Na webové stránce Strany práv občanů můžeme najít zajímavý dokument doby. Sjedete-li po stránce dolů do sekce Z regionů, narazíte na novoroční přání z regionu Vysočina. Předsedkyně místní organizace ve Žďáru nad Sázavou usoudila, že nejvhodnějším ilustračním doprovodem titulku „Šťastný a veselý Nový rok 2016“ bude fotografie Miloše Zemana se sevřenou pěstí.

Dobře, Strana práv občanů dnes mnoho neznamená, ba naopak je živoucím dokladem mezí Zemanova vlivu. Je to stará fotografie, která byla po ruce (pochází ze starých Zemanových stránek z volební kampaně). A Zeman se na ní netváří, jako by vám chtěl dát pěstí – celkem nezáludně se usmívá.

Ale stejně – prezident republiky ukazuje národu sevřenou pěst. Uměli bychom si to před deseti lety představit?

Václav Klaus agresi ukazoval jen verbálně, pokud fyzicky, maximálně ve stylizované formě tenisu. A ikonické fotografie Václava Havla ho zachycovaly mírně nahrbeného a s plachým úsměvem. Jako by pocházely z jiné epochy.

Mezi džínami a fialovými saky

Asi pocházejí. Země jako ta naše měly vykročit do znovunabyté svobody s několika základními lekcemi jako rodným znamením: nedůvěrou k silnému, autoritářskému státu a důrazem na individuální práva. Protože komunistický stát pohltil všechno, byl všudypřítomný, autoritářský a kolektivistický a pošlapával individuální práva. Instalace disidenta a bývalého politického vězně jako ministra vnitra byla typem kroku, jaké měly uklidnit veřejnost. V ekonomice se prosazovala „radikální“ reforma či „šoková“ terapie, jež nebyly bez kritiky, ale ta kritika byla z dnešního pohledu technokratická – stavěla na pojmech jako sociálně-tržní hospodářství či gradualismus. Kupónová privatizace představovala maximální sázku na individualismus – každý jednotlivý občan měl dostat šanci stát se akcionářem a správcem svého portfolia. Politici zdůrazňovali, že se nebudou plést lidem do jejich soukromých věcí, že doby, kdy něco zakazovali, už jsou pryč – až za hranici parodie, když jeden pražský primátor vysvětloval neprotažené ulice při sněhové kalamitě tím, že „je politikou ODS převádět co nejvíce pravomocí na občany.“ Politika měla být civilní.

Na škále mezi Severní Koreou a zeměmi, kde kabinet zasedá v džínách, jsme sice nebyli na džínovém extrému – muži chtěli nosit saka, byť třeba fialová –, ale spíš u něj než na tom opačném pólu. Samozřejmě to bylo trochu jen na oko. Klaus i Havel byli narcisové, kteří kolem sebe nechali vyrůst pěkné kultíky, Kožený si mohl hrát na spasitele, byli tu lidovci, komunisté, Zeman… Ale v zásadě bylo jako etalon, jež nemá alternativu, liberální pojetí státu. Stát jako servis. Co není zákonem zakázáno, je povoleno. Rozdělení pravomocí. Systém brzd a protivah. Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Stát nemá vybírat vítěze a poražené. To, že ho někdo chtěl sociálnější či ochranářštější, bylo druhotné.

Tak podívejte se...

Mohlo to být dlouhodobě udržitelné ve střední Evropě? Nejsme Amerika, stát tu měl vždy své samozřejmé místo. Jako organizátor podniků, na něž si soukromý sektor netroufal, jako garant a samozřejmý střed řádu a kontinuity i zdroj autority. Lidé byli zvyklí, že moc je viditelná. Ani slovo liberalismus tu nikdy nebylo doma.

Při rozpadu Československa se dalo vidět, jak je slovenská politická kultura jiná: Mečiarova psychodramata, jeho spasitelské a trpitelské výstupy byly pro Čechy převážně nepochopitelné. Prvním nositelem změny stylu byl Miloš Zeman. Když ho opoziční rétorika „spálené země“ přivedla k moci, modifikoval ji na vyhlašování akcí typu Čisté ruce a obecné slibování i adresné vyhrožování, koho všeho dostane do tepláků. Své ministry občas urážel a ponižoval, což lidi bavilo. Pokud byli rehabilitováni komunisté, pak jen bývalí. Ale vládnutí se zas tolik nezměnilo. Jeho nástupce Špidla, který byl tak civilní, že se jen se sebezapřením nastěhoval do Kramářovy vily, ovšem na veřejnost moc nezabíral. To ovšem jeho nástupce Gross, jehož chování Karel Steigerwald vystihl formulací „aby se vidělo, že se vládne“, taky ne. Teprve Jiří Paroubek opravdu nadchl část veřejnosti svým pojetím lídra jako toho, kdo všechny postaví do latě. Kdo utne jalové politické krafání svým proslulým „tak podívejte se“, vystihne podstatu věci a vydá pokyny. Jejichž plnění bude kontrolovat a z neplnění vyvodí důsledky. Jeho příznivcům to imponovalo – viděli v něm člověka, který se nebude bát se za ně postavit. Ale ani tak se funkce státu nijak radikálně nezměnila.

Potřít hnízdo nepřátel

Rozhodně ne tak, jak změnil politiku Viktor Orbán v Maďarsku. Mladý Orbán byl původně liberál, který studoval v Oxfordu. Jeho strana Fidesz byla od roku 1992 do roku 2000 členem Liberální internacionály. Není snadné si to představit při čtení jeho proslulého projevu z léta 2014 – toho o budování „neliberální demokracie“. Finanční krize roku 2008 podle něj představuje stejný přelom a změnu režimu jako první světová válka, druhá světová válka a pád železné opony. Po národním státu, z něhož se vyvinul liberální stát a z něho stát blahobytu, musí přijít něco jiného. „Hledáme (a snažíme se rozejít se západoevropskými dogmaty, být na nich nezávislí) formu organizace společenství, která nám umožní stát se konkurenceschopnými ve velké světové soutěži,“ řekl Orbán. „Musíme opustit liberální metody a principy organizace společnosti i liberální pohled na svět.“ Budoucí organizace maďarského státu je ještě mlhavá, ale jisté je, že v ní bude velkou roli hrát stát, který bude korigovat liberální spravedlnost, jež je v praxi právem silnějšího, dbát o blaho občanů včetně toho, co by liberálové nazvali ochranou před důsledky jejich špatných rozhodnutí, a chránit je před cizími a velkými. A aby je mohl chránit před velkými, musí být sám velký. Třeba vlastnit banky a uvalovat daně na velké cizí banky a obchodní řetězce.

Nikde jinde se nemluví o antiliberalismu (a už vůbec ne o obdivné inspiraci „Singapurem, Čínou, Indií, Tureckem a Ruskem“, které vyzdvihoval Orbán – jak ten čas letí). Ale to, že stát musí být silný, protože jen on dokáže malé lidi ochránit proti zlým, velkým cizím, to vykukuje z ideologie vládnutí na Slovensku a v Polsku. Polsko mělo bezpochyby zázračné PR – o vládě Občanské platformy se v západním tisku psalo jako o „nadšených liberálech a zastáncích volného trhu“ dávno poté, co Tuskovi poradci zakázali šéfovi doma používání slova liberalismus a jeho vláda ohlásila záměr zestátnit uhelné doly. „Jasně jsme řekli, že stát a daňoví poplatníci nebudou vlastnit továrny na automobily“ – v 90. letech bychom si tipli autora tohoto výroku na nějakého středoevropského premiéra či ministra financí. Ale pronesl ji v roce 2009 švédský ministr průmyslu (v souvislosti s bankrotem automobilky Saab) a dnes není jisté, zda by zazněla od jakékoli středoevropské vlády.

Politici dnes vládnoucí strany Právo a spravedlnost, kteří rádi mluví v kategoriích změny režimu a „čtvrté republiky“, pak už začali stát předělávat směrem k většímu soustředění moci. Systém brzd a protivah a zprostředkujících struktur typu mediálních rad a nezávislého státního zastupitelství se jeví být hlavně jiným jménem pro hnízdo nepřátel, které je třeba potřít.

Vracíme se domů

O změně režimu mluví politici nejméně u nás. Ale děje se taky. Zemanův pokus změnit systém na fakticky poloprezidentský nebyl úspěšný. Pak ale Babiš uspěl se svou nepolitickou politikou. Formálně se nic nezměnilo – máme tytéž instituce, jako mají jinde, voliči se nepřiklonili k vidině silného státu. Ale přiklonili se k silné firmě.

„Malé je hezké“ rozhodně není heslem dne. Populistické formy politiky a sociální sítě vynesly do popředí typ lidí přitahovaných masou – mají potřebu být její součástí a zároveň ji vidí jako potvrzení správnosti. Je to takové „kdo neskáče, není Čech“ rozšířené na politiku. Kdo sleduje sociální sítě (a novinář, který čte e-maily od čtenářů), zná ten typ: „VŠICHNI vědí, že lžete!“ – „Národ stojí za prezidentem Zemanem!“ Tímhle se dokáže opájet jen určitý typ lidí. Příznivci liberální politiky si uvědomují, že nikdy nemusí být natrvalo ve většině, a někdy v ní ani nechtějí být.

Na Babišovi se navíc příznivcům líbí, nebo jim aspoň nevadí, že je velký a mocný. Mají pocit, že jedině takový člověk se nebude bát okřiknout všechny zloděje, nemehla, kmotry, všechny škůdce, kteří se v liberálním systému dobře zabydleli a ochočili si ho tak, že proti nim „obyčejný člověk“ nemá obranu. Informace, že oligarcha nechal menšímu konkurentovi postříkat úrodu herbicidem, je v jejích očích možná i doporučením – nebojí se!

Toto přimknutí se k silným myslím ukazuje, že způsob, jakým společnost zpracovává minulé zkušenosti, si představujeme zjednodušeně. Na vědomé úrovni si Středoevropané řekli: už nikdy všemocný stát. Ale nevědomky člověk vyhledává návrat ke starým jistotám, k tomu, v čem se cítí doma, protože v tom vyrostl. A to je v našem prostředí silná moc, v níž se vyplácí se zařadit. Vracíme se domů.