Nejnovější díl filmového seriálu o agentu Jasonu Bourneovi by při svém vstupu do kina měl nejen u svých soupeřů z amerických zpravodajských agentur, ale ideálně i mezi diváky vyvolat tytéž otázky: Co zase chce ten chlap? S čím přichází tentokrát? A proč si nedá pokoj, když už na všechno přišel?

Každá z nich však je zástupek jiné, a sice té jediné podstatné: Kdo je Bourne? Ostatně tak se jmenovalo zfilmování románu Roberta Ludluma v roce 1988 (v originále The Bourne Identity), v němž agenta, který přišel o paměť a snaží se rozpomenout na svůj předešlý život, ztvárnil Richard Chamberlain. Tehdejší snímek ještě vskutku cílil na postavu hrdiny, na její charakter. Šlo o člověka. Kdežto nové – a s výjimkou prvního z nich právě že jinak pojaté snímky – uvažují spíš nad tím, jak tento charakter působí na své okolí. Čili pokládají otázku: Co je Jason Bourne? Cesta hledání vlastní identity, kterou tajný agent v podání Matta Damona podstoupil ve svých filmech, zároveň vlastně byla a je neustálým připomínáním, že charakter (kterékoli) fikční postavy je umělý, protože je nástrojem uvažování jiných lidí, totiž autorů. Nejvýrazněji však tuto vyprávěcí figuru předvádí novinka, jejíž odlišnost od předešlých dílů je vyjádřena již názvem.

Soustředění úvodního filmu Agent bez minulosti ještě tíhne k Chamberlainovu partu a úspěch filmu stojí právě na nápadu ukázat, jak se zachová člověk, který netuší, kým je, kde je ani proč tu je. Zato postupně zjišťuje, že jeho schopnosti jsou výlučné, a tak pátrá po tom, jak je to možné a proč. Pokračování již s takovým konceptem vystačit nemohla. Následující příspěvky režiséra Paula Greengrasse proto začaly spíš než chování napadeného člověka akcentovat chování napadeného systému. Evokují to už jejich tituly Bournův mýtus a Bourneovo ultimátum, v nichž Bourne je předmětem, nikoli subjektem dění. Přitom však je původcem tohoto subjektu, on určuje, co dalšího se stane, kam se jeho osud bude ubírat. Kdežto v novince, nazvané prostě Jason Bourne, je subjektem dění on, což znamená, že není hrdinou filmu, nýbrž zaklínadlem a prostředkem chování jiných postav. Podobá se tak Voldemortovi, jehož jméno nesmělo být vysloveno, neboť společnost Harryho Pottera uvěřila, že pojmenováním zla v něm probouzí moc a na sebe přivolává nebezpečí. A je to reflex pradávný – stejně tak se věřilo na to, že nemá padnout jméno Morany, stejně tak se ve zřejmou denní dobu neměla vzpomínat polednice, stejně tak nechtěli mocní slýchat jména revolucionářů, kteří kazili zaběhané veřejné pořádky. Čílilo jméno Husovo, čílilo jméno Kozinovo, nyní tedy jméno Bourneovo.

Jsou rodinná pinožení a soužení

Přitom ten neusiluje o nic než osobní klid. Přežívá stranou zájmu světa jako rváč v pouličních zápasech na hranicích mezi Řeckem a Albánií. Není sice šťastný, to zřejmě nesvede být už nikdy, ale ví, kým je, a má klid, protože to hlavní dokázal – prosadil si svou a vzepřel se osudu zabijáka na povel. Fyzická bitka je pro něj zřejmě způsob, jak krotit svůj adrenalin, zároveň mu připomíná jeho víru: člověka není nutno zabíjet, stačí ho dobře mířenou ranou přizabít. (Anebo uspat. Díky této své úvaze je vlastně Bourne Old Shatterhandem dneška. Třebaže neschopnost žít bez boje a nutkání vyhledávat ho v zapadlých koutech světa evokují spíš mimikry Johna Ramba.) Ostatně neustále sází na moment překvapení: čili utkává se s mnohem urostlejšími a na pohled silnějšími soupeři, aby zvýšil sázky proti sobě a dočkal se vyššího výdělku. A pak, k zřejmému zklamání publika, soupeře smete jedním úderem pěstí. Zřejmě takto tedy strávil posledních devět let svého života od chvil, kdy odhaloval nekalé praktiky americké zpravodajské agentury, tajně školící místo agentů analytiků tupé zabijáky bez rozmyslu, kteří oddaně vykonávají rozkazy svých nadřízených a odstraňují osoby představující „nebezpečí pro národní bezpečnost“. Když na toto konečně upozornil, neboť o to mu krom nalezení vlastní identity šlo, skočil po jedné honičce z výšky několika desítek metrů do řeky Hudson a úředně byl prohlášen za nezvěstného. Pro veřejnost byl mrtev, agentura a Bourneova pomocnice Nicky, rovněž zběhlá a skrývající se agentka, však věděly své. Ta první k svému vzteku, ta druhá ke své radosti.

Právě Nicky – jedna ze dvou žen, jež Bourneovi nakonec pomohly „zevnitř“ systému, aby ho destruoval, proměnil či očistil (vhodné sloveso závisí na tom, jak systém státní ochrany bezpečnosti vnímáte) – ho nyní znovu „aktivuje“. Má k tomu důležitý důvod: odhalení Bourneovy identity není úplné, jelikož Nicky nově objevila, že v Bourneově angažmá u agentury má prsty jeho otec; sám její někdejší zaměstnanec, ba dokonce strůjce programu školení agentů, jímž prošel i Jason Bourne. Uzavřený kruh. Na tak prostou freudovskou udičku se ovšem někdejší agent nechá chytit, zvlášť proto, že když se svým otcem mluvil naposled, ten mu záhadně svěřil, že „udělal cosi velkého, důležitého a převratného“, co jeho syn pochopí až časem. Načež, a pořád před potomkovýma očima, se stal obětí atentátu. Takový zážitek by jistě zamával s kdekým a přiměl ho znovu šťourat se ve vlastním trápení a rodinných konstelacích, divácky ovšem je předvedená psychoanalýza coby motivace k opětovnému nastartování uzavřeného příběhu zklamání, neboť je to nadužívaná finta. Potíž je s ní v tomto případě především proto, že již dosavadní vztah mezi Bournem a agenturou byl dostatečně osobní; to byl ten rodinný vztah, ono hledání původu a upravování vazeb. Jak vypadal jeho život před vstupem do agentury, nebylo důležité – ten člověk neexistoval, zbylo z něj jenom nepoužívané jméno. Nalezené sice, ale nadále nepoužívané. Zapojením agentova otce sice je autory akcentována intimita, jakou Bourne k agentuře cítí, jenže zároveň z ní tvoří mafiánskou strukturu – rodinný podnik několika vyvolených.

Vliv stárnutí na charakter lidský

To je ovšem v rozporu s druhou linkou, která je v novince přítomna. Už jsme konstatovali, že Jason Bourne tentokrát není hlavní hrdina. Film, a to je na něm poutavé, svého jedinečného hrdinu nemá, neboť v něm jde o souboj starých a mladých struktur agentury. Nikdy neformulovaný, zato očividný spor o to, jak nadále má tato organizace vypadat. Americký svět starých, svět možná odsouzený k zániku, je charakterizován bílými muži v obleku, jejichž věrným soudruhem ovšem je podřízený černý spolupracovník. Spolu řeší potíže zásadně silou, zastrašováním, vydíráním, manipulováním. (Jelikož takového hraje Tommy Lee Jones, je to vzhledem k jeho předešlým angažmá v Uprchlíkovi či Mužích v černém pěkné ironické obsazení.) Na pomoc takovým jsou jen staří spojenci jako Spojka v podání Vincenta Cassela. To nastupující svět v Americe je aspoň v něčem jiný. Sice ani on se neštítí manipulace, jinak ale před hrubou silou preferuje spíš obrábění počítačových strojů. A hlavně: ještě má svědomí a váží, zda usiluje o absolutní zisk pro sebe, nebo o větší štěstí pro lid. Ergo je to svět barevnější, než byl ten předešlý. Proto je znázorněn mladou bílou ženou původem z Evropy (Alicia Vikanderová) a domestikovaným Arabem, narozeným v Londýně (Riz Ahmed). On vymyslel nový software, důmyslnou a největší světovou sociální síť, již agentura chce využít pro získání veškerých dat o jejích uživatelích. Tomu se ale on brání, protože svobodu nenachází ve vševědoucím státu, nýbrž ve státu velkorysém, který se straní vědět o svých obyvatelích vše a ponechává jim soukromí.

Postava mladé ženy je v novince nejzáhadnější. Bourneovi pomáhá, protože se jí hnusí machismus nadřízených, lačných po jeho krvi. Zároveň je to kariéristka, která Bourna využívá k tomu, prodrat se v hierarchii agentury výš, ideálně až na její vrchol. Nakolik je to milá holka a nakolik bezcharakterní nymfa, tak prozatím není zřejmé. Zjevnější to může být z pokračování, k němuž je nakročeno. Ostatně Bourne a ženy: vždy mu pomáhají dvě, přičemž aspoň jedna pochází z týla nepřítele. To jednak navozuje vztah milenecký, byť Bourne na rozdíl od kolegy shodných iniciál Jamese Bonda s partnerkami nutně nespí, jednak mateřský – právě proto, že jako Bourne se k agentuře chová jako k rodičům. Postava jeho současné pomocnice je v tomto dělení méně zřetelná než předešlé, vždyť přítomností přímého rodinného příslušníka se Bourneův vztah k agentuře proměňuje, a tak i proto není zřejmý ženin charakter. Navíc onen agenturní nástup mladých se jako vítězství morálky zdá být dočasný, neboť druhým prostým ideálem nového dílu o Jasonovi Bourneovi je názor, že vůle ke změnám je dána věkem a že čím je člověk starší, tím méně světu rozumí a je ochoten přizpůsobovat se jeho proměnám. Není důvod domnívat se, že nynější nastupující agenturní borci budou v důchodovém věku lepší než jejich předchůdci. Na tom se potvrzuje beztvarost a neživotnost Bourneova charakteru: zas jenom on může také těmto nováčkům nastavovat zrcadlo – což Bourne skutečně předvede v závěru snímku, kdy se vymaní ze sevření agenturou a příběh opět začíná ohýbat po svém.

S tím stářím a stárnutím je to ale v tomto filmu všelijaké. Jak dokládá první třetina snímku, odehrávající se v demonstracemi zmítaných Aténách, režisér Paul Greengrass nadále vnímá, co se děje ve světě, a svými díly toto komentuje. Zároveň ale jiný díl o Jasonu Bourneovi dosud nebyl tak rychlý, místy nepřehledný a nepřipomínal šachový spurt. Ta přehlednost je snaha přinést aspoň dokument, kdežto ta nepřehlednost, zřejmě záměrná, je povzdech, že svět se za deset let od předešlého dílu nesrozumitelně změnil. Kupí se v něm dravost a je těžké vyznat se v kauzalitě událostí. Končí-li Jason Bourne fyzickou potyčkou na život a na smrt, v níž je těžké se orientovat, má to snad evokovat nejen nutnou ohyzdnost takového výkonu, ale i vyjádřit názor, že chce-li dnes člověk přežít, musí se neustále rvát. Ani to však není není myšlenka, nýbrž jedno z dalších připomenutí, kterých tedy je Jason Bourne plný. Neboť si je vědom pozice mentora, do níž dozrál.

Jason Bourne. Režie: Paul Greengrass. Scénář: Paul Greengrass, Christopher Rouse. Kamera: Barry Ackroyd. Hrají: Matt Damon, Tommy Lee Jones, Alicia Vikanderová, Vincent Cassel, Julia Stilesová, Riz Ahmed a další. 117 minut. V českých kinech od 28. července.