Viktor Janiš dlouhodobě patří k nejlepším českým překladatelům z angličtiny i redaktorům anglických překladů svých kolegů. Je znám svou pečlivostí i náročností výběru překládaných autorů – jak sám říká, texty k překladu si vybírá podle autora, texty k redigování podle překladatele, neboť to šetří čas i nervy. A je také vyhledávaným popularizátorem umění překladu. Čerstvě má za sebou překlad díla, o němž tvrdí, že je nejkrásnější, na jakém kdy pracoval.

Před několika týdny jste dokončil překlad viktoriánského románu anglického spisovatele Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý. V překladatelské, ale i poučenější čtenářské obci vyvolaly tyto ohlášky nezvyklé nadšení. Čím to?

Michel Faber sice není autor, který by v Česku prodával desetitisíce výtisků, ale jeho povídkové sbírky Někdy prostě prší a Fahrenheitova dvojčata, stejně jako román Pod kůží byly kritikou, ale i čtenáři přijaty velmi vřele a dotiskovaly se. Zároveň se vědělo, že Kvítek karmínový a bílý je jeho opus magnum, román, který dokáže zprostředkovat viktoriánský svět v celé jeho šíři, jak to nedokázal ani Dickens, protože mu v tom bránily společenské konvence. A Češi jsou na viktoriány zvědaví, o čemž svědčí jednak úspěch neoviktoriánských románů jako Zlodějka od Sarah Watersové nebo Francouzova milenka od Johna Fowlese, tak opožděné premiéry románů viktoriánských autorů, George Eliotovou počínaje a Elizabeth Gaskellovou konče. Jistou roli jsem v tom, pravda, mohl sehrát i já sám: když léta chodíte a okouzleně říkáte, že lepší text se vám do rukou ještě nedostal, pak tomu uvěří aspoň ti lidé, kteří dají na váš literární vkus.

Ve starších rozhovorech s vámi, starých i několik let, lze opakovaně číst ubezpečení, že překlad zrovna tento rok dokončíte. Nakonec to trvalo deset let. Co dokončení tolik oddalovalo?

Vtipné je, že totéž se stalo i Michelu Faberovi. Kvítek psal natřikrát, intenzivně asi tři roky, pak hotový rukopis odložil. Neměl vůbec ambici ho vydat, každopádně byl tak chudý, že si nemohl dovolit ho nechat přepsat na stroji (rukou psané rukopisy anglosaská nakladatelství nepřijímají). Neměl peníze ani na korektor Tipp-Ex, takže příslušná místa zamalovával anglickou obdobou Primalexu. Nakonec rukopis ještě dvakrát přepracoval, zbavil ho pochmurného hardyovského determinismu a vydal u nakladatelství Canongate. Ve svých dvaceti letech, když s Kvítkem začínal, rozhodně nepočítal s tím, že se té knihy po celém světě prodá přes milion kousků.

Zčásti v tom bylo vědomí závazku k autorovi, povinnost být práv jeho textu, zčásti moje vlastní umanutost a pocit, že lepší román už asi v životě k překladu nedostanu. Touha předvést svůj majstrštyk. A přitom zrovna tahle knížka se vzpírala: překládat ji bylo jako brodit se melasou. V každé větě byl nějaký zádrhel – obskurní viktoriánská reálie, stylistická finesa, slovní hříčka. Abych si vypůjčil příměr z deníků milovaného Jana Zábrany, bylo to jako „sežrat růži, rozžvýkat ji a znovu vyplivnout celou. V květu.“ A pak samozřejmě ta délka: přeložit jeden tisícistránkový román je těžší a zdlouhavější než přeložit čtyři dvousetpadesátistránkové. Notabene když si to zkomplikujete a zanášíte nejen připomínky svého redaktora, ale tří dalších předčtenářů. Čtyři tisíce stránek s připomínkami je pořádná závěj papíru.

Po vydání Kvítku bude dílo Michela Fabera takřka kompletně dostupné v češtině a většinu těchto převodů máte na kontě vy. Kvítek je skoro poslední autorova kniha, která chyběla. Bylo na dokončení jejího překladu výhodnější znát autorovy finesy z jiných knih?

Michel Faber je literární chameleon: má-li ve sbírce patnáct povídek, máte pocit, jako by každá pocházela od jiného autora. Vynakládá enormní úsilí, aby se neopakoval, tudíž se na žádnou jeho knihu nemůžete připravit. Obecně mi ale prospělo, že jsem se za těch deset let snad stal lepším řemeslníkem. Na překladu Jonathana Strange & pana Norrella, který se odehrává v době regentství (tedy před nástupem královny Viktorie na trůn), jsem si zkusil austenovskou stylizaci textu, vědomé navázání na překlady Evy Kondrysové. To se při překladu Kvítku hodilo, byť Faber nijak nepředstírá, že jeho román je ve skutečnosti starý rukopis nalezený v zaprášené truhle.

Čím je Faber tak výjimečný autor, že se mu dostalo cti být přeložen prakticky celý do cizího jazyka? V čem spočívá jeho chameleonství?

Faber je výjimečný v tom, že píše náročnou literaturu čtivě. A navíc má mimořádný dar empatie, opravdu do lidí vidí. Vezměte si, že v parném australském létě psal o sněžné bouři v Londýně. V pokoji, kde měl jen židli a postel, dokázal evokovat luxus Rackhamovy domácnosti. Sám byl na jednom jediném večírku v životě, a přesto dokázal vylíčit londýnskou Sezonu ve vší její viktoriánské složitosti. Přestože Michel prakticky postrádá čich, hlavním hrdinou učinil voňavkářského magnáta, který se ve všech vůních bezpečně vyzná. Michel je ateista, psal ve velmi sekulární společnosti, a přesto jeho hrdinové jsou mnohdy silně věřící a jsou pojednáni důstojně a s úctou. Právě proto jsou jeho knihy tak přesvědčivé, právě proto si zaslouží být překládány.

Mazlit se s knihou deset let, byť s přestávkami, není už dávno při všech komerčních tlacích zvykem. Připomínáme si šedesáté výročí vydání Pána prstenů, jehož český převod vznikal podobně pomalu a vlastně jako samizdat. Vy jste redaktorem českého překladu, a pokud vím, v každém dalším vydání opravujete chyby. Jestliže je třeba opravovat i ty vymazlené převody, lze při standardním spěchu udělat vynikající překlad, byť by ho dělal člověk sebepečlivější a sebetalentovanější?

Předně se sluší říct, že největší práci na Pánu prstenů odvedl krom jeho vynikající překladatelky Staši Pošustové neméně výtečný redaktor Milan Macháček. Já už přišel takřka k hotovému a měl jsem tu čest jen tu a tam něco drobně upravovat, případně doplnit pár vypadlých vět. Mou ambicí bylo předložit českému čtenáři definitivní podobu Pána prstenů, na kterou několik desetiletí nebude třeba sáhnout. A pokud vím, při dalších reedicích se už neopravoval ani jeden překlep.

Zda se v běžném literárním provozu dá dosáhnout dokonalosti, je dobrá otázka, jen odpovědi budou neuspokojivé. V jistém ohledu budou lepší než ty předrevoluční, protože máme k dispozici internet, můžeme si hledat v on-line slovnících, během pár minut zjistit odpověď od autora, pokud je komunikativní. Díky elektronické sazbě nám práci nekazí tiskárenští šotci, díky nástrojům jako Grammaticon lze z textů vymýtit hodně překlepů ještě před odevzdáním překladu na redakci. Na druhé straně jsou tu mizerné honoráře za literární překlad, které spolu s tlakem na co nejvyšší rychlost vedou k nadprodukci šedivých, průměrných textů, které asi postačí k masové spotřebě, ale žádná radost z nich není.

Jenže…

Jenže překladatel na šibeniční termíny nemusí přistoupit, vím. A není-li zbytí, může, nebo dokonce musí je porušit. Protože primárně je odpovědný autorovi, právě v jeho zájmu musí odevzdat nejlepší možnou verzi daného textu. „Znám případy,“ říká Jan Zábrana v jednom rozhovoru reprodukovaném v knize Potkat básníka, „kdy překladatelé chladnokrevně hrají problémy do autu, poněvadž si buď nevěří, nebo jsou líní nebo vědí, že konsekventní řešení by je stálo dvakrát tolik času než ,odvezený‘ konvenční překlad, a oni nejsou ochotni (anebo prostě z existenčních důvodů ani nemohou) tolik času obětovat.“

Nakonec jde jen a jen o preference: máme radši rychle vydělané peníze (v literárním překladu představa dost absurdní), nebo poctivou práci, za níž si můžeme stát i po letech? Protože po letech už si nikdo ani nevzpomene, že se to či ono dělalo pod tlakem, zůstanou jen ty důkazy na papíře.

Patříte k lidem, kteří se živí a uživí překladem umělecké literatury. Pořád si myslím, že většina čtenářů nemá potuchy, co je to za práci. Mohl byste jim přiblížit ne svůj pracovní den, ale týden a rok?

Literární překladatel je člověk, který v našich podmínkách přeloží cca 2000 stránek ročně. Nezná víkendy a dovolené, cestuje horizontálně (vleže na zádech, zato v čase i prostoru, panečku). Papíroví hrdinové jsou pro něj mnohdy skutečnější než skuteční lidé – které ovšem nepozná, protože musí drtit ta písmenka. Občas má pocit, a není to jen pocit, že žije jaksi zástupně, prostřednictvím vymyšlených příběhů, které jsou pravdivější než syrová pravda. Zato je jako ten vrabčák, který se občas sveze na křídlech orlů. Vymačkaný jako oliva, ale vydává ze sebe to nejlepší. Nešplhavec, který vyšplhá na špičku slova. Občas.

Nad tím vysokým číslem mě napadá, zda může překladatel začít své čtenáře nudit opakováním – spisovatel může –, protože už mu vidí pod ruce a znají jeho styl.

To je myslím lichá starost: překladatel je jako herec, s každou knihou na sebe bere jinou masku. Jinak budu překládat povídky z černošského ghetta od Waltera Mosleyho a jinak příběhy tichého venkovského zoufalství od Williama Trevora. Navíc se mi v poslední době stalo, že jsem z roztržitosti přeložil stejnou pasáž dvakrát. Kupodivu to nebyly překlady identické, lišily se jako překlady dvou různých lidí (pravda, v tom druhém případě je od sebe dělilo několik let). Tak jaképak strachy z opakování a nudy, že.

Překlady zastarají rychleji než původní tvorba. Kolik času dáváte svým knihám? A máte dojem, že ty, jež jste přeložil před patnácti lety, byste dneska pojal jinak? Vpisujete si do těch starých poznámky pro případná další vydání?

Obecně může být každý literární překladatel rád, když překlad vydrží déle než jednu generaci; navíc jen málo románů bude tu novou generaci po těch letech ještě zajímat, takže otázka je navýsost hypotetická. U každé knihy mám v počítači složku Chyby a člověk je samozřejmě sám sobě nejlepším redaktorem, ovšem právě až po těch patnácti letech. Jde většinou o drobnosti, překlepy, vypadlé slovo, přebytečné „se“, případně chybu odborného poradce či samotného autora. U drtivé většiny svých textů cítím, že pupeční šňůra nebyla přestřihnuta, že jinak bych to nenapsal ani dnes. Jediný překlad, který bych rád podrobil opravdu důkladné revizi, je Orel přistál od Jacka Higginse – tam je přece jen poznat, že se Zuzanou Šťastnou jsme teprve začínali a že internet nebyl k dispozici.

Říkáte, že překladatel může být rád, vydrží-li jeho překlad déle než generaci. Co byste tedy vzkázal svému nástupci, jenž vaši dlouhou pouť nad řádkami Kvítku podstoupí řekněme za půl století?

Ať se nedívá do mého překladu, dokud nebude mít přeloženo. Zbytečně by ho to svazovalo, ve snaze vyhnout se nařčení z plagiátu by se snažil hledat alternativní řešení tam, kde čeština umožňuje jen jedno. Též bych mu vzkázal, ať si při pohledu na ty stovky stránek k překladu nezoufá – už dvaadvacet kolegů je zdolalo před ním, takže ono to nějak půjde.

Zároveň jste řekl, že na lepší román, než je Faberův Kvítek, už si možná nesáhnete. Víckrát jste ho v rozhovorech označil za svůj vrchol. Takže co dál? Posbíráte Jungmannovu a Státní cenu za překlad a skončíte? Anebo další překlady budete už jenom šudlat?

Pavel Dominik vydal svůj překlad Lolity, když mu bylo osmatřicet. Složil ruce do klína? Ne, přeložil ještě Děti půlnoci, Maurův poslední vzdech, Dar, Bledý oheň nebo Promluv, paměti. Prostě vám to nedá. Mě teď na podzim čeká překlad Faberovy Knihy nových zvláštních věcí a Louisi de Bernièresovi má vyjít nový, bezmála osmisetstránkový román. Už to je program skoro na rok, ale krom toho mám v počítači složku s cca osmdesáti tituly, které by mě jako překladatele zajímaly; prim mezi nimi hrají historické romány. A třeba už teď někdo někde píše román, který mě chytí za srdce podobně jako Kvítek…