Hnutí Úsvit opět prokázalo svou extremistickou povahu, když podalo trestní oznámení na ministra Jiřího Dienstbiera za to, že uvažoval, že by ze státního rozpočtu finančně přispíval na cenzuru.

Anebo dělí Úsvit od jiných aktérů na veřejné scéně méně, než se běžně soudí?

Trestní oznámení na ministra je evidentní hloupost. Svůj záměr v každém případě nedokonal. A kdyby dokonal, pak by se nanejvýš mohla stát předmětem správní (nikoli trestní) žaloby dotyčná státní politika. Což by vedlo maximálně k tomu, že by jí soudy zrušily. Ze stupidní politiky nevyvozujeme trestněprávní důsledky. Přesněji řečeno tu takové snahy jsou, dělá se to tak, že se vycucá z prstu hypotetická finanční škoda, jako třeba v případě jmenování Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ. Ale to je perverze.

Jestliže Dienstbier loni chtěl, aby český státní zaměstnanec – anebo člověk placený ze státních peněz – „administroval nevhodné příspěvky“ na Facebooku, ubíral se stejným směrem jako celá EU. Ta letos v březnu v jednání s provozovateli největších sociálních sítí dospěla k něčemu podobnému. Mazat se bude, ke spolupráci vlád na tom dojde. Samozřejmě ne přímo rukama státních zaměstnanců. „IT firmy se spoléhají na podporu členských států a Evropské komise při zajištění přístupu k reprezentativní síti občanskospolečnostních partnerů a „důvěryhodných reportérů“ ve všech členských zemí při zajišťování kvalitních oznámení“ (rozuměj o nevhodných příspěvcích). Nebudou to státní zaměstnanci, nýbrž „občanskospolečnostní“ organizace, ale jaký je v tom rozdíl? Právě takové organizace vlády k této politice tlačily. Začasté organizace žijí tak či onak z veřejných peněz. Lidé z Facebooku se například u nás vedle Dienstbiera sešli prý i s lidmi z organizací Hate Free či Romea. To jsou jacísi profesionální občané. Až na to, že jejich představa o občanství se vždy ubírá jedním konkrétním směrem a podle toho by jistě vypadalo i jejich administrování veřejné diskuse.

Je něco horšího, než když si stát přisvojí či vytvoří další pravomoc? Ano, když tu pravomoc svěří někomu jinému.

Na sociálních sítích se samozřejmě vyskytují výroky, jež lze postihnout nástroji trestního práva, zejména v Evropě, kde svoboda projevu není zdaleka bezbřehá. Ale to není zdaleka nejdůležitější jejich charakteristika, ani nejvýznamnější potenciál, které pro formování a deformování veřejné diskuse mají. Účinkují na nás způsobem, na něž nervový systém a komunikační schopnosti homo sapiens, tak jak se vyvinuly před desetitisíci lety, nejsou připraveny.

Podívejte se na tento obrázek. Není podstatné, co na zachycených twitterových postech stojí. Je na první pohled evidentní, že nejde o autentické reakce na nějaký výrok adresáta, nýbrž o tzv. trolling. Ty posty pravděpodobně dokonce ani nejsou dílem jednotlivých živých lidí, nýbrž počítačových programů, botů. Je to zcela průhledné, obrázek je naprosto samovysvětlující. A přesto se i normální psychicky odolný člověk, který toto vše chápe, na jakési nižší psychické rovině obtížně brání pocitu úzkosti, jaký vyvolává prožitek masového nesouhlasu, vyloučení z kolektivu. Je to úplně jiný prožitek, než když s vámi nesouhlasí jeden živý, konkretní člověk. Tento konkrétní příklad je ukázkou toho, jak pracuje kampaň Donalda Trumpa, nebo jeho iniciativní příznivci nebo jakési síly, které ho podporují – s jistotou to nikdo neví a nikdy se nedozví, zajímavé je to, že v jednom případě byly účty fiktivních Trumpových příznivců dohledány do Makedonie – proč právě tam, to taky nikdo neví. I tato skrytost a nepostižitelnost přispívá k její účinnosti.

Toto je jedna podoba nebezpečí sociálních sítí. Jak ji chcete podchytit a řešit? Trestní právník pokrčí rameny.

Zatím v tom nemá nikdo jasno. Není jasné, zda existuje způsob, jak proti tomu zasáhnout, který by nezpůsobil víc škody než užitku, ani kdo by to měl dělat.

Místo toho máme alianci politiků a profesionálních občanů, lidí, kteří mají společného to, že rádi propadají pocitu, že jsou předurčeni k formování názorů svých spoluobčanů. Chtějí ze sociálních sítí vymýtit názory zcela určitého rázu. A ti si předvolali představitele IT společností a řekli jim, dělejte s tím něco. A oni svolili, že budou. Proč? Jednak mají své vlastní mesiášské komplexy, ale hlavně – jsou to firmy usilující o zisk. Evropská komise má moc svou antimonopolní a jinou politikou jejich zisky výrazně ovlivnit. A jsou to americké firmy, což v Evropě taky hraje svou roli.

Takže – Dienstbier a Úsvit – je v tom takový rozdíl? Všichni na sebe chtějí upozornit, uživit se v politice, podporovat své blízké a škodit těm, které nemají rádi.