Pokud se nestane něco mimořádného, především v bezpečnosti, budou tématem říjnových parlamentních voleb platy. Politici se budou předhánět, kdo které společenské skupině slíbí vyšší příjmy. U drtivé většiny lidí, kteří nepracují pro stát, ale pro soukromé firmy, mají jen dvě cesty, jak toho dosáhnout. Buď lidem sníží daně, což zvýší čisté platy, nebo se budou snažit vytvářet společenskou atmosféru a tlak, aby podnikatelé platy zvedali. Jak by to mohlo vypadat, předvedl v minulých dnech Bohuslav Sobotka přímým veřejným tlakem na nizozemský obchodní řetězec Ahold, provozující obchody Albert.

Velvyslanci zemí, které tady mají velké investory, vyvádějící si do zahraničí miliardové zisky, se mají na co těšit. Dostanou se pod tlak politiků, aby tady jejich podniky větší část vydělaných peněz rozdělovaly mezi lidi na platech. Všichni budou chtít předvést, jak se starají o konkrétní životní úroveň svých voličů.

Z výroků avizujících, o čem bude kampaň, už to lze jasně poznat. „Mám lidem co nabídnout. Vždy jsem se uměl postarat o rodinu, o přátele, o zaměstnance a taky o sebe. A myslím, že bych se o naši rodinnou firmu, Českou republiku s deseti miliony členů, taky byl schopen postarat,“ hlásí Andrej Babiš začátkem prosince v rozhovoru pro Deník. „Myslím, že jsme jediná šance pro lidi se středními a nízkými příjmy, pro lidi s průměrnými platy, pro rodiny s dětmi, pro seniory. Pokud sociální demokracie nebude mít schopnost řídit, korigovat politiku vlády, tak všichni tito lidé na tom budou hůř,“ vyhlašuje v Právu premiér Bohuslav Sobotka. Oba slibující daňovou revoluci, jen v různé podobě.

Kampaň bude úplně jiná než antikorupční hysterie roku 2013, která vynesla Andreje Babiše do sněmovny. Ta dnešní, stejně jako tehdejší, odpovídá společenské atmosféře. Tehdy byla země v recesi a lidé toužili po někom, kdo bude trestat ty, kdo podle nich za úpadek mohli. Se slogany, že všichni kradou, se dá vyhrát jen v recesi.

Teď má naopak Česko za sebou čtyři roky prosperity. Nezaměstnanost je nejnižší ze všech zemí Evropské unie. Zaměstnanost, tedy počet těch, kdo skutečně pracují, je nejvyšší v historii. Jenže ta prosperita už se tak výrazně neodráží v růstu platů. I po ní zůstáváme low cost zemí, kde se na platech rozděluje menší část vytvořeného bohatství než ve většině zemí západní Evropy. A zahraniční investoři odtud naopak do svých domovských zemí vyvážejí miliardové zisky.

Ve vyspělém světě patříme k lidem, kteří jsou na poměry svých výkonů ochotni pracovat za velmi málo peněz. Kdyby firmy dávaly na platy tolik jako v Německu, rozdělily by za rok mezi zaměstnance navíc 500 miliard korun. To je bezmála polovina státního rozpočtu. Když vezmeme v úvahu, že v této chvíli v zemi pracuje skoro pět milionů lidí, získal by každý ze zaměstnanců ročně o 100 tisíc víc. Průměrný plat v zemi by se tím zvedl o 8333 korun měsíčně. Místo současných 27 297 korun hrubého by průměrný zaměstnanec bral 35 630 korun.

Protože schopnost politiků zatlačit na firmy je omezená, a lidé chtějí vidět konkrétní přilepšení, odehraje se hlavní linie volebního platového střetu u daní. Sociální demokracie po výletech k progresivistickým tématům, jež prosazovala trojice Dienstbier, Marksová, Valachová, míří zpět k tradičnímu levicovému repertoáru: snížíme daně lidem s průměrnými a nízkými platy a zvedneme je bohatým, ať jsou solidární. „Pokud jde o získávání voličů, lidí, kteří nedosahují na průměrný plat, jsou v naší zemi dvě třetiny. To je obrovská příležitost, velké množství hlasů. Nechci udělat chybu, jakou velmi často udělali naši kolegové na Západě, že se soustředili na marginální témata, a nechali stranou starosti, které mají normální lidi, co chodí do práce.

S tím souvisí i náš tlak na zvyšování mezd, potřebujeme změnit charakter ekonomiky, která je založená na tom, že kapitál využívá nízkou cenu práce. Musíme změnit to, že naši lidé pobírají třetinové mzdy oproti jejich kolegům za hranicemi, v Německu nebo Rakousku,“ popisuje Sobotka v Právu otevřeně, že progresivistická dienstbierovská témata, za něž sociální demokraty ocení pár městských levicových pseudoelit, byla cesta po šikmé ploše, nebezpečně blízko pelotonu stran s jednocifernou podporou.

Proto je potřeba přijít s tradičním sociálnědemokratickým tématem daňové progrese. Sobotka slibuje, že zvedne daně nejen bohatým lidem, ale i velkým firmám. Malí podnikatelé by stejně jako lidé s nižšími příjmy měli platit nižší daně než velcí.

Politicky je to jednoznačně pokus vytlačit Andreje Babiše zleva, kde loví sociálnědemokratické voliče. ČSSD bude velkopodnikatele Babiše ukazovat jako přesně toho velkého, komu je potřeba zvednout daně. Babiš už avizuje, že on se chce zaměřit na zjednodušení daní, snížení daní z příjmů všem bez ohledu na výšku platu a snížení odvodů sociálního pojištění. To je nejvíce perverzní daň, jež je u nás čtvrtá nejvyšší v celé Evropě.

Babiš tvrdí, že Sobotkova firemní progrese vyžene ze země zahraniční investory. Sám ale jede na stejné vlně. Dost pozoruhodně ovšem navrhl zrušení daně z dividend. Investoři dnes dřív, než peníze pošlou do zahraničí, musí zaplatit 15 procent daně z dividend. Kdyby tu daň Babiš zrušil, nezaplatili by státu už ani to. Babiš osobně má v Agrofertu 30 miliard nerozděleného zisku – kdyby si ho chtěl z firmy vzít, musel by státu zaplatit 4,5 miliardy korun. Zrušení daně z dividend je tedy přímý miliardový daňový bonus pro Babiše. „Z Česka odchází 1950 miliard korun do zahraničí a v tom jsou i dividendy podnikatelů, kteří si založili firmy jinde. Přemýšlel jsem o tom, jestli by je třeba toto opatření nepřimělo k návratu domů,“ vysvětluje svůj bizarní nápad.

Lidovci budou v soutěži, kdo víc zvýší platy, prosazovat další daňové slevy na děti a odstupňování sociálního pojištění podle počtu potomků.

Pro oslabenou pravici by návrat ke klasickým politickým tématům pravo-levého střetu mohl být příležitostí k oživení, pokud dokážou přijít s originálními daňovými nápady a přesvědčí dost lidí ze středních vrstev, že se o jejich zájmy umí postarat lépe než Babiš.

Volební sázka na téma platů a daní není ničím novým. V různých variantách jsme ji viděli naposledy v Británii při brexitu a v Americe při volbě Donalda Trumpa. Tam měli lidé strach o pracovní místa nebo snižování platů kvůli příchodu levných migrantů, případně z vývozu pracovních míst. My s naší rekordní zaměstnaností a stížnostmi firem, že nejsou lidi, máme jiný problém: příliš nízké platy, kulhající za výkonem a produktivitou.

Navzdory všem řečem o postpolitice se vracíme do klasické politiky, kde si jednotlivé strany rozebírají jednotlivé společenské skupiny, jejichž zájmy chtějí prosazovat a hájit.

Přestože mohou být maďarský premiér Viktor Orbán nebo polská vládní strana Právo a spravedlnost označováni za konzervativní pravici, prakticky předvádějí to stejné, co tady nabízí Bohuslav Sobotka. Snaží se různými sektorovými a jinými daně vytáhnout peníze ze zahraničních investorů – od obchodních řetězců po banky a energetiky – a přerozdělit je daněmi a dávkami mezi voliče, aby jim ukázali, že bojují o jejich zájmy. Totéž chystá Donald Trump, když chce snížit korporátní daň z 35 na 15 procent, aby se americké firmy vrátily z čínského dobrodružství domů a zaměstnávaly Američany.

Nežijeme v postmateriálním světě a v nové politice identity, jak se snaží přesvědčit ve veřejné debatě dominující progresivisté. V něm žije možná několik procent z nich. Většina, která volby rozhoduje, řeší úplně jiné věci.

Když už ty volby budou o platech, je dobré připomenout, jak si svých zaměstnanců hledí Andrej Babiš. Týdeník Ekonom udělal za rok 2014 přehled, jak vysoké jsou příjmy ve dvou stovkách v Česku působících domácích i zahraničních firem. Mezi branže s nejnižšími platy patřilo vedle obchodních řetězců také zemědělství a potravinářství. Obory, v nichž podniká Agrofert ministra financí Andreje Babiše. Například zaměstnanci jeho podniků Synthesia, Fatra, Mlékárna Hlinsko, Kostelecké uzeniny a Olma berou v průměru 22 až 23 tisíc korun měsíčně. To byly v té době dost podprůměrné platy. Chemie, již v jeho koncernu zastupuje třeba právě Fatra a Synthesia, přitom jako celek patří k lépe platícím oborům.