Vůdci protestních hnutí dnes nesledují zločinné cíle, jako je vyhlazení celých národů či společenských tříd, se kterými začali po nástupu k moci totalitní vůdci Adolf Hitler a Josif Stalin. Změnila se společnost, ekonomická situace i mezinárodní vztahy, přesto se používají stejné postupy k ovládnutí politické scény. Stále totiž fungují.

Konkrétně vzestup protestního hnutí ANO 2011 probíhá podle úplně stejných pravidel, které popsala politická myslitelka Hannah Arendtová ve své analýze vzestupu totalitních hnutí 20. a 30. let minulého století. Stejný příběh může také stejně skončit, totiž faktickou likvidací zavedených stran. Jeho další dějství ukážou nadcházející volby a není divu, že je provází mimořádná nervozita.

Kdo ovládá masy, ovládá všechno

Dnes jsou jejich hlavním tahákem sliby typu „aby tu chtěly žít naše děti“, vycházející vstříc maloměstskému systému hodnot. I dnešní vůdci ovšem dokážou vědomě či nevědomě využívat vyzkoušenou cestu k převzetí a posilování moci, jak ji Hannah Arendtová popsala ve třetí části knihy Původ totalitarismu z roku 1951. Autorku by to nepřekvapilo, protože opakování dějin v knize předpověděla. „Jednou z nejcharakterističtějších vlastností totalitních hnutí obecně a pověsti jejich vůdců zvlášť je ohromující rychlost, s níž tito vůdci upadají v zapomnění, a ohromující lehkost, s jakou bývají nahrazováni,“ stojí v úvodu třetí části slavné knihy.

Klasický popis vzestupu totalitních hnutí ukazuje, že moc slavných diktátorů 30. let stojí na tom, že získali pod svou kontrolu tzv. masy. „Totalitní režimy mají po dobu, kdy jsou u moci, zajištěnu podporu mas a opírají se o ni, a to až do samého konce,“ připomíná kniha. Podle definice Arendtové se masový člověk objevil na scéně po první světové válce, když společnost zažila celou řadu katastrof včetně světové války a ekonomických krizí. To byl klíčový předpoklad hnutí 20. a 30. let dvacátého století. Od té doby masový člověk nezmizel.

Dvě demokratické iluze

Totalitní, ale také protestní hnutí se odlišuje od tradičních politických stran tím, že se nesnaží organizovat společenské třídy nebo občany různého mínění, ale „masu zjevně lhostejných lidí, o něž všechny ostatní strany ztratily zájem, neboť je považovaly za příliš apatické a hloupé, a tím nehodné jakéhokoli zájmu“. Ve 30. letech byla konkrétně v Německu taková většina společnosti od zaměstnanců, kteří přišli o práci a bydlení, až po malé statkáře a živnostníky, jimž byly kvůli dluhům zabaveny pozemky a dílny. Ztratili své místo ve společnosti a logicky se přestali zajímat o politické strany reprezentující třídy, do kterých už nepatřili. Nakonec jim dalo dost práce, aby zajistili živobytí do příštího dne nebo týdne.

„Masy zjevně lhostejných lidí“ mají k dispozici rovněž vůdci současných hnutí, i když o stejném zbídačení jako v období Velké krize 30. let nemůže být při nedávné recesi řeč. Přesto statisíce lidí, především živnostníků pracujících na švarcsystém, pronásledovaných exekutory nebo jen s obtížemi splácejících hypotéky, propadly během poslední krize značné existenční nejistotě. Míra lhostejnosti k politice a výlučný zájem o osobní zabezpečení dosahuje také v současném Česku značně vysoko. Volební neúčast při evropských volbách dosáhla 82 %, na doplňovací volby v Praze 10 nepřišel prakticky nikdo. Politolog Tomáš Lebeda i politici tradičních stran Jeroným Tejc (ČSSD) a Marek Benda (ODS) se například v pondělní večerní debatě na ČT shodli, že neúčast není třeba přeceňovat. Tím ovšem jen potvrdili, že se drží dvou tradičních demokratických iluzí, které přitom byly historií jako iluze odhaleny.

„První iluzí byla představa, že lidé se ve své většině aktivně podílejí na řízení věcí obecních a že každý člověk sympatizuje se svou vlastní stranou, popřípadě se stranou toho druhého,“ píše Arendtová. Ukázalo se však, že většině lidí může být demokratický režim úplně lhostejný, což je zřejmě v této chvíli také situace České republiky, pokud nevěříme, že lidé ignorují jen ty nedůležité volby do europarlamentu nebo Senátu, zatímco na ty opravdu důležité, třeba komunální, přijdou v hojném počtu.

Druhá iluze je nebezpečnější, protože předpokládá, že se „demokratická vláda opírá o mlčenlivý souhlas a snášení indiferentních, nevyhraněných vrstev obyvatelstva ve stejné míře jako o jasné a viditelné instituce a organizace“. Vůdcům totalitních, či dnešními slovy protestních, hnutí tím tradiční strany značně ulehčují situaci. Hnutí mohou využít toho, že je mezi apatickými občany značně rozšířena nevraživost vůči současným demokratickým reprezentantům. „Pád ochranných třídních zdí proměnil dřímající většiny stojící za stranami v jednu obrovskou, neorganizovanou beztvarou masu rozzlobených, kteří spolu sdíleli pouze neurčitou obavu, že naděje straníků jsou marné, a v důsledku toho jsou nejváženější, názorově nejvyhraněnější a nejreprezentativnější členové obce pošetilci a veškerá moc není pouze zlá, nýbrž právě tak hloupá a podvodná,“ stojí v knize o počátcích masových hnutí.

Pokud dají vůdcové hnutí dostatečně zřetelně najevo, že pohrdají parlamentem, mohou se spolehnout, že získají v parlamentních volbách značný úspěch. Znamená to, že se jim „podařilo přesvědčit široké vrstvy, že parlamentní většiny jsou falešné a nemusejí nutně odrážet reálnou situaci v zemi“.

Popularita hnutí ANO a jeho na první pohled primitivního hesla „Nejsme politici, makáme“ prokazují, jak účinná dodnes tato strategie je. O tom, že jí hnutí používá vědomě, svědčí vytrvalost, s jakou se Andrej Babiš a jeho souputníci od poměrů ve sněmovně dodnes distancují. „Je to nechutné, a kdybych měl dobrého náhradníka, tak okamžitě rezignuji, abych to nemusel poslouchat,“ komentoval Babiš ještě v červenci debatu o dani z přidané hodnoty.

Kdo rozhoduje o stranické linii

Zbývá pak otázka, jak velký otřes pro konkrétní parlamentní systém znamená změna politické mapy spojená s vzestupem protestního hnutí. Tradiční strany obvykle předpokládají, že se jim podaří hnutí integrovat do systému. Měla by je však varovat právě nechuť vůdců protestních hnutí k parlamentu.

Dohodnout se na nějakém programu, případně na kompromisech mezi různými programy je pochopitelně možné. Ovšem meziválečná hnutí dosáhla úspěchu právě proto, že program neměla, a pokud nějaký zdědila, pak ho úspěšně potlačovala. Podle Arendtové zvolil tuto cestu už počátkem 20. let italský vůdce Benito Mussolini, který prohlásil, že politika nestojí na dohodách, ale na okamžité inspiraci. Ani další velcí diktátoři neměli v úmyslu nechat se omezovat programem, a proto například Stalin úplně vyprázdnil marxistickou doktrínu, na které jeho bolševická strana vyrostla. Každé politické jednání pak záleželo na stranické linii, kterou svévolně vyhlašoval a měnil pouze Stalin. Strany se nezdržovaly „ukecaným“ formulováním toho, čeho chtějí dosáhnout, a příznivci hnutí proto neměli nejmenší důvod opouštět stranu, pokud operativně měnila na cestě k moci své cíle a prostředky k jejich dosažení.

Zřetelným programem se nezdržuje ani hnutí ANO. Ve volbách jmenovalo tři priority, konkrétně „Dáme lidem práci“, „Stejná pravidla pro všechny“ a již zmíněné „Aby tu chtěly žít i naše děti“. Nelze doporučit pročtení podrobnějších slibů, protože už dnes jsou některé z nich opuštěny. Například namísto splnění slibu „Prosadíme zákon o státní službě“ hnutí svým aktivním zásahem do debaty parlamentních stran zabránilo, aby byla státní správa „odpolitizována“, jak zněl další z předvolebních slibů.

Sociálnědemokratičtí ministři si v neoficiálních rozhovorech stěžují, jak Babiš opouští své dosavadní programové požadavky prostou větou: „To jsem udělal chybu.“ Stejně mluví nakonec i v médiích: „Kdybych dělal koaliční dohodu dneska, vyjednal bych ji jinak,“ prohlásil například před čtrnácti dny v rozhovoru pro Deník.

Nezištná pomoc jako norma

Totalitní či protestní strany stojí na atomizovaných jednotlivcích, masových lidech, kteří ztratili vazbu na své sociální skupiny a kteří jsou ochotni se pro hnutí dokonce obětovat. Jinak než touhou po oběti jde jen těžko vysvětlit tak neobvyklá předvolební akce, která počátkem září přilákala na střechu jihlavského City-Parku přes padesát členů a příznivců hnutí, aby pak po tři hodiny provozovali tzv. spinning, tedy jízdu na bicyklu bez kol.

Pro vznik a vzestup protestních či totalitních hnutí ovšem samotná masová podpora nestačí. Podle Arendtové je zpočátku nezbytná podpora dalších dvou společenských skupin: lůzy a elity. U lůzy, jak autorka nazývá představitele podnikatelského sektoru, kteří zkrachovali v běžné kariéře a snaží se o nový vzestup netradičními, někdy kriminálními prostředky, její postřeh nepřekvapí. Hnutí otevírají prostor pro ty, kterým se právě nedaří dobře, zároveň však mají dostatek energie a bezohlednosti prosadit se na úkor druhých.

Právě z jejich prostředí vycházel už v 19. století požadavek na vládu silné ruky, která se ujme obtížné odpovědnosti za řízení veřejných záležitostí. Tento požadavek přesně odpovídá zkušenosti tvrdých časů volného trhu, kde obstál pouze ten, kdo se „vytrvale a důsledně zaměřil výlučně na individuální úspěch“.

Nutno říci, že hnutí schopnosti ambiciózních a bezohledných manažerů či zdivočelých živnostníků ochotně využívají. Koneckonců i ANO staví do čela komunálních kandidátek s oblibou neznámé OSVČ, které zatím nic nedokázaly, přesto se aktivně snaží zajistit úspěch hnutí ve svém městě.

Arendtová ovšem upozorňuje, že hnutí „nepřipouštějí žádnou formu individualismu“. Proto prý musí příslušníci podnikatelského polosvěta počítat s tím, že se jich hnutí, kterému pomáhali vzniknout, časem zbaví. K vzestupu nacistů významně přispěl šéf násilnických milicí SA Ernst Röhm, který dokázal účinně zastrašit nepřátele a rozvrátit státní kontrolu nad společností. Hitler ho však nechal zavraždit, když chtěl spolurozhodovat o politice celého hnutí.

V malých českých poměrech jde o to, že aktivní funkcionáři hnutí ANO nemohou počítat s žádnou vděčností. Mohou posloužit, jsou však snadno nahraditelní. Na vysoká místa mají mnohem větší šanci technokraté, kteří především dokážou řídit složitý aparát.

Celostátní vedení hnutí ANO má pravomoc zrušit bez udání důvodu celé kandidátky do komunálních voleb. Důvěra některých manažerů, že jim jejich dosavadní práce vynese kvalitní funkci, nemusí být jako v jiných politických uskupeních naplněna, jak ukazuje třeba příklad z Loun. Místní představitelé ANO nominovali do Senátu jednoho ze svého okruhu, krajské vedení pod přímou kontrolou Babišových blízkých spolupracovníků však nominaci svěřilo kandidátce, která se na politické práci dosud nepodílela. Hnutí prostě rozhodlo.

Snadno byla nahrazena dokonce i Věra Jourová, která měla jako jediná z viditelných tváří celého hnutí kromě Babiše politický talent a významně pomohla k úspěchu v parlamentních volbách. Jako ministryně pro místní rozvoj se však díky kontaktům na sociální demokracii snažila o vlastní politiku, na svém úřadě se obklopila věrnými manažery nebo úředníky, a prakticky tak začala budovat vlastní mocenskou základnu. Odsunutí Věry Jourové na málo významné místo do Bruselu, nadcházející výměna jejích věrných anebo také předchozí pád Pavla Teličky nevypovídají o špatné personální práci hnutí ANO, ale o tom, že je důsledná. Kdo překáží či není potřeba, může a musí být – bez ohledu na předchozí zásluhy – okamžitě nahrazen.

Zrada vzdělanců

Hůře pochopitelná je slabost, jakou mají pro masová hnutí intelektuální elity. „Množství význačných osobností, které totalitní hnutí počítá mezi své sympatizanty, souputníky, nebo dokonce členy strany, je skutečně alarmující,“ uvádí Hannah Arendtová, která z toho vyvozuje, že se zájmy mas a elit mohou v určitých historických situacích protínat. Klíčová je převládající atmosféra, kdy životní perspektivy ztrácí nejen masový člověk, ale také příslušník vzdělané společnosti.

Také vzdělaní lidé se chtěli stát vůdci mas a jejich cesta vede stejně jako v případě lůzy „přes profesionální a společenské zklamání, neúspěchy v soukromém životě, zvrácený citový život“. Další se ocitli v opozici vůči představitelům společnosti a s potěšením sledovali, jak přicházejí o svou moc. „Příslušníci elity byli ochotni zaplatit vysokou daň, třeba zničení civilizace, aby mohli s rozkoší sledovat, jak se ti, kdo byli neprávem vyloučeni ze společnosti, nyní derou do popředí,“ připomíná Arendtová okolnosti vzestupu nacistů. Mnozí intelektuálové ocenili jako zajímavý experiment falzifikací dějin, kterou se měnila dokonce vzpomínka na nenáviděnou společnost.

Tuzemské poměry nejsou vyhrocené jako období po první světové válce, přesto se řada členů elity i dnes hrne do vysokých funkcí, například mezi sedmadvaceti kandidáty do Senátu se najde sedm lékařů a tři univerzitní učitelé. Galerie známých osobností, které hnutí uvádí na svých stranách pod titulkem „Podporují nás“, začíná u proslulých architektů a pokračuje přes houslové virtuosy až k slavným kadeřnicím nebo olympionikům. Je rozsáhlejší, než by zřejmě dokázala shromáždit jakákoli jiná politická strana.

Arendtová nakonec upozorňuje, že se hnutí těžko ovladatelných intelektuálů vždy zbaví, jakmile ovládne veškerou politickou moc. Elity přece slouží jen k tomu, aby před volbami přesvědčily ty, kdo hnutí dosud nevěří.

Jediný, kdo je pro vůdce hnutí opravdu důležitý, jsou nakonec přece jen masy. „Totalitní vůdce je v podstatě pouhým funkcionářem mas, které ovládá. Není individuální osobností prahnoucí po moci a vnucující tyranskou vůli a zvůli svým poddaným,“ píše Arendtová a dodává: „Vůdce je odkázán na vůli mas, které ztělesňuje, právě tak jako jsou masy závislé na něm.“ Hnutí usiluje o získání moci, ta však není účelem jeho existence. Jde výhradně o jeho trvalý rozvoj. „Praktickým cílem hnutí je zorganizovat co možná nejvíce lidí v rámci vymezených hranic,“ vysvětluje autorka knihy Původ totalitarismu.