Vypadalo to na ono dlouho očekávané násilí zprava. Berlínská centrála Nadace Amadeu Antonio (či zkráceně Nadace AA), která je propojená se spolkovou vládou a zabývá se bojem „proti pravicovému extremismu, rasismu a antisemitismu“, měla neohlášenou a nepříjemnou návštěvu: skupina mladých mužů vnikla do kanceláře, chovala se agresivně a vyhrožovala přítomným zaměstnancům a aktivistům. Tak zněly původní zprávy o incidentu v tak seriózních novinách, jako jsou kdysi konzervativní Frankfurter Allgemeine Zeitung. Než se zjistilo, že to celé bylo trochu jinak: ta skupinka mladých mužů nebyli žádní neonacisté, ale tři aktivisté takzvaného Identitárního hnutí, což je hnutí, řekněme, pravicových hipsterů, které happeningy protestuje proti masové migraci muslimů do Evropy. Vidí v tom přílivu ohrožení evropské kultury, osvícenství a svobody.

Ne že by člověk s identitaristy musel sympatizovat (je to ona protistrana, která v Houellebecqově románu Podvolení z Francie roku 2022 bojuje za laický stát proti islamistům), ale pro spravedlnost je třeba zaznamenat, že návštěva v sídle Nadace AA byla oblečená do uniforem důstojníků východoněmecké tajné policie Stasi. Volba šatníku Stasi má do veřejného povědomí vpravit dvě věci: že řečená nadace provádí ideový dozor a udavačství na sociálních sítích, což se svým charakterem blíží poměrům reálného socialismu, a že navíc v čele nadace stojí jistá Anetta Kahaneová, která se sice v půlce 80. let vystěhovala do západního Německa, předtím ale osm roků působila jako agentka Stasi.

Těžištěm činnosti Nadace AA dnes není mapovat kruhy konkrétních skinheadů a rasistických násilníků, idiotů, kteří honí cizince, ale monitoring Facebooku a hlášení výskytu xenofobních neboli – jak je v německém politickém žargonu zvykem říkat – „pravičáckých“ výlevů. Kromě toho nadace vydává manuály pro občanskou společnost o tom, jak tyto „pravičácké“ výlevy objevit a správně zařadit: k poznávacím znakům kromě těch, které váženého čtenáře napadnou asi hned, patří, když místo „uprchlická krize“ radši říkáte „migrační krize“; podezřelý je i člověk, který třeba v jiných svých postech kritizoval evropskou integraci, měl výhrady k eurozóně, genderové ideologii a podobně.

Když od takto proškolených dozorců na internetu přijde hlášení, má německá pobočka Facebooku 24 hodin na to, aby s hlášením nějak naložila a rozhodla, jestli dotyčný příspěvek smaže, nebo nechá viset. Facebook žádné statistiky k dispozici nedává, a tak se můžeme jen dohadovat, jaké procento podnětů vyřídí jako odůvodněné. Ale organizace typu Nadace AA se starají o to, aby podnětů chodilo hodně. A nadaci finančně podporuje ministerstvo pro rodinu. Zakladatel Facebooku Mark Zuckerberg se pod tlakem německé vlády ocitl nejpozději loni v létě. Na jedné konferenci zachytily zapnuté mikrofony střípek Zuckerbergovy konverzace s kancléřkou, kdy Angela Merkelová svou pidgin angličtinou klade netrpělivý dotaz: „Are you working on this?“ A Američan rozpačitě odpovídá: „Yeah.“

Na celoevropské úrovni hraje podobnou roli jako Merkelová eurokomisařka Věra Jourová (viz rozhovor v tomto čísle Týdeníku Echo). Češka 31. května podepsala s Facebookem, Twitterem, YouTubem a Microsoftem dohodu o mazání všech postů s přísadou hatespeech do 24 hodin. Kromě toho firmy slíbily, že budou vysoko umisťovat zprávy a stanoviska organizací proti xenofobii, tedy že povedou podnikovou antipropagandu jako protilátku k propagandě rasistů a údajných rasistů.

Komisařka Jourová (a úplně stejně velvyslanec spolkové vlády v Praze Arndt Freiherr Freytag von Loringhoven v Týdeníku Echo č. 31) zdůrazňují, že firmy konají z vlastní iniciativy a dobrovolně přicházejí s návrhy, což ale evidentně není celá pravda. Respektive je potřeba doplnit, že koncerny jednají také pod dojmem hrozeb z vládních míst. I tady patří Německo k průkopníkům. Ministr spravedlnosti Heiko Maas s výše jmenovanými firmami domlouval organizované mazání hatespeech textů poprvé loni v srpnu, Facebook například pod jeho tlakem rozšířil skupiny, na něž se vztahuje zvýšená ochrana před hatespeech – kromě homosexuálů, Židů nebo muslimů o „uprchlíky“. Pro případ, že by se firmy zdráhaly, mluvil Maas před schůzkou o jakési celounijní regulaci.

A později sice Zuckerberg dal pro Německo najmout externí firmu, která se bude čištěním příspěvků zabývat, ale když si v Berlíně chtěl Maasův náměstek ověřit přímo na místě údaj Facebooku, že nově najmutých mazačů je trojciferný počet, nepustili ho do budovy. Maas má dojem, že se jim do cenzury na vlastních portálech nechce, a v půlce července poslal koncernům oficiální stížnost, že mažou „málo, pomalu a někdy na špatných místech“.

To poslední je určitě pravda, byť není jisté, že příklady, které budou následovat, by vadily i Maasovi. Nevejdou se sice do kategorie xenofobie, rasismus, podněcování násilí, ale kritizují jeho vládu i jiné evropské vlády, respektive EU za slepotu vůči agresivním a nesnášenlivým aspektům muslimského přistěhovalectví. Například protivládní názorový blog Rolanda Tichého (Tichy‘s Einblick) publikuje různé autory kritické k islamismu nebo islámu – jejich kritika většinou vychází nikoliv z národovectví, nebo dokonce xenofobie, ale z hrůzy liberálů před opakováním středověku v Evropě. I v této početně úzké skupině už část zažila na Facebooku cenzuru: mladá aktivistka a modelka Annabelle Schunkeová, která píše masově čtené a sdílené články a v jednom z nich kancléřce vzkázala, že ztrácí loajalitu k zemi, kde se nevládne. Nebo v Německu vyrostlý a úspěšně naturalizovaný biolog afghánského původu Najib Karim za kritiku machismu muslimských výtržníků o proslulém silvestru 2015 v Kolíně nad Rýnem. Poslanec za CDU (!) v zemském sněmu, Turek a kritik islamismu Ismail Tipi, který se opřel do známého německého boxera (a „Bioněmce“) Pierra Vogela, který nejen konvertoval k islámu, ale přidal se rovnou i k islamistům. Ali Utlu, německý Turek, homosexuál a odpadlík od islámu, za to, že přirovnal Islámský stát ke Kukluxklanu. A to nejsou všechny případy z dosti úzké výseče toho, co se na Facebooku děje.

Po nezdařeném armádním puči a následných čistkách v Turecku zaznamenává Tichy novou kategorii případů, kdy byli mazáni či zablokováni němečtí Turci nebo Kurdi za kritiku tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. A pokud už situace dostoupila tak daleko, že si německý ministr spravedlnosti osobuje určovat, kdo je „špatný“ kandidát na výmaz, a tedy implicitně i to, kdo je „správný“ kandidát na výmaz, není od věci hledat souvislosti mezi závislostí Berlína a Bruselu na Erdoganovi, s nímž má dohodu, že zamezí přílivu běženců z Turecka do Řecka, a mezi tím, že polovládní cenzura trefuje i Erdoganovy kritiky.

V jiných státech EU mají kritici přistěhovalecké politiky podobné zkušenosti. Švédské novinářce Ingrid Carlqustové Facebook zablokoval účet po článku o „epidemii znásilňování“, která podle ní do kdysi superbezpečného Švédska dorazila s přistěhovaleckou vlnou z Blízkého a Středního východu. Firma Carlqustovou odblokovala až po vlně nevole mezi čtenáři, čímž přiznala, že text žádné místo, které podporuje rasismus nebo by mělo potenciál vyvolat násilí, neobsahuje. Ale svůj zásah se neobtěžovala vysvětlit. Konečně i u nás ministr Jiří Dienstbier zatím neuspěl s nápadem založit skupinu pro monitorování na internetu, ale nápad se v modifikované podobě ujal na Chovancově ministerstvu vnitra. Takže v Evropě se otevírá prostor pro cenzurování příspěvků a o striktnosti politiky mazání nebude zřejmě rozhodovat ani tak trestní zákoník jako spíš politická nálada v té které zemi. Doslova zvrácené potom je, že část novinářů z etablovaných médií, jež trpí odchodem čtenářů, projevuje ochotu se spojit s politiky, hatefree nevládními organizacemi a policií v honu na „xenofobní“ čtenáře, kteří mají tu drzost se vyjadřovat pod internetovými vydáními jejich textů. Autor byl letos v květnu v Helsinkách na Světovém dni tisku svědkem neuvěřitelného panelu, jehož moderátor, dlouholetý generální tajemník Mezinárodní organizace novinářů a předtím redaktor Guardianu či Financial Times Aidan White na kolegy v sále apeloval, ať vyhledávají hatespeech pod svými texty na internetu a hlásí ji policii.

Politici z povahy politiky budou určitou linii provádět jen tak dlouho, dokud se proti ní nezvedne dostatečně silný odpor, a – jak je vidět – ani Facebook není vůči protestům svých uživatelů imunní, pokud se jich ozve hodně. Přeci jen svého téměř monopolního postavení může zneužívat jen do určité míry, riskuje totiž, že když bude mazat ve velkém i pouhou kritiku establishmentu, přejde velká část publika na jiné sociální sítě nebo si je pro tento účel založí. Ty firmy se tváří jako nástroj svobody a emancipace, čímž často jsou. V některých polohách se ale stávají nástrojem vlád k omezování kritiky vlád. Mezi staršími aktivisty, kteří jsou konvenčně vzato nalevo, ale jejich formativní roky leží ještě v éře před politickou korektností, je pořád dost těch, kdo chápou rizika lépe než jejich mladší protějšci. Tak proti dohodě komisařky Jorouvé s IT firmami protestuje například známá mezinárodní organizace na podporu svobody projevu Index on Censorship. Založili ji v roce 1972 v Londýně lidé, kteří chtěli dát prostor umlčovaným hlasům z tehdejší východní Evropy.