Pokud si tzv. fake news (viz článek Martina Weisse) představíme jako cihly, stavba, která z nich podle mnoha ustaraných pozorovatelů vzniká, se jmenuje „postfaktuální“ či „postpravdivá“ politika. Údajně právě vstupujeme do éry, kdy v politice a veřejném životě začínají větší roli než objektivně změřitelná a dokazatelná fakta hrát emoce. Je to jakési všezahrnující vysvětlení pro populistickou reakci na progresivistickou epochu, kterou letos pozorujeme na mnoha místech Západu.

Minulý měsíc dokonce redaktoři známého slovníku Oxford Dictionaries slovo „postpravdivý“ vyhlásili slovem roku 2016. Jak se píše ve zdůvodnění, výraz „post-truth“ užívaný v politických souvislostech je s námi přinejmenším 24 let – od chvíle, kdy americký dramatik Steve Tesich otiskl jeden esej v časopise The Nation. Tesich se tehdy podivoval, jak může publikum v demokracii, s výhodami života ve svobodné společnosti, tak lehce akceptovat lži mocných, jako byly ty obestírající aféru Írán-Contras či první válku v Zálivu. Veřejnost už prý nechce znát pravdu. Pokud by to byla pravda už v roce 1992, proč tedy udělal výraz „postpravdivý“ takovou kariéru až letos? Podle slovníkářů z Oxfordu frekvence slova ve sledovaných médiích stoupla za poslední rok o 2000 – slovy dva tisíce – procent. Nárůst slovníkáři kladou do souvislosti se dvěma událostmi: s referendem, v němž Britové hlasovali pro odchod z EU, a s prezidentskými volbami v USA.

Samozřejmě že na výtce, že při obou hlasováních sehrálo roli ignorování faktů nebo přímo lži, něco je. Začněme Donaldem Trumpem. Nastávající prezident ve víru kampaně tu tvrdil, že tisíce muslimů v New Jersey oslavovaly útok na „Dvojčata“ z 11. září; že prezident Obama je zakladatel Islámského státu; že otec Teda Cruze se kamarádil s vrahem J. F. Kennedyho; že on sám, Trump, byl v roce 2003 proti invazi do Iráku; že kdysi začínal podnikat jen s malou půjčkou od otce. To vše jsou buď prokazatelné lži, v lepším případě nadsázka, v tom nejlepším neprokazatelná tvrzení. Otec Trumpovi usnadnil start v byznyse 40milionovou injekcí. ISIS jistě nezaložil ani neinicioval Baracka Obama, jen existuje dostatek indicií a nepřímých důkazů pro to, že v době kritické pro etablování islamistických milicí včetně ISIS v Sýrii mu Spojené státy zametaly cestičku, protože prioritou pro ně byl pád prezidenta Bašára Asada. Nebo že zavíraly oči nad pomocí, již džihádistům poskytovali spojenci USA: Turecko, Katar, Saúdská Arábie. 

V Británii se táboru pro odchod z EU nejčastěji vytýkají dva argumenty používané v kampani: že Británie do EU každý týden musí poslat 350 milionů liber, ačkoliv by je mohla použít k lepším účelům doma; a že na pořadu dne je vstup Turecka do EU a s tím spojená další migrační vlna. 

Experti

Nicméně jako kvintesence postpravdivosti, příklad, jak hluboko lze v politice klesnout při nadbíhání populistům, platí v táboře poražených slavný výrok Michaela Govea, pronesený vpředvečer referenda. Tehdy moderátor televize Sky News tohoto konzervativního politika konfrontoval se smrtelně vážným zjištěním, že žádná nezávislá ekonomická institice brexit nedoporučuje. Gove odpověděl: „Jsem rád, že tyto organizace nejsou na mé straně. Myslím, že lidé v této zemi už mají expertů dost.“ To snad není pravda! Vysoký politik – a on se nestydí podlézat přiblblým lidem v této zemi, spolčovat se s nimi proti expertům.

Skutečnost je taková, že pověst expertů v celém západním světě upadá – zaslouženě, alespoň pokud jde o experty na ekonomii, mezinárodní záležitosti nebo třeba změny klimatu. Experti, kteří varovali před „okamžitými, hlubokými“ otřesy na trzích v případě brexitu, dnes mohou tak leda chodit kanály. Experti a jejich expertní organizace takřka jednohlasně předpovídali v černých barvách: ještě ve třetím kvartále 2016 spadne HDP o jednu desetinu až jedno procento (posudek apolitických expertů na britském ministerstvu financí), o jednu až tři desetiny (Mezinárodní měnový fond), o půl procenta (OECD), v dalších letech se tento šok pochopitelně bude prohlubovat a vystřelí nezaměstnanost. Podobné odhady zveřejnily i soukromé agentury jako JP Morgan nebo Goldman Sachs. Skutečnost: za třetí kvartál 2016 vyrostl britský HDP o půl procenta, stoupl počet lidí v práci a všechny jmenované instituce napěchované experty své odhady upravily na růst i pro příští rok. Ale nikdo z nich se neomluvil za to, že přispěl k nástupu postpravdy.

I Trump měl v kampani momenty, kdy byl konfrontován se silou expertního mínění a odpověděl po způsobu citovaného Govea. Když v srpnu 40 republikánských (!) expertů na zahraniční politiku vydalo varování, že Trump je rizikem pro národní bezpečnost, kandidátovi stačilo připomenout, že mezi signatáři jsou jména lidí, kteří svět zatáhli do války v Iráku.

Hříchy obránců

I dění posledního roku přineslo množství dokladů toho, že většina velkých médií už na objektivitu vyloženě rezignuje. Americké volby přinesly řadu smutných důkazů. V srpnu a pak znovu v září – vlastně vždy, když Trump udělal nějakou chybu – média stádně referovala o tom, že jeho kampaň se hroutí, padají mu preference a je rozhodnuto. Kromě takové tendenčnosti novináři z velkých listů i přímo lhali. Například když demokraté tvrdili, že úniky jejich interních e-mailů na WikiLeaks je práce Kremlu, a Trump na to reagoval vtípkem, že by tedy Putin snad mohl pustit i 30 tisíc vymazaných e-mailů ze soukromého účtu Hillary Clintonové, po nichž marně pátrá FBI. Velké listy a televizní kanály vážně tvrdily, že Trump nabádá cizí mocnost ke špionáži proti USA a že tím porušil další tabu. Ve skutečnosti mnohokrát porušily tabu velké noviny a velké televize, v CNN například s Hillary Clintonovou prokazatelně dopředu ladili televizní debaty.

Jistého vyvrcholení dosáhla kariéra slova „postfaktický“ letos v září, kdy německá kancléřka Angela Merkelová v reakci na mizerný výsledek své strany v zemských volbách v Berlíně ten výrok sama použila. Od té doby se i v Německu s variacemi slova „postfaktický“ roztrhl pytel. Ale bylo to rok poté, co velká média v přímém přenosu manipulují obecenstvem, co vytvářela sentimentální reportáže o uprchlících, zamlčovala (při takovém množství očekávatelnou) kriminalitu mezi žadateli o azyl, jen váhavě informovala o útocích na ženy o silvestrovské noci.

Je svým způsobem dokonalé, když se politička jako Angela Merkelová, která od loňska nepoužívá konkrétní čísla a údaje a omezuje se na pocity a emoce („Jsem si jistá, že to zvládneme“), zařadí mezi hlavní kritiky postpravdy. Je vidět, co na té náhlé kritice je: jeden převažující narativ na Západě pomalu přichází o dominanci a při tom kope kolem sebe.