuje společně, kdekoliv je to možné, a na různých úrovních intenzity integrace tam, kde je to nutné.“

To nezní špatně. Nejvyšší hodnoty, což je pro nás jednotný trh a schengenský prostor, zůstávají zachovány. Díky oslabení tlaku na čím dál hlubší integraci, která v mnoha zemích vyvolává odpor, by paradoxně mohly být vícerychlostní Unií více chráněny.

Zásadním rizikem vícerychlostní Evropy je to, aby vylučovala rozhodování o nás bez nás. To znamená, aby bránila tomu, že pokud se nějaká skupina rozhodne v některých věcech pro hlubší integraci, pravidla, na nichž se tyto země dohodnou, by přímo nebo nepřímo dopadla na ty, kdo se hlubšího stupně integrace neúčastní. Toho se kdysi Británie hrozila u finančních služeb. Měla obavy, že se o regulaci bude rozhodovat v rámci eurozóny, a na Londýn už jen ta pravidla budou uvalena. Proto žádal pojistky, které měly chránit před takovým rozhodováním jeho strategický byznys.

Je to podobné jako s jednotným trhem. Norsko a Švýcarsko jsou jeho součástí. Tím, že nejsou členy Unie, ale nemají možnost podílet se na vytváření pravidel, která na něm platí. Pokud by se vícerychlostní Evropa vyvíjela tímto směrem, je to nebezpečný model. Kdyby se například země eurozóny rozhodly, že se budou integrovat směrem ke společné hospodářské vládě, společnému ministerstvu financí a společným dluhopisům, je to jejich věc, která ty, kdo se toho účastnit nechtějí, sama o sobě neohrožuje. Kdyby ale měly ambici začít přijímat pravidla, která by platila pro celou Evropskou unii, byť třeba jen různými nepřímými dopady, je to nebezpečné pro ty, kdo v hlavním proudu nejedou.

Na debatě o vícerychlostní Evropě je nejvíce nebezpečná právě ta abstrakce. Obecná zmínka ve výroční římské deklaraci fakticky znamená svobodu, že každý se může účasnit toho, čeho chce. U vztahů v Evropské unii platí ale víc než jinde, že ďábel a ohniska obrovských sporů bývají v detailech.

Zatím není jasné, kudy by ten rychlejší pruh integrace měl jít. V poslední době se vedly debaty o dvou oblastech: prohloubení hospodářské integrace směrem ke společné ekonomické vládě a integrace azylové a migrační politiky. U první oblasti je pravděpodobné, že by se odehrávala na základech dnešní eurozóny. Už různé fiskální kompakty z minulosti tento směr naznačovaly. Prosadit společnou představu nebude nijak snadné. Tady se budou rozcházet představy Němců a Francouzů. Prezidentský favorit Emmanuel Macron by šel v ekonomické integraci nejdál, co to půjde. Němci mají o rozpočtové unii výrazně střízlivější představu. Společný dluhopis pro eurozónu je a ještě dlouho bude tabu. Nejspíš by si ho jako kancléř nedovolil zavést ani šéf sociálních demokratů Martin Schulz. Drtivé většině Němců je představa, že se s někým jiným dělí o dluhy, proti mysli. Naplno se to ukázalo před pár lety v řecké krizi.

Nikomu ze střední Evropy nikdo nebrání, aby do vyšší rychlosti hospodářské integrace nasedli. Poláci ani Maďaři se ale do přijímání eura nijak nehrnou. Viktor Orbán ani polští konzervativci, kteří se tak brání Evropě více rychlostí, nikdy nemluvili o tom, že by měli chuť odevzdat pravomoci společné evropské ekonomické vládě. Jak v Budapešti, tak ve Varšavě si naopak zakládají na ekonomickém patriotismu.

Podstatně složitější by byla společná azylová politika uvnitř schengenského prostoru otevřených hranic jen pro ty, kdo o ni budou mít zájem. Ani tady se nikdo z visegrádských zemí do hlubší integrace nehrne. Naopak všechny země patří k nejtvrdším kritikům společného azylu.

To, co může hrát u řady zemí střední Evropy hlavní roli v odporu proti Unii více rychlostí, je strach o dotace. Pokud by se totiž tvrdé jádro na podvozku eurozóny začalo posouvat směrem k rozpočtové unii, kde sdílí a přerozdělují čím dál větší část svých příjmů, nutně dojde k reformě společného rozpočtu EU, z nějž tečou do střední Evropy miliardy. Ten už tak bude v budoucnu chudší po odchodu Británie.

Odmítat pro nás teoreticky velmi výhodnou Evropu více rychlostí kvůli strachu o dotace je silně krátkozraké. Je to podobné, jako když jsme při vyjednávání podmínek pro Brity před brexitem odmítali ustoupit z omezení dávek a daňových bonusů pro občany ostatních zemí Unie pracující v Londýně. Vypadalo to na první pohled jako udatná snaha o ochranu práv Čechů v Británii. Nakonec to ovšem přispělo k vypuzení jednoho z nejúspěšnějších, nejbohatších, nejstabilnějších a nám zájmy nejbližších členů Unie. U migrace se naše zájmy s ostatními zeměmi Visegrádu potkávaly. U Evropy více rychlostí to tak nevypadá.