Úspěšný žánr katastrofických scénářů je zřejmě tak úspěšný, že lze v poslední době zaznamenat „backlash“ proti němu. To anglické slůvko lze přeložit třeba jako kritickou reakci na nějakou tendenci, která si o to koledovala. Egyptolog Miroslav Bárta přišel se svými kolapsy složitých systémů, geolog Václav Cílek své přemýšlení o krajině propojil s nejrůznějšími kontexty.

Ján Simkanič zveřejnil na svém webu reakci na Cílkův rozhovor pro DVTV Mluvím, tedy jsem, Michal Kašpárek (Konec světa v dárkovém balení) na Finmagu recenzoval nejnovější Cílkem editovaný sborník Něco se muselo stát. Nová kniha proměn. A je to backlash, jak má být. Oba trefně popisují, jak Cílek i jím shromáždění autoři ochotně hromadí myšlenky, z nichž kromě schopnosti budit neurčitou úzkost nic nevyplývá, a opatřují to různými rétorickými ozdobami, jež zaručují efekt hloubky: hemží se to ztrátou smyslu, gemeinschaftem a geselschaftem, polemi vědomí, zapomínáním hlubinných souvislostí a dalšími rekvizitami, jež umějí používat postmoderní Kasandry.

„Je šamanem, protože ochotně mluví o věcech, kterým ostatní nerozumějí, a proto ho nechávají mluvit, i když jim to k ničemu nepomůže,“ říká Simkanič drsně o Cílkovi. Kašpárek umí efektně sejmout romantického ekologistu doporučujícího hledat smysl v práci zdarma na ekofarmě: „Proč na sebe brát odpovědnost za svůj život a zakládat a živit rodinu, když na sebe můžete vzít zodpovědnost za celou planetu a pro trochu rosy dřít na někoho, kdo zásobuje buržoazii biohovězím po osmi stech korunách za kilo?“ A vystihuje další defekt: „Marně budete v arzenálu zbraní hledat kolektivní politickou akci, což je jediný opravdu efektivní způsob, jakým se v demokraciích dá zahnat důvod k obavám.“ Ano, zdejší katastrofické psaní je ukotveno v české antipolitické tradici. Ve svobodných poměrech se k patočkovcům připojili přírodovědci, ale málo politicky uvažujících lidí.

Svět včerejška, pevná víra v jistou budoucnost

Společnosti s bohatší politickou tradicí mají taky žánr politicky poučenějších katastrofických scénářů. Přeborníci jsou v něm Francouzi. Nicolas Baverez v roce 2003 knihou Francie, která upadla: Klinická zpráva o francouzském úpadku ovlivnil Sarkozyho volební kampaň. Konzervativní komentátor Éric Zemmour se s titulem svého loňského bestselleru nemazal: Francouzská sebevražda. Geopolitik Emmanuel Todd zase lahodí strachu Francouzů líčením Francie, která se jako jediná evropská země dobrovolně odevzdala do německého nevolnictví. A jsou to všechno texty vztahující se k politicky definovanému společenství, soustředěně argumentují a kromě tvrdých dat se zabývají i politikou, tj. způsoby jednání ve veřejném prostoru.

Potřebujeme něco takového my? Zaslouží si antikolapsistický backlash svůj backlash? Kupodivu si myslím, že se stále nebojíme dost, a to z důvodů, které jsou v Cílkově sborníku málo zastoupeny. Při vší populární naštvanosti si neuvědomujeme, co všechno z toho, co máme, není samozřejmé. Nejde o to, co znepokojivého vidíme, ale co nevidíme.

I Václav Cílek ve sborníku Něco se muselo stát cituje paměti Stefana Zweiga Svět včerejška. Ovšem inspiruje ho k úvahám o parapsychologii. Já bych k našemu tématu vyzdvihl jiné pasáže. Jsou hned na začátku, kdy Zweig popisuje, jak nepředstavitelné bylo pro svět jeho mládí, Vídeň před první světovou válkou, to, co se mělo odehrát do roku 1940, kdy své paměti dopsal. Byla to doba neuvěřitelné stability a hospodářského a společenského rozvoje. Od prusko-rakouské války v roce 1866 mocnářství nezažilo velký ozbrojený konflikt.

Vodovody, kanalizace, rozvod plynu, hygiena, veřejné osvětlení, železnice – to vše začalo být samozřejmostí právě tehdy. Naprostá většina železnic, jež dnes v Česku máme, existovala již za Rakouska. Možnosti, které byly původně vyhrazeny vyšším vrstvám, se začaly šířit mezi masy. Dělnictvo se přihlásilo o demokratické zastoupení vznikem sociálnědemokratické strany. Pevná měna, příjmová jistota státních úředníků, penze, rozmach spoření a pojišťovnictví – to vše vytvořilo důvěru v budoucnost a samozřejmé očekávání, že to, co je, bude existovat a zlepšovat se i dál: „Kdo měl dům, považoval jej za bezpečný domov pro děti a vnuky, statek a obchod se dědily z generace na generaci; zatímco kojenec ještě ležel v kolébce, v pokladničce nebo ve spořitelně už měl řádně uložený první obolus na cestu životem, jakousi malou ‚rezervu‘ pro budoucnost. Vše v této říši stálo pevně a nezměnitelně na svém místě… Ve války, revoluce a převraty nikdo nevěřil. Vše radikální, vše násilné se už zdálo být ve věku rozumu nemožným.“ Kdy se západní svět nedomníval, že prožívá krizi? ptá se Kašpárek. Tehdy.

O třicet let později se samozřejmě Zweigovi, běženci bez občanství, tato projekce jistoty do budoucnosti zdála být hořce směšná:
„V této dojemné důvěře, že si člověk může až do poslední skulinky opevnit svůj život proti jakémukoli nárazu osudu, skrývala se přes všechnu solidnost a skromnost pojetí života velká a nebezpečný pýcha. Devatenácté století bylo ve svém liberalistickém idealismu vážně přesvědčeno, že je na přímé, neomylné cestě k ‚nejlepšímu ze všech světů‘. S opovržením pohlíželo na předcházející epochy s jejich válkami, hladomory a revoltami jako na dobu, kdy lidstvo bylo ještě nedospělé a nedostatečně osvícené. Nyní se ale předpokládalo, že je to jen otázka desetiletí, než bude poslední zlo a násilí definitivně překonáno, a tato víra v nepřetržitý, nezadržitelný ‚pokrok‘ skutečně měla pro onen věk sílu náboženskou. (…) Jaký div, že se toto století hřálo na výsluní toho, co dokázalo, a každé ukončené desetiletí vnímalo jen jako předstupeň desetiletí lepšího? V barbarské recidivy, jako jsou války mezi národy Evropy, se věřilo tak málo jako na čarodějnice a strašidla; naši otcové byli prodchnuti tvrdošíjnou důvěrou v bezpečnou a zavazující sílu tolerance a snášenlivosti.“

Nutně potřebujeme racionální optimisty, říká Kašpárek. Svět před první světovou válkou je měl. V roce 1909 vydal Brit Norman Angell bestseller Velká iluze, v němž sebevědomě argumentoval, že válka mezi moderními mocnostmi je dnes nemožná. Vzájemná obchodní závislost a sofistikovaná povaha průmyslové produkce je taková, že dobytí území se nevyplatí. Angell byl jakýmsi Thomasem Friedmanem své doby; kdyby už tehdy existoval McDonald‘s, nejspíš by připadl na pravidlo, že dvě země s mcdonaldy proti sobě nikdy nepovedou válku, ještě před ním. Podobně jako Zweigem obdivovaná Bertha von Suttner získal Nobelovu cenu míru, a to dokonce v roce 1933 – už tehdy byla pevně etablovaná jako ocenění za snahu, nikoli za výsledek. Je zajímavé, že Zweig mezi rakouskými literáty, jež znal, nezmiňuje Roberta Musila. Jeho Muž bez vlastností, duchovní portrét nevyhnutelného konce rakouského mocnářství, ovšem vznikl až retrospektivně, ve třicátých letech.

Vařící se žába aneb Řecko chycené ve spirále času

Zweigovy vzpomínky jsou příkladem nemyslitelnosti náhlého kolapsu. Stejně pozoruhodný je úpadek postupný, bez kolapsu, probíhající dle efektu vařící se žáby. (Biologové ovšem upozorňují, že populární domněnka, že žába by z pomalu se ohřívající vody nevyskočila, je mylná. Ale barvitější znázornění toho, že člověk nevnímá pomalu probíhající změny, nemáme.) Podívejme se do Řecka. To, co nyní předvádí řecký premiér Tsipras se svou suitou, je založeno mimo jiné na vytěsnění skutečnosti, že základy současného řeckého průšvihu se připravovaly dávno před podpisem proklínaného prvního memoranda v roce 2010. Jak dávno?

„Od konce občanské války nebylo Řecko tak blízko ekonomické katastrofě. Potýká se s prázdnou státní pokladnou a astronomickým státním dluhem, k tomu se přidaly stávky a sociální nepokoje. Brzy dojdou peníze na platy. Průmyslová výroba klesá. Investoři se stahují. Zahraniční kapitál už do země pomalu žádný nepřichází. Výdaje veřejného sektoru včetně státních podniků představují třetinu řeckého HDP. Stát je schopen držet hlavu nad vodou jen s pomocí vydávání měsíčních pokladničních poukázek a podpory EU. ‚Ekonomická a finanční situace země ohrožuje členství Řecka v Unii. Atény musejí přistoupit k rázným krokům a ihned dokončit reformy,‘ varuje Evropská komise. Výdajové škrty, zmrazení přijímání nových státních zaměstnanců, zvýšení daní a zvýšení věku odchodu do důchodu bude nezbytné, chce-li se země vyhnout tomu, aby skončila jako svěřenec MMF.“

Tento text nepopisuje situaci ani v roce 2015, ani 2012, ani 2010, ale v roce 1991. Tehdejší „neudržitelný“ veřejný dluh činil necelých 80 procent HDP, polovinu dnešní hodnoty. Od té doby se počet státních zaměstnanců zněkolikanásobil (s velkými skoky po každých volbách, v nichž se vyměnila vládní garnitura). Bylo líp, od přijetí eura do počátku krize reálné příjmy stouply o 40 procent. A celou tu dobu dluh, jenž při nástupu socialistického premiéra Papandrea v roce 1981 činil 23 procent, prakticky neustále rostl. Neudržitelné se stále nějak drželo. Až se neudrželo. Řekové to věděli ‑ anebo mohli vědět, kdyby chtěli. Ale každého, kdo tvrdil, že se s tím musí něco dělat, vždy ukřičeli. To, co považovali za sérii vybraných zatáček, nicméně byl stále jen zpomalený záběr nevyhnutelné havárie.

Utopie v pampě a poslední jaguár

Chcete ještě zpomalenější záběr? Kdybyste měli jmenovat země, které byly bohatší než předválečné Československo, asi by málokoho napadla Uruguay. Ale před druhou světovou válkou byla tato malá jihoamerická země bohatší než Československo i Finsko, o chudých jihoevropských zemích nemluvě. Nejbohatší evropské země měly jen asi o třetinu vyšší HDP na hlavu. Ještě v roce 1955 byla Uruguay bohatší než Itálie. Od poloviny 60. let se ale ve statistických datech začala projevovat stagnace, jež dodnes neskončila. Španělsko, které mělo před válkou bezmála poloviční HDP na hlavu, ji předstihlo ještě za diktátora Franca v roce 1966. Dnes má HDP na hlavu dvojnásobný.

Britský spisovatel trinidadského původu, nositel Nobelovy ceny za literaturu V. S. Naipaul věnoval některé ze svých četných cestopisných reportáží i Latinské Americe. Uruguay navštívil v 70. letech a zahlédl zvláštní fenomén: zemi, která se podvolila dlouhodobému úpadku. Levná úrodná půda a zahraniční, hlavně britské investice do technologií a logistiky z Uruguaye učinily velmi efektivního vývozce masa a kůží. To bohatství překrylo, že Uruguay se nikdy neetablovala jako společnost schopná něco tvořit. Naroubovala na pampy prvky moderní infrastruktury náležející k moderní zemi – na stavbu paláců a bulvárů se objednávaly mramorové kašny z toskánské Carrary a dřevěné táflování z Francie. Lidé si osvojovali městský, středostavovský způsob života. Ale živilo je stále jen hovězí. Sémě úpadku bylo ovšem zaseto s těmi nejlepšími úmysly:

„Všichni v Uruguay, nalevo i napravo, dnes – s šedesátiletým zpožděním – už vědí, kdy ten problém začal. Začal s prezidentem jménem Battle, začal se sociálním státem, který Battle začal na Uruguay roubovat po návštěvě Švýcarska před první světovou válkou. (…) Penze, všemožné zaměstnanecké benefity, práva žen – měsíc co měsíc rozdával Battle liberální zákony udivenému pastorálnímu obyvatelstvu. A najednou byla Uruguay moderní, nejvzdělanější země v Jižní Americe s nejmodernějšími liberálními zákony a Montevideo bylo metropolí plnou soch.“

Podnikatel se Naipaulovi svěřuje: „To nejhorší pro člověka je utopie. Ve třiceti je starý. To se nám stalo.“ Bankéř mu říká: „Veškerá produktivní infrastruktura byla vybudována mezi léty 1850 a 1930 a stála na britských investicích. Později se toho udělalo jen velmi málo. Po roce 1945 byla dokončena jedna elektrárna, to byl nejvýznamnější přírůstek. Žádné nové silnice, žádné nové mosty. Země žila jako důchodce z penze.“

Nesmírně se rozrostla byrokracie, stát zaměstnával třetinu pracovních sil. Naipaul reprodukuje bezpočet anekdot o uruguayské byrokracii, například že aerolinky měly tisíc zaměstnanců a jedno funkční letadlo nebo že zaměstnanci státní ropné firmy ráno spěchají do práce, protože má víc zaměstnanců než židlí. Bohatá minulost a osvojení si životního stylu střední třídy v kombinaci s reálnou chudobou vytvářejí zvláštní mentalitu a zvláštní problémy. „Všichni odmítají battlismus, ale po šedesáti letech jsou jím všichni zformovaní,“ popisuje bezvýchodnost situace Naipaul. „Nejsme schopni pokroku,“ připouští jeden novinář. „Ale co je pokrok? Amerika? To je spotřebovávání a stres, aby člověk držel krok se sousedy. Tyhle s prominutím sračky tady nechceme.“ Jenže novinář se ženou mají dva domy – jeden ve městě, jeden na blízké pláži –, a aby uživili auto, které potřebují, aby mohli jezdit mezi nimi, musí mít každý dvě zaměstnání. Auta jsou drahá, je na ně třísetprocentní clo. „Montevideo, rozkládající se podél pláže, potřebuje auta. Bez aut bude nutné opustit celé trakty města, tak jako byl opuštěn velkolepý park Prado. Všechen ten život jako v prázdninovém resortu, všechna modernost, na niž byli donedávna Uruguayci tak hrdí, je závislá na spotřebním zboží, jež Uruguayci nakupovali ve ‚vystresovaných‘ zemích a sami se je nikdy nenaučili vyrábět. Promrhali talenty dvou generací v uměle nafouknutém státním sektoru,“ píše Naipaul. Od jednoho architekta uslyší větu, jež je snad nejpůvabnějším vyjádřením nostalgie, jaké mohl člověk dvacátého století slyšet: „Poslední Jaguar byl dovezen v roce 1955.“

Připomeňme si znovu časový sled: Battle byl prezidentem do roku 1915. Ještě dalších dvacet let bylo za co stavět. A teprve od šedesátých let se zaostávání naplno projevuje ve statistice HDP. Řecko i Uruguay nám ukazují, že s využitím efektu vařící se žáby je úpadek možný. Kolaps životní úrovně, kolaps možností a perspektiv, kolaps mezinárodního postavení, jaký by většina lidí odhodlaně odmítla, měl-li by se odehrát ze dne na den, je v homeopatických dávkách podávaných po desetiletí zcela proveditelný.

Pont du Gard a naše blažená nevědomost

Archetypem úpadku v našem historickém povědomí je samozřejmě pád Římské říše. Říše, již počítáme k základům naší civilizace a vděčíme jí za základy našeho práva, politiky, architektury a lecčeho dalšího, během historicky krátké doby dokázala přestat existovat. Po sesazení posledního západořímského císaře v roce 476 nastal na značné části současné Evropské unie poměrně rychlý regres a až do éry Karla Velikého se tam po tři století, milovníci raného středověku prominou, celkem nic civilizačně pamětihodného nestalo.

Říše dokázala sjednotit rozsáhlé, různorodé území, umožnit domorodému obyvatelstvu osvojit si římskou civilizaci, podílet se na její kultuře a integrovat je do systému obchodu a veřejné správy – účinněji než dnešní Evropská unie. Po jejím rozpadu ovšem nastal zejména na periferních územích chaos a hluboký úpadek, dokonce na úroveň nižší, než jaká panovala před římským záborem. Britský historik Bryan Ward-Perkins uvádí hrnčířské výrobky, cihlové střechy a mince jako tři příklady předmětů denní potřeby, které byly za Římské říše běžně využívané zdaleka ne jen elitou, ale po pádu Říma ze západní Evropy na staletí vymizely. Většina obyvatel podle něj dokonce znovu nedosáhla římské životní úrovně až do 17. století. Proč? Vyspělé zboží vyžadovalo vysokou specializaci a ta zase vysokou úroveň obchodu a dopravy. Když cesty přestaly být bezpečné a začaly se rozpadat, nemohla vyspělá výroba pokračovat. Vysoce specializovaná ekonomika se najednou obtížně přizpůsobovala změnám, obyvatelstvo se muselo vracet ke starším technologiím, jež už zapomnělo, což způsobilo onen paradoxní regres pod předchozí úroveň, před Římany.

Město Nemausus v římské Galii mělo 60 000 obyvatel, téměř polovinu toho co Nimes, jak se dnes Nemausus jmenuje. Pro zásobování jeho lázní, koupelen a fontán vodou vybudovali Římané vodovod od pramenů u dnešního městečka Uzés. Na své padesátikilometrové trati překonávající četné kopce si musel vystačit se spádem pouhých 12,6 metru – firmě, která stavěla dálnici D47, bychom snad tu stavbu raději nesvěřili. Dodnes nám z něj zůstal akvadukt Pont du Gard – klene se do výše téměř 50 metrů, výkon, který byl po dlouhá následující století mimo možnosti stavebníků. Po pádu Říma civilizace ztratila schopnost akvadukt udržovat, někdy mezi šestým a osmým stoletím voda přestala téct. Za jak dlouho okolní lidé asi přestali chápat, k čemu vůbec byl? (Vždyť k římskému zvyku holit si těla dospěli znovu metrosexuálové až po dvou tisících letech.) Místní ho většinou rozebírali na stavební kameny a most se zachoval jen díky tomu, že středověcí lidé, kteří by ho postavit neuměli, na něm uměli aspoň vybírat mýto – jeho spodní patro sloužilo provozu. Teprve s rozmachem budování kanálů v 17. století se Francie přiblížila k něčemu srovnatelnému. Celá století mezi tím tam Pont du Gard stál bezmála jako pozůstatek návštěvy mimozemšťanů, memento civilizace pokročilejší nad meze chápání. A ukazuje nám, že úpadek, přechod ze stavu, kdy něco bylo, do stavu, kdy není nic, nejen je možný, ale nemusí trvat desetiletí ani století, ale mnohem, mnohem déle.

Ward-Perkins říká: „Římané stejně jako my užívali materiálních i intelektuálních plodů složité ekonomiky. A stejně jako my předpokládali, že jejich svět bude trvat věčně. Mýlili se a bylo by dobré, abychom si to uvědomili. Hlavní lekcí, kterou bychom si podle mě měli z kolapsu římského impéria a starověké civilizace vzít, není nějaký všelék, který by dokázal naši civilizaci navěky zachovat (moderní podmínky a hrozby našemu blahobytu se neustále mění), ale uvědomění si toho, jak nejisté a pravděpodobně pomíjivé jsou všechny naše výdobytky – a z toho vyplývající příslušná dávka pokory.“ Myslím, že k tomu nadějeplnému pohledu do budoucnosti a hledání příležitostí, po nichž volá Kašpárek, potřebujeme vědět i tohle. Pamatovat si, že vedle kolapsů, které měly přijít, a nepřišly, byly taky kolapsy, které nikdo nečekal, a přišly.