Konec Fidela Castra nebyl tragický, asi si takový nezasloužil. Ke skutečné tragédii totiž patří nějaká velikost, kdy se projeví drtivá síla osudu – Král Lear pochopí, že o všechno přišel kvůli své pýše, a kvílí na vřesovišti, otřesený tím poznáním, Oidipus v hrůze pochopí, po jaké cestě ho bohové vedli a probodne své oči, jež to neviděly, Hamlet zaplatí životem za pomstu vrahovi svého otce.

Samé majestátní konce, které mohou mít význam pro jejich zprostředkované svědky, něco vypovídají i o nich. Castrův skon byl velmi všední, nevydal světu svědectví o ničem. Zemřel devadesátiletý muž, jehož dědictví zemřelo ještě dřív než on.

„Kubánský model už nefunguje ani pro nás,“ odpověděl před pár lety v rozhovoru pro časopis The Atlantic na otázku po časech, kdy se Kuba snažila exportovat své zřízení do jiných zemí tzv. třetího světa. Konci toho dialektického materialisty – jak dál označoval svůj světonázor – ale nepředcházel nějaký akt lítosti nebo reflexe. Castrova smrt zřejmě nebude přelomem, jen taková další událost v běhu historie upadající země, kde ještě setrvačně běží systém, v nějž už jen těžko může někdo věřit.

V dobách své slávy byl přitom Fidel Castro postava „větší než život“. Pro některé arcipadouch, pro jiné modla, největší celebrita komunistického bloku, toho tábora míru. Kdekdo si s ním rád nechal udělat společnou fotku, vykouřil doutník. Aby taky ne, když tak dobře chutnají (alespoň lidem, kteří jsou schopni ocenit tyhle věci). Pro západní levici ikona odhodlání, hrdé nezávislosti. Přece se dokázal postavit Americe, té ultimátní síle zla. Vysmát se její obrovské moci, unikat snahám o atentát.

Pořád zahleděný k horizontu, za nímž už to všechno začne konečně naplno – svoboda, komunismus, salsa, pomeranče na každém keři a na pláži nekonečný mejdan. V reálu byl „ostrov svobody“ profízlovaná a krvavá diktatura, jak bylo běžné v komunistickém bloku a jak bylo tak běžné v Latinské Americe té doby. Bez ohledu na to, k jaké ideologii se ty režimy hlásily. Pro mnohé symbolizoval hrdou nezávislost, vůči Moskvě ale byl velmi poslušný (také na ní byl ekonomicky závislý). Ve všem podstatném držel linii – i invazi do Československa schválil. V době kubánské raketové krize dokonce nabádal Chruščova k jadernému útoku na Spojené státy.

Uctívat Fidela Castra vyžadovalo značnou míru schopnosti nevidět, co vidět nechceme, a nevědět, co vědět nechceme. Je to schopnost velice… lidská a mezi stoupenci utopických hnutí docela rozšířená. Jako nutnost přežití, v některých dobách i přežití fyzického. Arthur Koestler (o jehož pamětech Týdeník Echo nedávno publikoval obsáhlý text) v článku z padesátých let vzpomíná, jak coby přesvědčený komunista navštívil Charkov v době, kdy na Ukrajině vrcholil obrovský hladomor. Koestlerovi se podařilo si toho nevšimnout, bez pochyb přijmout všechna nesmyslná oficiální vysvětlení. Žily miliony podobných, naše nevěřícné odsudky může trochu přibrzdit představa toho, co dnes odmítáme vidět a vědět my. Možná se jednou budeme divit.

Fidel Castro byl dobrý objekt pro nevidění a nevědění. Taková malebná postava, ideál lidového bojovníka, ačkoli sám byl z bohaté rodiny. Zrodila ho země sama, její utlačovaný lid, jehož naděje i sílu ztělesňuje a žije s ním v jakési mytické jednotě. A taky dobře vypadá – ležérní nadsamec s doutníkem v koutku úst, když začne mluvit, hned tak nepřestane. Když začne dělat… něco jiného… jistě taky hned tak nepřestane. První mezi vojáky. V bagančatech a uniformě, armádu má silnou, ale kdyby bylo nejhůř, zvládne všechny ty gringos sám. Stejně tak malebná je v očích nevidoucího i jeho země. Tropický ráj plný ztepilých mužů a svůdných krasavic – s nadáním k tanci, to se rozumí.

Místo, kde malebná je i bída. Nemůže tam být nuda. Jako někde na americkém předměstí, mezi krabicemi obřích nákupních středisek, v únavně spořádané západní Evropě se všemi těmi úhledně rekonstruovanými centry měst a líbeznými vánočními trhy. Na Kubě je to jinak. Malebně a na hranici rozpadu zpustlé honosné domy, v nichž dřív žila místní honorace. Kasina, noční kluby a podniky pochybné pověsti, kde se to dřív – za Batistových časů – roztáčelo v režii americké mafie, všichni jsme to viděli ve dvojce Kmotra.

A mezi vší tou nádherou, nad níž se slunce kloní k západu do oceánu, křižují ty nejnádhernější auťáky – Ameriky z padesátých let, teď už malebně prorezlé a s invencí až uměleckou zflikované. V nich rázovití lidé, ve tvářích mají vepsáno ledacos. Těm se určitě bez našeho otupujícího konzumu žije! Řekne si mladý radikál, upije červeného, které bylo v supermarketu ve slevě, a jde se dál věnovat studiu poststrukturalismu.

Pro několik generací nevidoucích Castro ztělesňoval tenhle sen. Sen o nějakém jiném světě. Lepším a spravedlivějším, kde všechno bude podle nich, a proto dobře. A oni tam – v přiměřeně vedoucích pozicích – rozvinou svůj potenciál, zbaví se tísně, nejistoty a pochybností, které provázejí lidskou existenci. Jestli je podmínkou toho, aby mohli takhle snít dál, pokračování tyranie, nevadí. Jsou ochotni nevidět. Existuje jen krásná daleká země s odvážným a hrdým vůdcem, všichni jednou budeme žít v něčem podobném. Moc nescházelo.

A pak tu byli ještě ti druzí, jimž Fidel Castro pomáhal vidět jinak sama sebe. Všichni ti nudní aparátčíci komunistického režimu, kteří v sobě viděli revoluční avantgardu. Pokožka ošlehaná větrem ventilátorů v zasedačkách v jejich představách chytila odstín tropického bronzu. Protože tohle jsou v jádru oni. Mohou vypadat jako tupost navlečená do tesilu.

Kariéru udělali díky podlézavosti, konformitě, bezohlednosti připravené obětovat a zradit kohokoliv a cokoliv včetně vlasti. Ale v jádru jsou to chlapáci. Tváří v tvář smrti prohodit pár fórků, vyrazit k odvážnému útoku na kasárna vojsk vládnoucí buržoazie, vyvěsit nad nimi prapor revoluce. Jejich druhá přirozenost možná zvenčí není zas až tak vidět, ale je tam. O tom žádná. Fidel Castro zosobňoval přitažlivost moci a v jednom období inspiroval mnohé ke značným výkonům na poli mentální masturbace. To období je už uzavřené a Castrův život taky.