Čarodějův učeň aka mistr mistrů

Zdejší film dal světu minimálně jednoho autora, jemuž se v dějinách média nelze vyhnout: je to Karel Zeman. Jeho poetika spojovala hraný a animovaný film, a přitom nebyla táž, vyvíjela se a proměňovala, takže Pan Potlouk se liší od Cesty do pravěku, ta od Barona Prášila, ten od Čarodějova učně a to vše od Vynálezu zkázy. Zemanovy filmy jsou hravé, důvtipně komponují záběry a snaží se „tvořit světy“. Třeba Bláznova kronika, fraška z třicetileté války, film prolíná s náladou rytin z oné posmutnělé doby. Proto je hezké, že takový autor má své vlastní muzeum, a proto je hezké, že to rozumí, co má být jeho prací: restaurovaná podoba verneovky o zničujícím vynálezu má souběžnou premiéru jednak na festivalu v Karlových Varech, jednak v České televizi, jednak v Turíně na výstavě Expo 2015 a jednak v newyorském Museum of the Moving Image.

Karel Zeman: Vynález zkázy. Vysílá ČT2 10. 7. od 20:00

Vojta Náprstek kouká, zírá, závidí

Některými projekty se Plzeň skutečně snaží dokázat, že je to město kultury, která by mohla a snad i měla zajímat celou Evropu. Teď třeba retrospektivní výstavou věnovanou dílu a životu svého rodáka Gottfrieda, neboli Bohumíra, Lindauera, který v roce 1874 odešel na Nový Zéland, kde vymaloval portréty původních maorských obyvatel (na výstavě jich je k vidění celkem 44). Ty jsou považovány za součást novozélandského národního kulturního dědictví a Lindauer v zemi patří mezi nejpopulárnější malíře koloniálního období. Ostatně proč by ne, udělal nezvyklý krok a vyplatil se mu: byl jedním z nemnoha malířů, kteří s evropským akademickým školením opustili starý kontinent a svůj talent i profesní dráhu rozvíjeli v docela neznámém prostředí. A nejen to, Lindauer se na Novém Zélandu samozřejmě usadil a měl zde rodinu – že by ekonomický uprchlík?

Gottfried Lindauer, plzeňský malíř novozélandských Maorů. Výstava Západočeské galerii v Plzni trvá do 20. 9. www.zpc-galerie.cz

Daj mi jajko, nasbíraj trnek a nadělaj kváska

Léto, prozářené slunkem a lokálním patriotismem, je ovšem plné folklorních festivalů, nejinak kousek za česko-saskou hranicí na mezinárodním folklorním festivalu Lužice. Koná se jednou za dva roky, a přestože chce být regionálním svátkem, tedy snaží se prezentovat taneční a pěvecká tělesa nejen srbské, ale i německé Lužice, poutavý je především výstupy zahraničních souborů. Přistoupíme-li totiž na tezi, že folklor nejlépe odráží to, jak se žilo kdysi a jak se kultury různily a křížily a vyvíjely, pak právě jejich střetávání a srovnávání dává téhle myšlence nějaký smysl. Aby to bylo srozumitelnější: když za sebou vystoupí francouzské dívky, afričtí mužové a mongolské děti, je to konečně ukázka, že lidé na celém světě jsou si podobní víc, než si svedou představit. Možná proto se taky podobají jejich pohádky a příběhy, jsme stejní.

Mezinárodní folklorní festival Lužice trvá do neděle 12. 7. www.folklorefestival-lausitz.de

Když jsi v tísni, tak mi, padre, písni

Měřeno nahodilým zkoumáním, bichle se nejvíc čtou v létě u vody anebo na Vánoce. Do mrazů daleko, takže na deky prostřené břehům na dohled se jako když najde třeba nedávná edice nakladatelství Torst. Totiž knížka pozoruhodné a dosud neznámé korespondence, tentokrát hned tří autorů, kteří se vymykali tuzemskému průměru víc, než ten obvykle snáší. A kteří pospolu v jedné knize pokrývají to nejlepší ze čtyřnožky české slovesné kultury v uplynulém století: v poezii, próze, překladu a kritice. Jde o vzájemná psaní Aloyse Skoumala, Jan Čepa a Františka Halase, přičemž jejich pojítkem je Skoumal. Z předložené korespondence plyne, že jeho činnost ve třicátých a čtyřicátých letech měla širší dopad, než je ten známý překladatelský. Znovu jak nad podobnými edicemi: schválně, jestli za sto let půjde vydávat takové knížky současných autorů.

Spiritus agens Aloys Skoumal (Korespondence Aloyse Skoumala s Janem Čepem a Františkem Halasem). Vydalo nakladatelství Torst roku 2015. 400 s. 444 Kč