Referování o teroristických útocích podobných vraždění v Barceloně má svůj obvyklý rytmus. Patří k němu i debata o tom, jakým způsobem o podobných zločinech vůbec mluvit a jestli média v tomhle ohledu selhávají. Z té, řekněme, umírněné strany v ní často zaznívá názor (po Barceloně třeba z pera Martina Fendrycha na Aktuálně.cz nebo Jana Motala v Deníku Referendum), že přílišné šíření obrazů krvavého násilí může teroristům napomáhat. Jejich cílem přece je šířit teror, strach, média a lidé na sociálních sítích, kteří sdílejí obrazy útoků, tak mohou nevolky pracovat ve prospěch pachatelů. Ideální by bylo, kdyby veřejný dopad teroristických útoků byl relativně malý. Jako hlavní událost by nemělo být prezentováno pokračující pátrání, ale shromáždění, na kterém lidé z Barcelony skandovali, že nemají strach, píše Jan Motal. 

Jistě, je lepší, když se po útocích nebudou šířit strach a panika. Je pravda, že čtyřiadvacetihodinový zpravodajský cyklus dál zesilovaný sociálními sítěmi vytváří přesycenost – zprávami, informacemi, faktoidy, názory obecně a tzv. silnými zvlášť. A hodiny bezprostředně po útocích vystavují média velkému tlaku – očekává se od nich, že budou průběžně informovat, k dispozici ale mají jenom kusé informace, pár záběrů, které se točí pořád dokola, telefonáty svědků, kteří toho zas až tak moc neviděli. Ale představa nějakého, ne snad zpravodajského bojkotu, ale utlumení zpráv a jejich jiné hierarchizace je ale utopická a v něčem možná i nezdravá. Nakonec by vedla některé lidi k přesvědčení, že s nimi média nehrají otevřeně, něco jim tají.

A i s tím strachem je to složitější. Jistě, teroristé chtějí šířit teror, ale proto, aby dosáhli nějakého cíle, ten strach, jejž chtějí vyvolat, je jen jejich prostředkem. Jistě má cenu vést debatu o těch cílech, pokud ale skončíme u toho obvyklého, když se (ne)budeme bát, teroristé (ne)vyhráli, je to vlastně další projev fetišizace vlastních pocitů, přesvědčení, že nakonec je všecko hlavně o nás, protože my jsme vždycky ti nejdůležitější. Možná nejsme. Obecně a už vůbec ne v očích Islámského státu. 

Z druhé, řekněme, vzrušenější strany jsou média kritizována za to, že na pilu tlačí příliš málo. Například že o teroristických útocích neinformují jako o činech islamistů od samého počátku. Po Barceloně někteří agilní uživatelé sociálních sítí upozorňovali na podle nich zásadní rozdíl – slavná fotografie utonulého syrského chlapce na středomořské pláži byla reprodukovaná naprosto ostrá. Na záběrech z barcelonské La Rambla bezprostředně po útoku bylo ale tělo dětské oběti ex post rozostřené. K té údajné zdrženlivosti ohledně identifikace pachatelů – i v těch dnešních překotných časech by se snad od médií mělo očekávat, že budou publikovat informace, které jsou nějak potvrzené. Jistě, většina útoků v Evropě je dílem islamistů, ale automaticky se to předpokládat nedá (viz třeba střelec z Mnichova). A navíc – čeho si ti kritici myslí, že se dosáhne tím čekáním na potvrzení, během něhož se o islamistických motivech nemluví? Velmi brzy se přece ukáže, jaké motivy za útokem stojí, a šířit do té doby nějaká nepodložená tvrzení by bylo skutečně neodpovědné. Předpokládat rozdílný dopad obrazů mrtvých dětí jen kvůli jejich rozdílné ostrosti je především urážka publika, jeho schopnosti vnímat a cítit. A možná by všechny ty odhodlané bojovníky, kteří neváhají nasadit svou klávesnici k obraně západních hodnot, mohlo napadnout, že to v Barceloně zavražděné dítě má třeba nějaké příbuzné, kteří by se o jeho osudu měli asi dozvědět jinak než z videa na Facebooku. Ani terorismus, zdá se, neovlivní naši schopnost tvorby rychlonázorů, tudíž je asi všechno v pořádku.