Ve volebním finiši kampaň přitvrzuje. Ve snaze přilákat voliče padají skutečně radikální návrhy, u kterých můžeme jen doufat, že je sami autoři nikdy nehodlají plnit. Ty radikální nápady zároveň nasvětlují největší, dlouho neřešené problémy. Jedním z těch opravdu vážných je nedostupné bydlení v Praze, Brně a několika dalších větších městech jako Plzeň nebo Liberec.

Andrej Babiš, jehož kampaň je ve finiši čím dál agresivnější a ukřičenější, vytasil v posledních zářijových dnech s plánem na to, že stát bude stavět státní byty pro státní zaměstnance, kde se bude platit regulované nájemné. Komu to připomíná návrat do poměrů před rokem 1989 a privatizaci bytů, všímá si správně. Je to civilizačně mimořádně nebezpečná věc. Vytváří to vrstvu lidí, kteří jsou na státu závislí kompletně. Nejen tím, že pro něj pracují a jsou ovladatelní přes různé čistě účelové zvyšování platů, jaké sledujeme právě teď. Kromě toho by byli na politicích závislí i svým bydlením. Takže velké politikum před volbami už by bylo nejen zvyšování platů, ale taky snižování nájmů. Závislí lidé jsou vždy snadno manipulovatelní.

U nás to ve velmi ostré verzi sledujeme na seniorech. Lidé po konci pracovní kariéry jsou už svými příjmy skoro kompletně závislí na státu. Proto jsou tak populární všechny ty mimořádné příspěvky k penzím. Andrej Babiš si právě závislé seniory vybral jako svou základní cílovou skupinu. Dnes tvoří přes polovinu jeho voličů. A protože si vyzkoušel, jak dobře se dají ovládat ti, kdo jsou na vás závislí, snaží se jejich okruh přirozeně rozšířit. Státní zaměstnanci, kterých nabral za své úřadování dalších 40 tisíc, jsou přirozeným cílem. Jak si je ještě přivázat? No přece výhodnými státními byty.

Babišův vládní partner Jan Hamáček, který svoji stranu přivedl za hranu nevolitelnosti do sněmovny, má pocit, že i on se musí v tématu nemovitostí uplatnit. Takže přidává nápad na pokutu pro majitele neobsazených bytů.

Nic z toho nedostupné byty ve velkých městech neřeší. Prostor pro tyto radikální socialistické nápady bohužel vytváří to, že u nás je ve srovnání s jinými zeměmi bytů skutečně nedostatek. A když je něčeho málo, je to přirozeně vzácné a drahé. Řešit se to dá jen tak, že se bude ve velkém stavět. Jako se staví jinde v Evropě. Předtím je namístě otázka, proč se u nás staví tak málo. Část odpovědi je jistě chronicky známá: složitá byrokracie. Jen samo odbourání zdlouhavých úředních povolení to ale neřeší. Nové stavby brzdí střety zájmů těch, kdo v konkrétní lokalitě nějaké zájmy mají. Kromě stávajících obyvatel jsou to i památkáři a různé ekologické spolky. Stavbu je snadné zablokovat a o sporech se rozhoduje dlouho. To samotná digitalizace povolování staveb neřeší.

To, že bytů je tady skutečně málo a málo se jich staví, jasně ukazují srovnání s ostatními, bohatšími zeměmi Evropy. Podle aktuální studie Property Index společnosti Deloitte připadalo v roce 2020 v Česku na tisíc obyvatel 465 bytů. V Německu, které je v bydlení na chvostu bohatých zemí, to bylo 511 bytů. Ve Francii 531 a v Rakousku 541 bytů. A to je průměr za celou zemi. V Praze a dalších městech, kam se lidé touží stěhovat, je skóre výrazně horší. Mimochodem, velmi nízký počet bytů (360 na tisíc obyvatel) vysvětluje, proč je bydlení tak drahé ve Velké Británii.

To je současný stav, jenže on se nelepší. V počtu nově zahájených staveb bytů jsme mezi nejslabšími v Evropě. Loni se začalo stavět 3,62 bytu na tisíc obyvatel, ve Francii to bylo 6,13 a v Polsku 6,18 bytu. Sousední Německo, kde si v Berlíně pohrávají s možností vyvlastnění soukromých bytů, což je ještě o krok dál za babišovským plánem na stavbu státních bytů, se také moc nestaví. Loni se zahájily jen stavby 2,64 bytu na tisíc obyvatel. Pak je ještě zajímavé podívat se na počet nově dokončených bytů, kde jsme dokonce až za Němci. Loni se jich u nás dostavělo 3,41 na tisíc obyvatel, v Německu 3,53. Naopak ve Francii to bylo 6,7, v Lucembursku 11,6, v Polsku 5,41.

Je to krásná lekce, jak nedostatek přispívá k politické radikalizaci. Nedostatek, za který si můžeme sami. Tohle se na žádný globální vliv svést nedá.