Málo co člověka potěší tak, jako když někdo jiný něco pěkně zvrtá. Zdaleka ne všechny zvrtané věci jsou ale zvrtané skutečně pěkně. Většina toho, co se nepovede nebo totálně nepovede, je nakonec především otravná, frustrující, nudná, zaměnitelná. Zvlášť evidentní je to v tvorbě.

Máločeho je na zemi větší nadbytek než špatného umění. I mezi ním se ale najdou na dlouhověkost aspirující perly, díla, jež překročila jednu z těch skutečně magických hranic, za níž věci začnou být tak špatné, až začnou být dobré. Je magická, protože vydá-li se ji někdo hledat, aby se podíval na druhou stranu, neuspěje. Plánovité pokusy krásu děl tak blbých, až začnou být dobré, pravidelně nevycházejí. Musí se tak nějak přihodit samy, možná přicházejí „seshora“, čímž se dostáváme k Olivii Žižkové.

Přišlo to k ní seshora, vysvětlila v rozhovoru pro DVTV. Konkrétně píseň Evropo dýchej. Rýmovaná apokalyptická vize psaná slovy věru nehledanými, ve které umělkyně, bulvárním tiskem charakterizovaná coby „někdejší múza Jiřího Krytináře“, burcuje do boje proti přicházejícím dotírajícím muslimským hordám, doprovázena kolovrátkovým zvukem samohrajkového syntezátoru. Ve zmíněném rozhovoru pro DVTV dostala příležitost obsáhle přiblížit myšlenkové pochody, jež vykrystalizovaly ve verších typu „Brusel, Nis, (sic), Mnichov, duší je plný krchov (sic)“. Svěřila se rovněž, že dostává „stovky“ mailů, v nichž se pisatelé mj. svěřují, že při poslechu písní plakali. Taky jsem brečel, přiznávám ale, že napsat jsem zatím nestihl. 

Podobnou mediální pozornost přitáhla i youtuberka Dominika Myslivcová, jež „všem ženám, které se chtějí cítit bezpečně v naší zemi“ věnovala píseň Změnu, tu my nechceme. Doprovází ji působivý videoklip, interpretka v růžovém sedí na židli uprostřed dotírající temnoty, v náručí drží svého posledního přítele – plyšového medvídka větších rozměrů. I v téhle tísnivé situaci ale dokáže mobilizovat hrdost a vpálit nepřejícnému světu, že její budoucnost bude růžová a nikoliv zahalená burkou. I tak se ale jeden neubrání obavám, jak asi ten plyšový kamarád dopadne, až ty barbarští nepřátelé dorazí.

Obě ty skladby, řekněme, zaujaly, přinejmenším v mojí sociální bublině jsou z nich hity, do médií se dostaly (včetně Echo24), píše se o nich jako o hvězdách, jejichž písně jsou prý masově populární. No, nevím. Klip Olivie Žižkové má na YouTube 285 tisíc shlédnutí, to jistě není málo tisíc. Ty skutečné hity vyslechnutí ale počítají v milionech. Dominika Myslivcová zatím má 80 tisíc, medvídek nemedvídek. Část těch shlížejících tvoří navíc lidé, kteří se nad tvorbou obou dam přišli zasmát. Skutečný dopad těch dvou výrazných hudebních kousků se tedy v médiích a sociálních sítích značně přehání. Ani Dominika Myslivcová, ani Olivie Žižková nejsou hvězdy, jejich písně nejsou hity, nejsou známé, nejsou „fenomén“, publikum nestrhly, velká většina lidí je prostě nezná.

Náhlá „popularita“ obou umělkyň v médiích a části virtuálního světa je jistě zčásti založena na upřímné radosti, kterou naladěnému posluchači přinese kontakt s jistým typem hudební perly. Zaujetí, s nímž ta pobavená až vysmátá část publika Olivie Žižkové a Dominiky Myslivcové přesvědčuje, že se ta svěží dílka líbí masám, spíš ale má co dělat s potřebou věřit, že většina lidí není nadána intelektem zrovna jiskřivým. Ta víra je rozšířená, je taky mezi lidmi, kteří ve sporu o postoj k uprchlíkům stojí na opačné straně než ty dvě zpěvačky. Představovat si je jako hvězdy umožňuje vnímat druhou stranu jako nerozlišitelnou masu „hejlů“, kteří skočí úplně na všechno, dokonce udělají hvězdu z Olivie Žižkové, jenom si to představte. Je asi důležité věřit tomu, že se z legrační paní Žižkové stala oblíbená hrdinka českého lidu. Vyjadřuje-li píseň Evropo dýchej intelektuální standard jedné strany, nemusí na sebe totiž ta druhá klást velké intelektuální nároky. A do toho se jí moc nechce, často je to vidět.