Barack Obama popsal už ve své knize Sny mého otce, jak našel víru v chicagské kongregaci, kterou vedl reverend Richard Wright. Šlo o společenství sdružující zejména úspěšné černošské členy vyšších středních vrstev, jeho členkou bývala nejbohatší černá Američanka Oprah Winfreyová. V průběhu kampaně ale vyplavaly na povrch starší videonahrávky Wrightových kázání, jež narušovala image Obamy jako mainstreamového politika, který nemá nic společného s některými patologickými idejemi žijícími v černošské kultuře. Wright obviňoval bílou Ameriku z terorismu, podněcoval k nenávisti vůči bělochům. Když Wright své kontroverzní názory zopakoval přímo během volební kampaně, musel Obama rázně reagovat. „Když (Wright) prohlašuje a opakovaně zdůrazňuje taková směšná tvrzení, jako že americká vláda se nějak podílela na AIDS,“ vypíchl mimo jiné Obama, „tak pro to neexistuje omluva. Uráží to mě, uráží to všechny Američany a je to třeba odsoudit. A to je to, co zde dnes jasně a nedvojsmyslně dělám,“ řekl na tiskové konferenci 29. dubna 2008.

Říci, že tento výmysl uráží všechny Američany, není bohužel striktně vzato pravdivé, podle některých průzkumů mu věří až čtvrtina černochů. Přesvědčení, že americká vláda tajně vyvinula virus AIDS a vypustila ho mezi černochy, je jedním z typických plodů historicky dané nedůvěry amerických černochů vůči establishmentu. Kde se bere ochota autorit typu reverenda Wrighta je šířit, to by bylo na dlouhé povídání. Kde se vzalo prvotní zrnko tohoto konkrétního mýtu, to na druhé straně víme zcela jednoznačně. Dodala ho KGB.

Operace Infekce

První zpráva o něm se objevila v roce 1983 v anonymním dopise čtenáře – prý „známého amerického vědce a antropologa“ – v indickém deníku Patriot. Virus prý syntetizovali vědci v amerických vojenských laboratořích ve Fort Detrick ve státě Maryland z virů z Afriky a Latinské Ameriky, proti nimž se organismus Evropanů a Asiatů neumí bránit. Po dvou letech najednou článek přetiskla ruská Litěraturnaja Gazeta a teorií se začaly zabývat další sovětské publikace. Vedle indického zdroje se odvolávaly na práci východoněmeckého v Rusku narozeného biofyzika Jakoba Segala, kterého později několik zdrojů označilo za sovětského agenta. Zprávu ze sovětských médií a propagandistických publikací přebíraly hlavně média v rozvojových zemích, přestože mnoho nejen západních, ale i sovětských vědců ji označilo za nesmysl. Sovětský svaz ale po nástupu Gorbačova usiloval o změnu image a taky potřeboval západní pomoc s bojem proti AIDS, a tak byla operace Infektion, jak zněl její krycí název, v roce 1987 zastavena.

Jak si tím můžeme být tak jistí? Nejenže to nezávisle na sobě popsali přeběhlíci KGB Oleg Gordijevskij a Vasilij Mitrochin, ale v roce 1992 to přiznal i tehdejší ruský premiér Jevgenij Primakov.

Jeden článek ve spřátelených indických novinách, jeden vědec-agent, trocha opakování – a jed se dokázal natrvalo zahnízdit v části americké populace. KGB diverzní propagandu umí, koneckonců se může opřít o tradici carské Ochranky, tvůrce patrně nejslavnějšího podvrhu všech dob, antisemitských Protokolů sionských mudrců. A hlavně člověk, který prošel řadami KGB, si musel vytvořit názor, že propaganda funguje.

Lobbuj, kde můžeš

Svobodný svět stojí na principu, že volný trh idejí funguje lépe než jakýkoliv systém předepisování „pravdy“ z jednoho mocenského centra, že fakta se nakonec v otevřeném souboji informací dříve či později prosadí. „Můžete ohlupovat po určitou dobu všechny lidi, anebo trvale část lidí, ale nemůžete napořád ohlupovat všechny,“ jak prohlásil už Abraham Lincoln. Jenže propagandista jako by Lincolnovi kontroval Keynesovým „dlouhodobě jsme všichni mrtví“. Když ta část populace činí třeba 15 procent a ta určitá doba trvá dvacet let, úplně to stačí.

A tak Rusko v posledních letech stupňuje ovlivňování zahraničního veřejného mínění, a zároveň s tím omezuje přístup zahraničních informačních zdrojů k sobě domů.

Část jeho informačního a vlivového úsilí je zcela legitimní, či řekněme standardní. Ruská vláda si například v USA platí služby lobbistické agentury Ketchum. Tento byznys je v Americe přísně regulovaný, ale legální. Lobbisté zastupující zájmy zahraničních subjektů to musejí hlásit do speciálního registru a musejí zaznamenávat své schůzky s představiteli exekutivy a Kongresu. Když si v září ruská banka Gazprombank najala na lobbování proti sankcím právnicko-lobbistickou firmu Squire Patton Boggs, dostalo se za to hlavním lobbistům, exsenátorům Johnu Breauxovi a Trentu Lottovi (ten byl v době českého vstupu do NATO předsedou Senátu), řady opovržlivých komentářů. Ale to je vše, nic to nemění na tom, že se jistě budou smát celou cestu do banky, jak praví americké úsloví.

Každá země, která není s USA ve válce či není označena za podporovatele terorismu a podobně, si může najmout v USA lobbisty.
Rusko ale zjevně chce působit v celém spektru toho, čemu se říká soft power. V roce 2008 Vladimir Putin oznámil vytvoření Institutu de la Démocratie et de la Coopération v Paříži, v jehož čele stojí ruská historička a bývalá poslankyně Dumy Natalija Naročnickaja. Je to ovšem nevládní organizace, která o sobě tvrdí, že není financována z ruského státního rozpočtu, ale z darů soukromníků – jakých, to nechce a nemusí říkat. Totéž platí o jeho americké odbočce. Tu založil ruský právník Anatolij Kučerena, člověk, který v Moskvě pečuje o Edwarda Snowdena. Její šéf, bývalý Putinův poradce Andranik Migranijan, publikuje v některých vlivných amerických odborných časopisech, ale i na všem přístupných platformách, jako je Huffington Post, a má dobré vztahy s některými experty z tradičních amerických think-tanků, třeba blízkými někdejšímu republikánskému kandidátovi a miláčku libertariánské mládeže Ronu Paulovi. Zatímco v Rusku jsou organizace přijímající příspěvky ze zahraničí zakazovány, Rusko samo využívá západního liberálního režimu k šíření svých zájmů. I to je ukázka tzv. asymetrického konfliktu.

Pozor, RT vysílá!

Ještě větší úspěch než s regulérním lobbováním a ovlivňováním elit má Rusko s masovým televizním vysíláním. V roce 2005 byla založena anglickojazyčná stanice RT (původně Russia Today), která dnes vysílá v angličtině, španělštině a arabštině a je dostupná po celém světě na YouTube a přes satelit a v kabelových televizích i v USA, pro niž má speciální program RT America, připravovaný ve studiu ve Washingtonu. Na americkém mediálním trhu soupeří s Al-Džazírou o postavení druhé nejsledovanější zahraniční televizní stanice (po BBC). RT sice žije ze státních peněz, ale je „nezávislá“ a Kreml nediktuje její obsah, neboť, jak říká její šéfredaktorka Margarita Simonjan, cenzura je přece v Rusku zakázána ústavou.

RT je na hony vzdálena někdejším sovětským propagandistickým výtvorům či tiskovinám promoskevských komunistických stran na Západě. Na pohled se jeví maximálně profesionálně, její grafika i moderátoři působí podobně jako kterákoli jiná zpravodajská televize (její reklamní kampaň například dělala globální agentura McCann Erickson). Redaktoři nejsou nutně v zajetí moskevské propagandy – jedná se o profesionály nebo ambiciózní začátečníky, kteří na krutém novinářském trhu nepohrdnou slušnými platy a jakoukoli praxí. Po odeznění studené války už nefunguje odium kremelských peněz, zvlášť když stanice úspěšně funguje. A její největší devízy nejsou ta nejznámější jména, ať už jde o kontroverzní postavy jako Julian Assange, nebo osobnosti za zenitem jako Larry King. Její hlavní náplní primárně není ani prezentování žádoucího obrazu Ruska. Sledovanost si zajistila svým zpravodajstvím o globálních a amerických událostech, při nichž v maximální míře a velmi inteligentně uplatňuje hlasy a argumenty kritické vůči americké vládě a establishmentu.

Při tom, jak je v Americe kritičnost v módě a jaká nespokojenost tam panuje v důsledku velké hospodářské recese, není těžké, aby takové vysílání působilo legitimně. Lidé, kteří pro RT pracovali a odešli z ní, však mluví o tom, že šíření zpráv vyvolávajících nejistotu a nespokojenost je cílenou, vědomou strategií vedení RT. Tak to popisují západní novináři, kteří z RT odešli: buď demonstrativně – jako Liz Wahlová v březnu kvůli zpravodajství o Krymu nebo Sara Firthová v červenci kvůli zpravodajství o sestřelení letu malajsijských aerolinií nad Ukrajinou –, anebo v tichosti.

„Ve zpravodajství o WikiLeaks byli daleko vepředu,“ popisoval jeden bývalý zaměstnanec. „Ale ne proto, že by věřili ve svobodné šíření informací – protože to vypadalo hrozně pro USA.“ Podobně se RT soustředila na hnutí Occupy Wall Street a na cokoli, v čeho světle USA vypadají jako „zkorumpované, hroutící se impérium“. Jeden novinář popisuje, jak dělal reportáž o baseballovém zápase amerických válečných veteránů a jeho ruský šéf chtěl, aby nějaký hráč pronesl v reportáži větu: „Sloužil jsem své zemi, a všechno, co teď mám, je baseballové utkání.“ Když se citát nepodařilo natočit, reportáž se nevysílala.

Další reportérka vzpomíná, jak jí bylo nařízeno, že v reportáži o Obamově zahraniční politice se musí objevit slovo „schizofrenická“, jiná že do reportáže o Německu zas měla nařízeno dostat sousloví „zkrachovalý stát“. RT nevytváří čisté výmysly jako v časech operace Infektion. Vybírá si témata kritická pro Západ anebo je nachází v divočejších končinách amerického mediálního světa. Takže v profesionálně vyhlížejících kulisách se společenská kritika ocitá v sousedství konspiračních trvalek, jako je nebezpečí fluorizace vody či očkování. Úhel pohledu na globální události není prostou kopií kremelské linie, nýbrž vychází z potenciálu aktivovat znechucení na Západě. Takže RT je třeba výrazně propalestinská, třebaže Moskva si s Izraelem v blízkovýchodní politice docela dobře rozumí. A publikum, zejména mladé, které je disponováno RT věřit díky jejímu americkému zpravodajství, pak je ochotno polykat i s navijákem tendenčnost, případně bohapusté výmysly o tom, co se děje na Ukrajině. Anebo třeba takové hlouposti, jako že tři čtvrtiny Čechů by za prezidenta volily Putina.

Pohled pod dekl do mentální žumpy

V češtině RT nevysílá. Pro český trh jsou určeny výtvory typu Aeronet.cz. Je to podivná operace, jejíž obtížně dohledatelné kořeny nasvědčují, že ho „čeští a slovenští krajané žijící v Holandsku, Rusku a USA“ asi nepřipravují za své úspory. Nekonečný proud jednostranného zpravodajství zaručuje, že nikdy nedosáhne širšího dopadu. Naopak původ určité informace na tomto serveru stačí pro normálního člověka k její diskreditaci. To ale taky nemusí být cílem. Ani indický deník Patriot, do kterého byla poprvé umístěna dezinformace o AIDS, nebyl nijak vlivným médiem. Důležité je dostat určitá tvrzení do oběhu aspoň mezi část lidí, z nichž zase část je aktivní na sociálních sítích a v internetových diskusích.

Podívejme se na server Novinky.cz, jeden z hlavních zdrojů informací zejména pro mladší generaci. Není to žádná podezřelá propagandistická operace, jeho vlastníci jsou dobře známi. Ne každý z nich asi už dnes ví, že původně nezávislý zpravodajský server dnes vzniká spojením se silami deníku Právo, ale ani tato informace není tajná. A Novinky si vytvářejí méně levicovou identitu než tištěný deník. Ale za pozornost stojí něco jiného. Podívejme na grafickou strukturu zprávy Novinek: mezi koncem textu zprávy a linkami na další zprávy je link „Vaše názory“ a počet diskusních příspěvků. Nikoho asi nepřekvapí, že kliknutím na tento odkaz se ocitne v mentální žumpě. Mezi diskutujícími vládne škodolibost, zhrzenost, nihilismus, nenávist ke všem veřejně činným lidem i k sobě navzájem. Převládající názorová orientace je protidemokratická, protizápadní, protiamerická – prostě nesnášející vše, co zhrzení, neúspěšní lidé vnímají jako oficiálně vládnoucí. Nicméně nepochybně jde o střet různých názorů, byť se často lišících jen mírou žlučovitosti – chuť hádat se zaručuje politickou pluralitu. A nepochybně jde o vykecávání se autentických osob. Nikdo by nic takového nedokázal od podlahy vytvořit uměle. Přirozený naturel jistého typu lidí v kombinaci s kořeny Rudého práva vše uspokojivě vysvětluje. A když čtenář na odkaz „Vaše názory“ neklikne, žumpa zůstane pod deklem.

Novinky ovšem dnes nabízejí také aplikaci pro smartphony – a tam vypadá struktura zprávy trochu jinak. Na diskusi se člověk prokliknout nemůže, zato je se záhlavím „A co na to říkáte vy?“ pod zprávou otištěn jeden názor vybraný z diskuse na webových Novinkách. Názor je v kurzivě, ale stejně velkým písmem jako zpráva, takže se víceméně stává její součástí.

A je to obohacení zcela určitého zaměření. Namátkou několik názorů pod články o ukrajinské krizi:
„Samozřejmě, Rusové si nechali dost dlouho od EU a spol. kálet na hlavu. Je dobře, pokud všem ukáží, že s nimi nebude nikdo zametat...“
„Tomuhle věří leda degenere Karel.“ (ke zprávě, že ukrajinská armáda odrazila útok proruských separatistů)
„Zatočit s Ruskem? To by se to točilo, kdyby se na to mělo... Já bych spíše zatočil s našimi představiteli a těmi chytráky z EU...“
„Tak se jim přece jen podařilo vetřít do ČR...“ (k investici Amazonu v ČR)
„Nic jiného jsem nečekal. Je to jenom reakce na ty přihlouplé sankce, které nic neřeší a doplatíme na to zase jenom my!“
„Zajímavé údaje o propuštěných... A to furt čtu, jak Kyjev vítězí...“
„A proč nejsou vyhlášeny sankce proti Ukrajině, kde vyvražďují civilisty?“
„Tak to máme díky Americe sakra problém. A oni místo aby se spojili s Ruskem, tak ho sankcionujou. Chtěli ropu jen pro sebe a takhle to dopadlo.“
„Na Ukrajině nyní vládnou tragikomické loutky, které se daly snadno koupit za jidášský groš podsunutý kýmsi neznámým daleko za oceánem, tím, kdo si umanul, že si podmaní Evropu pro své hospodářské a vojenské cíle, a spousta prodejných jim to s odpuštěním stále žere, kdo, můžete hádat...“
„To Lysenkovi sdělila poštovním holubem uklízečka z ministerstva obrany Ruska! Ten tydýt už toho tolik nalhal, že už sám neví, co je pravda a co ne! Kdyby se raději starali o své mrtvé...“
„… když si ovšem někdo dovolí chránit svou rodinu a majetek na Ukrajině, tak je hned separatista, terorista apod.“

A tak dál a dál, bez jediné odchylky. Za několik dnů sledování všech zpráv o Ukrajině a Rusku neznámý editor či algoritmus nevybral jediný názor nepřebírající moskevskou perspektivu. Lze uvěřit tomu, že je to náhoda?