Skončily žně a pozornost venkova se přesouvá k dotacím. V říjnu budou vyhlášeni úspěšní žadatelé o peníze z evropského Programu rozvoje venkova. Soukromí sedláci jsou skeptičtí a očekávají, že v něm uspějí hlavně velké zemědělské firmy, neboť ministr Marian Jurečka loni umožnil podávat v programu žádosti až o 150 milionů korun. Předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík za tím tuší možný obchod Jurečky s ministrem financí a současně zemědělským velkopodnikatelem Andrejem Babišem.

Proč by vlastně měl stát zvýhodňovat malé sedláky před těmi velkými?

Zemědělské dotace mají za cíl pomáhat udržovat život na venkově a pestrou krajinu. Když ve vesnici hospodaří tři řekněme stohektaroví sedláci, jejich 300 hektarů krát dotace na hektar dělají v České republice dva miliony korun. Dva miliony, které přijdou do konkrétní vesnice a které tam ti tři farmáři většinou nějak utratí. Kdežto u velkého podniku, čímž myslím výměru deset tisíc hektarů a víc, se tak velká plocha jednak nachází na území několika, někdy i desítek obecních katastrů, hlavně ale ty peníze většinou skončí mimo venkov. A to se s oficiálním smyslem dotačního programu samozřejmě naprosto míjí.

Vy jste letos v dubnu na jedné konferenci vypočítával rizika, jimž čelí český sedlák hospodařící na rodinném statku. První jste jmenoval byrokracii, jako druhé zvýhodňování velkých podniků státem. Co si pod tím zvýhodňováním velkých mám konkrétně představit?

Nejkřiklavěji je to vidět právě na novém rozpočtovém období Programu rozvoje venkova. Loni se do programu úplně nově zařadily dotační projekty až do 150 milionů korun. Přitom dotace za 150 milionů už pro venkov není přínosná. Tedy dotace není přínosná už od 50 milionů nahoru. Vezměme si moji obec Chodouň: ta má 600 obyvatel, a kdyby se tady začal dělat projekt za sto milionů, bude to pro naši vesnici přítěž. Neobsadíte domácími pracovní místa, budete ty lidi muset odněkud svážet a i provoz bude tak veliký, že si nevystačí se zpracováním místních zdrojů, takže budete přivážet surovinu a odvážet výrobky. Starosta pak bude muset řešit, že nemá odpovídající silnici, že nemá navazující kanalizaci, zdroje vody atd. Jednoduchá matematika mi říká, že místo každého 150milionového projektu by se dalo uspokojit patnáct žádostí po deseti milionech. A žádosti o deset milionů, to už jsou velké projekty.

Nevím, proč by měl velkopodnik dostávat na dotacích peníze, za které si potom ještě skupuje další podniky, říká Josef Stehlík

Jak ta kategorie obřích dotací do 150 milionů vůbec vznikla?

To nevím, ale v minulém programovém období – 2007 až 2013 – mohla být velikost projektu nanejvýš 50 milionů. U těch větších dotací v Programu rozvoje venkova je to už opravdu jen odběratelsko-dodavatelská věc, dotaci dělají pro žadatele specializované firmy, které vám sepíší projekt, vyřídí žádost a pak to ještě celé třeba udělají. My chceme, aby když už ty dotace do 150 milionů vypsané jsou, byli aspoň žadatelé o menší dotace nějak výrazněji zvýhodněni a aby se bralo na zřetel, že část si můžou udělat sami svépomocí a nepotřebují na stavbu každé kůlny vypisovat výběrové řízení.

Sedláci v 90. letech sice mohli restituovat, pak ale byli spíš trpěni, zákony nadržovaly nástupcům družstev. Co s vaším stavem udělalo členství v EU?

To je jednoduché. Po roce 2004 – když vezmeme výsledky Eurostatu, který v roce 2013 prováděl pro Evropskou komisi šetření – byl u nás nárůst obhospodařované půdy největší právě u fyzických osob. Za deset let vzrostl podíl půdy obhospodařované sedláky o 16 až 17 procent. Zároveň vzrostla i výměra podniků fyzických osob, taky asi o 15 procent. Takže nedocházelo k účelovému dělení statků kvůli dotacím, jak nám někdy předhazují kritici. Když započítáme ještě rodinné podniky, které přešly na s. r. o., obhospodařují dnes rodinné farmy nějakých 40 procent zemědělské půdy v České republice. A to je hodně. Na druhou stranu cítíme, že ten trend vidí i kluci z těch velkofarem a o to víc se snaží. A vymýšlejí velké dotace pro velké, předkupní právo k půdě, které by vedlo akorát k tomu, že půda, kterou si obři dnes pronajímají, bude časem jejich, a podobně.

Takže vám, soukromým sedlákům, vstup do EU prokazatelně pomohl, vaše váha v českém zemědělství stoupla na úkor pohrobků JZD a státních statků, a pohrobci teď dělají kontrarevoluci skrze ministra Jurečku?

Tak do jaké míry jim pomáhá vědomě a do jaké míry si to ani neuvědomuje, nevím. Ale nám vstup do EU fakt pomohl. Společná zemědělská politika EU je jednoznačně šitá na podporu rodinných farem. Tedy dokud ji pomocí takových úhybných manévrů jako u nás nepřešaltujeme v její pravý opak, což je pomoc velkým. Taková dominance postkolchozních podniků je v Unii jenom u nás a na Slovensku. Musím ještě říct, že vzestup sedláků nebyl dán jen evropskými dotacemi. Až do roku 2013 panovala na českém ministerstvu zemědělství ochota vyhovět menším farmám, nebo když už se nepomáhalo, snažili se aspoň neškodit. Teď kluci dělají protiofenzivu.

Myslíte si, že za tím novým kurzem v zemědělské politice je dohoda Jurečka–Babiš?

Já jsem jim u toho nesvítil, tak nevím. Ale myslím, že když Jurečka potřebuje peníze, jako že je potřebuje – slibuje pořád někomu pomoc, na sucho, na mrazy, na ovoce –, může je sehnat jedině od Babiše. A ministr bude těžko na jedné straně po Babišovi chtít peníze a na druhé mu říkat: Víš, já teď mimochodem zastropuji velké podniky. Abyste věděl, v evropské zemědělské politice je dnes snaha zavést princip zastropování, tak aby přímé platby mohly jít jenom po určitý výměr. Z podniku o 15 tisících hektarech máte dneska na dotacích velký balík peněz, a když třeba z patnácti katastrů reinvestujete řekněme na třech, hodně těch peněz vám zbude, takže můžete kapitálově vstoupit někam jinam. S rozvojem venkova to pak nemá absolutně nic společného. No a zatímco v Evropě probíhají pokusy zastropování, zatím nedokonalé, upevnit, tedy hlavně u přímých plateb na hektar, z České republiky jde vehementní odpor. Je jasné, že dokud v Praze na ministerstvu financí sedí, kdo tam sedí, nebude to naše politická reprezentace v Bruselu prosazovat. Podle nás je naopak tento stav neudržitelný. Není možné, aby se ty nejsilnější podniky zvětšovaly ještě víc. Agrofert už dneska má tuším 100 tisíc hektarů. Víte, kolik mělo typické JZD za komunistů? Od dvou do tří, někde možná pěti tisíc hektarů. Dnešní velkopodniky vznikaly tak, že některá družstva přežila a skupovala ty slabší nebo krachující.

Kdo jsou typově majitelé těch velkopodniků? Dravější „jézeďáci“?

Buď, anebo dokonce lidi, kteří působili ve strukturách strany a vlády, kteří neměli jen prvoinstanční rozhodovací pravomoc, ale viděli trošku dál. Šéfové generálních ředitelství, nomenklaturní lidi. Vznik takové vrstvy byl asi nevyhnutelný, jen mně vadí, když teď ještě začnou obcházet zábrany, které byly postaveny proto, aby se ten příkop v zemědělství ještě víc nerozšiřoval. Nevím, proč by měl velkopodnik dostávat na dotacích peníze, za které si potom ještě skupuje další podniky. To je zvrhlost.

Kolik se v českém zemědělství pohybuje velkých hráčů, kteří se budou cítit na ty 150milionové dotace?

Asi do stovky. A těch opravdu silných hráčů bude kolem dvaceti: Agrofert, Trhový Štěpánov, AGRO – Měřín, na Moravě pár velkých z úrodných oblastí a další.

Co to druhé riziko, o němž jste mluvil na zmíněné konferenci, přílišná byrokracie?

Dám vám konkrétní příklad, takzvaný greening, tedy ozelenění, což je nová podmínka u dotací. Jako Česká republika musíme plnit takzvané zásady správné zemědělské praxe, že máte orat tak či onak, zabraňovat erozi půdy. O.K., eroze je asi největší problém, s jakým se česká půda potýká. Jen bohužel český stát klade mnohem větší důraz na to, aby zemědělec plnil podmínky pro forma, na papíře, než aby skutečné erozi předcházel.

Jak můžete mít erozi na poli a nemít ji na papíře?

Státní správa rozdělila českou krajinu do několika erozních zón. Silná, mírná, bez ohrožení. Dělalo se to od stolu, na základě map o průběhu srážek v daných lokalitách, počtu a délky svahů. Takže vy máte hospodářství a erozní zóna k vám buď zasahuje, nebo nezasahuje. A může se stát, že sice máte pozemek v erozně ohroženém pásu, ale protože hospodaříte na menší ploše a takovým způsobem, aby ke splachování nedocházelo, fakticky žádnou erozi nemáte. Nicméně podle greeningu nesmíte pěstovat určité typy plodin, nutí vás používat určité technologie, třeba mělké zpracování půdy nebo setí do úzkých řádků. A nikoho nezajímá, že máte malé pole a krátkou linku odtoku, a tím pádem u vás eroze není. Zatímco někteří velkopodnikatelé sice mají svoje rozsáhlé pozemky v zónách bez ohrožení, přitom ale erozi ve skutečnosti mají. Jejich vinou je pak zaplavena náves, poškozené silnice, starostové se domáhají nápravy. No ale protože pozemek je formálně v bezpečné zóně, státní správa řekne: Žádnou chybu nevidíme, ten člověk podle našich záznamů erozi nemá.

Platí úměra, že čím větší výměra, tím větší riziko eroze?

Čím větší půdní celek monokultury, tím větší riziko eroze. Česká republika má jeden zásadní problém: máme v Evropě – nebo přinejmenším ve střední Evropě – největší celky rostlinných monokultur a současně jednu z nejvíc členitých krajin. Kopce, svahy. Není to jako úrodné roviny kolem Paříže. No a když jste manažer velkého podniku, jdete cestou nejmenšího odporu, abyste to zvládl. Máte v podniku 15 tisíc hektarů, průměrná velikost katastru je 300–400 hektarů, vy jako manažer obhospodařujete 40 katastrů. Máte 40 obcí, musíte svou plochu osévat třemi čtyřmi plodinami, abyste měl nárok na dotaci. Takže támhle na těch pět katastrů zasejete kukuřici, támhle obilí, támhle řepku. A výsledek? Kolem jedné vesnice máte jeden rok kompletně kukuřici, druhý rok jenom obilí, třetí rok jenom řepku. Každá ta monokulturní plodina je ve svém roce pro tu konkrétní oblast škodlivá. Protože jestli nehospodaříte zrovna na Nymbursku, zákonitě máte v každém katastru nějaký kopec, svah, a tím pádem erozi. Přijde přívalový déšť, kukuřice je širokořádková plodina a jeden z nejvýznamnějších faktorů eroze. Až tam za rok budete mít jenom řepku, zase budou za starostou chodit lidi a nadávat mu, že děti mají alergii, protože od dubna do konce května mají pořád žluté parapety. A to je špatně. Lepší by samozřejmě byli ti tři fiktivní sedláci, kteří si svah rozdělí na tři pole. V horním pásu jeden pěstuje kukuřici, v prostředním roste pšenice, ve spodním řepka. Už tím, že kukuřice je jen na třetině svahu, nedostane tekoucí voda takový švunk, notabene přes pšenici ani neproteče. Dnes i když svah není prudký, zato je dlouhý a monokulturní, se už tím voda rozjede. Nemá mez. Bohužel k tomu stohektarovému sedlákovi dost možná přijde kontrolor a začne šťourat, nejen jestli má ty tři čtyři předepsané plodiny, ale jestli náhodou součtem jedna z nich nepřevyšuje dovolený podíl. A začne mu vyhrožovat krácením dotací. To se bohužel děje.

Řekl byste, že sedláci jsou dnes vystaveni stejnému byrokratickému tažení jako živnostníci?

Chování byrokracie k sedlákům se od nástupu této vlády významně zhoršuje. My tomu říkáme balkanizace státní správy. Za předchozích, řekněme pravicovějších vlád to sice taky nebylo vždycky optimální, ale aspoň rétorika ministrů, aby občana úředníci brali jako klienta, často stačila. Úředníkovi někdy stačí cítit, že politická poptávka jde daným směrem. Dneska se úředníci v nižších formách státní správy, a nejenom v zemědělství, i na stavebních úřadech nebo úřadech ochrany přírody, chovají jako místní veličiny, které rozhodnou a basta. To vás utluče spolehlivě, je to neveřejné a není odvolání. Neochota komunikovat nad územním plánem, když si třeba sedlák chce v krajině postavit seník nebo jeho syn si na pozemku chce postavit svoji farmu. Tady na okrese teď byl pro úředníka pověřeného úřadu najednou strašný problém povolit na jednom pozemku včelín. Že prý není v územním plánu. Přitom zákon jasně stanoví, že pokud v územním plánu nějaká zemědělská stavba vyloženě není zakázaná, může tam být. My jsme před sedmi lety prosadili na ministerstvu zemědělství antibyrokratickou komisi, do jejíhož čela se tehdy Petru Gandalovičovi sice moc nechtělo, ale přesvědčili jsme ho – a nakonec jsme i úředníky ministerstva dokázali přimět k tomu, aby se na nové zákony nebo vyhlášky dívali optikou sedláka. Teď se obáváme, že dnešní politická garnitura dala úředníkům signál: málo se pokutuje, máte od nás vysoké pravomoci, buďte nekompromisní.

Přežil byste bez dotací?

Na to se nedá odpovědět ano–ne. V systému, jak je nastavený dneska, bychom bez dotací nepřežili. Protože i následné ceny s těmi dotacemi už počítají. Nový Zéland je, jak známo, úplně bez zemědělských dotací, ale mají tam diametrálně odlišné podmínky pro hospodaření. Umíte si představit, že by český sedlák mohl volně pálit slámu? Přitom když spálíte slámu, sice s ní spálíte brouky a všechno živé na tom pozemku, ale vznikne vám tak hnojivo, finančně je to pro vás přínos. Tím neobhajuji pálení slámy, jen jsem chtěl ukázat ten rozdíl. Fakt je, že před vstupem do EU bylo dotací řádově méně a taky jsme hospodařili, jenže v EU s dotacemi pro západoevropské farmáře bychom neměli bez dotací šanci. Ten systém je tak složitý, že předpovědět, co by bylo po odbourání dotací, nikdo neumí. Jde spíš o to, aby se dotace uvnitř zemědělského stavu rozdělovaly co možná rozumně.

Žádáte vy sám o něco?

O nárokové platby samozřejmě žádám, ale o podporu z Programu rozvoje venkova teď ne. I když i o tu jsem v minulosti žádal. Paradoxně když jsem byl poradce ministra, žádná žádost mi neprošla. Později, asi rok poté, co jsem skončil, mi vyšly tři najednou.