Německý soud odsoudil na doživotí plukovníka syrské rozvědky Anwara Raslana za zločiny, jichž se dopouštěl jako vedoucí výslechů v režimní věznici v letech 2011 a 2012. Byl usvědčen z četných zabití, mučení, únosů i sexuálních útoků. Soud navíc zohlednil i to, že byl odpovědný za režim nastolený ve věznici. Je to výsledek jistě obdivuhodné práce vyšetřovatelů, kteří dokázali zkontaktovat stovky svědků.

Zpravodajství, třeba v New York Times, dává vedle hlasů z řad syrské diaspory a aktivistů prostor i úvahám, celkem předvídatelným, o tom, že právě Německo má zvláštní odpovědnost dbát, aby zločiny proti lidskosti nebyly přehlíženy. Zmíněn ovšem není další logický důvod, proč německé justici tento úkol připadl – mají tam od jisté doby celkem dost Syřanů. A to není jediná zvláštnost tohoto případu, o níž se obtížně mluví.

Raslan nepřišel do Německa s velkou uprchlickou vlnou v roce 2015. Přiletěl na vízum, s rodinou, v roce 2014. Z Jordánska, kde bylo v té době půl milionu syrských uprchlíků, pro něž bylo německé vízum nedosažitelné. Raslan ho dostal za šest dní. V Německu byl zařazen do speciálního humanitárního programu a dostal status uprchlíka a politický azyl. V jeho složce, již získalo zpravodajství německé televize NDR, se uvádí, že bylo výjimečně upuštěno od osobního pohovoru s žadatelem.

Protože Raslan koncem roku 2012 od režimu zběhl a stal se osobností protiasadovského odboje. Někteří ho sice považovali za oportunistu, protože řada jiných zběhla už dřív, nicméně se zúčastnil za opozici i vyjednávání v Ženevě. V Německu, jak zmiňují New York Times, dokonce řídil jakési centrum, kde jeho spolupracovníkem byl jeden z jeho podřízených z věznice (ten teď dostal čtyři roky).

Raslanův současný soud se rozběhl tak, že si šel stěžovat na policii, že ho někdo sleduje, a při té příležitosti o sobě všechno pověděl. Protokol dokonce podepsal jako „plukovník“. To, jak se mu jeho oportunismus nevyplatil, ještě dál dokresluje fakt, že podle časopisu Der Spiegel byl jeho někdejší přímý nadřízený v roce 2018 na tajných jednáních v Římě s italským ministrem vnitra a šéfem rozvědky.

K případům uprchlíků-zločinců z řad režimních sil i opozice a k bojovníkům ISIS, kteří jsou zároveň občany západoevropských zemí, tak přibyl další nezáviděníhodný případ – mučitel s humanitárním vízem.

Pamatujete na slovo „nudge“? Kdysi, v dávných dobách před finanční krizí, bylo chvíli velmi módní. Pocházelo od behaviorálního ekonoma Richarda Thalera, který v roce 2008 vydal knihu s tím slovem v titulu. Znamená pošťouchnutí nebo postrčení. Behaviorální ekonomie jako věda jistě přináší zajímavé poznatky, ale jejich popularizace pro účely veřejné správy, byť mohla být v ojedinělých případech užitečná, posilovala tu nejhorší tendenci soudobých elit: přesvědčení, že politici a experti mají manipulovat chování lidí včetně soukromého, a to pro jejich vlastní dobro.

Britský premiér David Cameron dokonce založil v Downing Street samostatné oddělení, „Nudge unit“. Jeden z jeho zakladatelů, Simon Rouda, nyní na webu UnHerd zveřejnil vzpomínkový text. Evokuje britský seriál The Thick of It, což byl takový cyničtější, chaotičtější Jistě, pane ministře pro 21. století. Když Rouda vzpomíná, že měli „časově omezený mandát rejdit po vládě a hledat, které oblasti politiky bychom zlepšili“, anebo když deklaruje, že „jsme byli zapálení a pracovití, ale taky neformální, příjemní a zábavní“, člověk si umí představit děs, jaký u ostatních zaměstnanců budili.

Ale Rouda doznává, že pandemie ho přiměla připustit si i temné stránky „nudge“. Při spoléhání se na data: „Čím víc něco měříte, třeba počet infekcí, tím viditelnější, a tedy důležitější se to stává. Ale to, co se nejsnáze měří, nemusí být to nejpodstatnější.“ A při strašení: „Nejhorší chybou při reakci na pandemii bylo kvantum strachu, kterým byla záměrně zahrnuta veřejnost. Nejdřív byl strach povzbuzován za účelem dodržování opatření, ale pak vznikla zlověstná zpětnovazební smyčka, kdy strach sám začal pohánět politická rozhodnutí.“

Když už i spoluzakladatel Nudge unit...