Ve Švédsku a v několika dalších evropských a asijských státech se vede diskuse, zda se v budoucnosti vůbec na základních školách bude vyučovat rukopisné psaní, protože používání různých typů klávesnic je rychlejší a efektivnější. Poněkud zlenivělí studenti by to uvítali a ani moderně uvažující rodiče nejsou proti tomu. Jenže se zdá, že situace vůbec není tak jednoznačná a že rukopis má řadu původně neočekávaných významů, i když zejména u mladší generace jeho obliba ustupuje.

Jako konkrétní příklad mohu uvést pozorování kanadských a amerických studentů, kteří při letní škole v České republice dostávají standardní úkol, aby si vedli deník a z exkurzí po české krajině si pořizovali poznámky a dělali terénní náčrty. Dřív se nám totiž stávalo, že zejména američtí studenti se na nás obraceli s žádostí, abychom jim sepsali navštívená místa, aby si mohli udělat popisky k fotografiím na Facebooku.

V tomto roce se mi poprvé přihodilo, že polovina vysokoškolských studentů z dobrých univerzit nezvládla rukopisný deník, a i z těch, kteří si jej vedli, ne všichni uměli psací písmo. Často se přitom jednalo o v Kanadě naturalizované Asiaty z digitálně rozvinutých zemí, jako je Korea, zatímco Číňané uměli nejenom psát, ale i kreslit. Necelá polovina studentů si terénní zápisky pořizovala na obrazovkách chytrých telefonů a zbytek se snažil cizí zápisky stáhnout a modifikovat do zdánlivě vlastního textu.

Pevně doufám, že evropské školství do tohoto stádia nikdy nedojde, ale jistý si tím nejsem. Mladí lidé by totiž měli umět psát, plavat a přišívat si knoflíky, protože se to může hodit. Specialisté na internet se ve většině věcí sice neshodou, ale prakticky všichni očekávají, že přijde den nějakého masivního, třebas jenom dočasného útoku na síť.

Zápisky na tabuli nás vtahují, Powerpoint je televize

V posledních několika letech se objevily studie, které dokazují užitečnost ručního psaní a jeho význam pro rozvoj obecné vzdělanosti. Základní linie experimentů probíhá na základě sledování mozkové činnosti – dítě píše nejprve psací, pak tiskací písmo a nakonec stejnou zprávu vyťuká na klávesnici. Experimentátor zatím sleduje, jaké části mozku se aktivují. Jiné experimenty pracují se srovnáváním skupin, které používají rukopisné poznámky anebo píší na počítači, a dokonce se objevují experimenty, které sledují mozkovou činnost při čtení z obrazovky a z papíru.

Na některých elitních amerických školách a vědeckých pracovištích se už před časem rozhodli nehledět na experimenty a například přednášky z matematiky a fyziky se odehrávají na běžné černé tabuli, zatímco aplikace typu Powerpoint jsou zakázány. Výzkumníci si totiž všimli, že na Powerpoint se díváme podobně pasivně jako na televizi, zatímco dění na tabuli nás víc vtahuje do věci samé.

Důležité je totiž nejenom to, co píšeme, ale též jak to píšeme. Stanislas Dehaene z pařížské Collége de France říká, že když píšeme, automaticky se aktivuje část mozku, která analyzuje víc než prostý obsah zprávy. S ručně psaným textem mysl zachází podobně jako s obrázkem, který nese nějaké gesto a emoci. Dobře si to uvědomíte, když srovnáte čáru nakreslenou počítačem a lidskou rukou. Počítačová čára je nudná, vznikla v jedné chvíli, zatímco rukou vytvořená čára sleduje emoci – někdy rukou táhneme pomalu a opatrně, jindy rozmáchle a gesticky. Některé čáry jsou sebejisté, jiné trochu roztřesené. Ředitelé podniků a politici si někdy trénují podpis, aby působil „šéfovsky“. Do rukopisu vkládáme kus své povahy, a proto s ním mysl pracuje podobně jako s dalším druhem sdělení.

Ruční psaní usnadňuje studium

Psycholožka Karin Jamesová z Bloomingtonské univerzity v Indianě tento názor podporuje. Její studie ukázala, že ruční psaní usnadňuje studium. Malé děti, které byly požádány, aby opsaly několik písmen, měly mnohem větší aktivitu v těch částech mozku, kde dospělí lidé mají centra pro čtení a psaní. Děti, které místo toho použily klávesnici počítače, tuto reakci neukázaly.

Ruční psaní není nějaké obyčejné zapsání informace. Tuto akci si na papíře musíme rozvrhnout a volit vlastní „formátování“, abychom se v zápiscích dobře vyznali. Výsledek je pak hodně variabilní, ale právě v této rozmanitosti se skrývá aktivace mozku, který nereaguje na jednu uniformní počítačovou stránku, ale na širokou škálu tvarů písma.

V jiné studii byla sledována mozková aktivita dětí, které píší a které tuto činnost jenom sledují. Jak se dalo čekat, výsledek byl velice rozdílný. Činnost, kterou provádíme tělem, se nedá ničím jiným nahradit. Může být sice namáhavější než práce s klávesnicí, ale zároveň si tím trénujeme centra učení.

Virginia Berningerová z Washingtonské univerzity prokázala rozdíl mezi psaním psacím písmem, písmem tiskacím a pomocí klávesnice. Každá z těchto aktivit má svůj určitý mozkový vzorec. Při ručním psaní psacím písmem děti vytvářejí víc myšlenek. Nejspíš to je způsobeno lepší aktivací pracovní paměti. Kreslíte nebo píšete rukou, a tím si zároveň „masírujete“ tu část mozku, kde se rodí nápady.

Dá se jít ještě dál a ukázat, že dobré dopady ručního psaní přetrvávají do dospělosti. Počítač umožňuje lépe a efektivněji zpracovávat proud běžných dat, ale rukopisné psaní je výhodnější při tvořivém zpracování nových informací. Kdybych to chtěl až neúměrně zjednodušit, tak bych řekl, že počítače jsou víc orientované na výkon, který v tomto světě tolik znamená, zatímco ruční činnosti na kvalitu a kontext kulturního a sociálního prostředí.

K psaní potřebujeme svaly. A ke čtení?

Pam Muellerová z Princetonské univerzity sledovala dvě skupiny studentů: jedni si dělali poznámky z přednášek ručně na papír, druzí si je zapisovali do notebooku. Už dříve se ukázalo, že notebooková skupina je významně horší, ale bylo to přičítáno tomu, že studentům to nedá a sledují navíc maily a další sítě. Při tomto typu pokusů však byly multitaskové aktivity zakázány. Počítače svádí k mechanickému zapisování vět a kousků sdělení přednášejícího, zatímco při ručním psaní věc spíš řeknete svými slovy, případně si z řečeného vytvoříte nějaký vlastní závěr. Při počítačových poznámkách se tedy víc jedná o reprodukci informace, zatímco u ručních poznámek o zpracování této informace.

Spisovatel Andrew Brown v britském deníku Guardian tuto situaci komentoval slovy, že používání pera nám pomáhá myšlenku nikoliv jen zaznamenat, ale hlavně nalézt. Ruční psaní pomáhá myšlení, je to jeden z nejlepších nástrojů poznávání světa, jaký kdo kdy vymyslel. Žijeme ve fyzickém prostoru, nikoliv v kyberprostoru, a na to, abychom dobře přemýšleli, nepotřebujeme jen nějaké elektrické impulzy mezi neurony, nýbrž také svaly.

Ale tohle ještě není konec příběhu: co když ke správnému čtení složitého textu, anebo naopak jenom dětské knížky, potřebujeme rovněž svaly, které v ruce drží opravdový papír? Myslím si, že skutečné papírové knihy filozofie, poezie a náboženství tady vždycky zůstanou, protože v sobě budou obsahovat jiné myšlenky a asociace než stejný text na obrazovce.

Budoucnost vidím právě v té diferenciaci – většinu detektivek a úředních vyhlášek nepotřebuji na papíře. Stačí mi na ně čtečka. Ale jiné texty, jako jsou dětské knihy nebo krásná literatura, je lépe číst ve fyzickém světě, na papírovém nosiči. Složité myšlenky, které chci do hloubky pochopit, je výhodnější zapsat si ručně, ale na běžný provoz úplně stačí jakákoliv klávesnice.

(Zdroje: Tuto úvahu spustil článek M. Konnikové z The New York Times „What is lost as handwriting fades“, článek P. Muellerové z časopisu Psychological Science „The pen is mightier than the keyboard“ a blog A. Browna „Using a pen discover thought“.)