Od té doby, co jsem Roberta Mikluše vídal v brněnském Divadle na provázku, jsem nepochyboval, že se objevil další herec se skvělým komediálním talentem, který ale sehraje přesvědčivě i tragédii. Jak to tak neprávem u brněnských herců bývá, známým se stal až přesunem do Prahy. Tam nyní patří do souboru Národního divadla, hostuje v dalších divadlech, má role v televizi, třeba nyní v seriálu Devadesátky, a ve filmu: za funkcionáře v Zátopkovi je nominován na Českého lva za vedlejší roli. Osobně se známe z výletu s Provázkem do Petrohradu, kde jsme spolu chodili po Ermitáži.

Roberte, kam se poděl tvůj knír? Naposledy jsem tě viděl s knírem.

Kam zmizel můj knír? Hm… Ten přichází a odchází jako slunce. Já na něm nijak nelpím. Jednu dobu jsem ho měl kvůli roli policajta Topinky z toho seriálu, takže to byl takový pracovní knír, dalo by se říct. Pak jsem ho zase sundal. Žije si svým životem.

Přiznám se, že seriál o policistovi Topinkovi nemám právě nastudovaný…

Z toho si nic nedělej, já taky ne. Mně přijde poněkud debilní se na sebe dívat v televizi.

Znám tě už léta z Divadla Husa na provázku, to byl asi hlavní důvod, proč jsem jezdil pravidelně do Brna. A tam ses začal objevovat někdy kolem roku 2006. Co bylo ale předtím? Jak jsi se stal hercem?

Já jsem z Ostravy, jak víš… A je to takové klišé, prostě na základce jsem začal chodit do dramatického kroužku, protože tam byly samé holky, a to byl jednoduchý způsob, jak se k nim dostat. V prváku na gymplu jsem se přichomýtl k Dividlu Saši Rychetského, to bylo amatérské divadlo pro mládež, jenže oni byli z Mariánských Hor, já byl z Ostravy-Zábřehu, tak jsem to měl daleko, proto jsem se pak spojil s kroužkem u nás na Matičním gymnáziu, a to už jsem si myslel, že bych mohl být herec.

Měl jsi nějaké umělecké předky?

Vůbec. Moje rodina byla ta nejtypičtější ostravská rodina.

Ale já jsem tě párkrát potkal s maminkou v divadle.

To jo, maminka ráda chodí do divadla. Ze začátku moc ne, to až kvůli mně. Tata byl havíř, celý život razil hlavní štoly na véókádečku (VOKD, Výstavba ostravsko-karvinských dolů – pozn. red.). Takže opravdu dělnický původ. Bylo to trochu jako ze seriálu Peaky Blinders se Cillianem Murphym, jestli to znáš, česky se to jmenuje Gangy z Birminghamu. Drsné prostředí. Tata byl rváč, říkalo se mu Miki, král Zábřeha. A mamka byla řidička, jezdila pro doly, vozila papaláše po celé republice, pak taky pracovala na nádraží v bufetu, taky v hospodě, jednu dobu řídila vysokozdvižný vozík, to bylo hodně legrační, protože měří metr padesát. A jednu dobu taky celá moje rodina dělala v herně. Já byl přitom proti hazardu. Tata tam dělal ostrahu. Jeden rok jsme tam slavili i Vánoce, protože nedostal volno, tak máma vzala kapra a šli jsme do herny, prostě jsme měli štědrovečerní večeři tam, za námi blikaly ty automaty a na velkoplošné televizi běžely Pelíšky.

Holt Ostrava… Jak otec přečkal utlumování těžby?

On šel normálně do invalidního důchodu. Měl vazoneurózu, to je typická nemoc horníků.

Třes rukou… Asi od sbíječky.

Jo, ze sbijáku. On třeba nemůže vzít do ruky talíř, hned mu sletí. Zato ránu umí dát parádní. To by ti hlava uletěla.

Znal jsi Ivana Landsmanna? (1949–2017, spisovatel, autor knihy Pestré vrstvy z hornického prostředí – pozn. red.) Ten to měl taky.

Znal. Potkával jsem ho v Lese, to byla slavná ostravská hospoda, loni ji zavřeli. Výborný chlap. Hrozně mi připomínal starou Ostravu, kterou jsem ještě sám trochu poznal. Bylo ohromné to sledovat a poslouchat. Landsmann v sobě ten starý svět ještě nesl.

Existuje taková Ostrava ještě?

Myslím, že moc už ne. Tu už najdeš, jenom když víš, kam jít. V nějakých zbylých čtyřkách, kde sedí staří strýcové a vedou řeči. Oni jsou hrozně zábavní: mají v sobě takovou řekl bych vychcanost, ale myslím to v dobrém.

Taky by se dalo říct, že jako by pořád mysleli na to, jak vyzrát nad světem, o kterém mají pocit, že jim něco dluží.

To má snad každý pocit, že mu svět něco dluží. Ale je asi fakt, že v Ostravě je to silnější.

Co z té Ostravy v tobě zůstalo?

To nevím. Je fakt, že když jsem pak přišel do Brna na JAMU, tak jsem nevěřil, že něco jako Brno existuje. To město mi přišlo proti Ostravě jako lázeňská kolonáda. Vzpomínám si, jak jsem se z Brna poprvé vracel čtyři hodiny do Ostravy a jen jsem zíral z okna a postupně mi to docházelo. Měl jsem pocit, že lidi kolem mě řeší úplné nesmysly, ale úplné! To jsem seděl s kámošem z Brna u piva a ten tam řešil nějaké problémy a já na něj hleděl a říkal si, proboha tady řeší úplné pičoviny! To v Ostravě by nikomu nestálo ani za mávnutí ruky. Tam jsou lidi syroví, že když už, tak to musí být rakovina nebo kriminál, aby jim stálo za to to řešit. Ten zmlátil manželku, tomu zase fetuje dítě, ten má hrozné dluhy… Ale nějaké prkotiny?

Ano, trochu jsem to poznal. Na bonton tam právě nejsou.

To nejsou, stačí, aby se člověk choval trochu zdvořile, a už ti řeknou: Co ty děláš piču ze sebe!? Prostě to mají jinak nastavené. V něčem je to ale velmi přesné. Ono to tak prostě často je! Protože za tím konvenčním slušným chováním se často skrývá neupřímnost. To oni vůbec nemají. Rovnou ti řeknou, co si myslí. Můj tata tu konvenčnost nenávidí. On ani nikam nechce jet, že by to nezvládl. Občas jsem ho někam vytáhl, ale to už muselo být. Třeba když jsem měl v Brně promoci. To byla strašná smršť. Zrovna měli na baru akci se slivovicí za patnáct. Tak tata řekl jen: Uvidíme. Vypilo se jí osm litrů. Můj tata je takový, že vždycky když někam přijde, je nervózní z toho, že udělá ostudu. Tak se ožere a tu ostudu udělá. Je výborný.

Jak přijal, že z tebe bude umělec?

No, trochu se divil. Taky měl trochu pochybnosti o mé sexuální orientaci… Pak už to vzal.

Takže jsi byl talentovaný mladík, který se vydal do Brna za uměním…

Nejdřív jsem to zkoušel do Prahy na DAMU, ale tam jsem se nedostal ani přes první kolo. Nejdřív jsem uvažoval, že by mě připravoval Tomáš Jirman, známý herec z Ostravy, pak jsem se na to vybod, řekl jsem si, že se připravím sám, mamka mě vymódila na cestu do Prahy, dala mi kravatu s mikimausem, do Prahy jsem přijel jako nějaký bonviván, no, hrůza. Já myslel, že jsem to udělal, pak přišla zkušební komise a řekla, že postupují tři holky, já jsem jen udělal: a… No ale žádné „a“ už nebylo. Dost jsem byl překvapený.

Takže jsi věděl, že máš talent?

To je hrozně křehká věc… To si nemůžu být jistý dosud. Někdy si naopak říkám: Už je to tady? Už jsem špatný herec? Už se to projevilo? Víš, není asi nic horšího než být špatný herec.

No ale ty jsi člen Národního divadla, tam by asi neměli být špatní herci.

To nesouvisí s tím, kde jsi, nebo nejsi... Teď jsem měl přes tu koronu docela krizi. Divadla zavřená, nic jsem netočil, seděl jsem doma. Nic jsem nemohl, nikdo mi nevolal, nic. Dost zoufalá situace. Nejdřív si řekneš z legrace, že asi stojíš za hovno, pak si to už přestáváš říkat z legrace, ale říkáš si to dost vážně. Absolutní depka. Dost mi pomohla Veronika (Lazorčáková – pozn. red.), moje družka, máme spolu dceru. Ta mi říkala: Hele, sedni si, uklidni se, vzpomeň si, co máš za sebou, s jakými lidmi jsi pracoval, kde všude jsi hrál, to se neztratí. Tak snad ne.

Vypadá to, že divadla začnou zase hrát, ale obávám se, jestli si do nich lidé neodvykli chodit.

Taky jsem tuhle teorii slyšel. To je obecný problém. Zapečeš se s telefonem na hajzlu a už z něj ani nevyjdeš… Všechno máš v něm. Nikam už nemusíš. Docela hrůza.

Ano, ale vraťme se do tvých studentských let v Brně na JAMU. Tam jsi se tedy dostal…

Ano, dostal jsme se do ročníku k Nice Brettschneiderové a Vladimírovi Kelblovi. No a bylo to skvělé. Ach, mládí, kde ty loňské něhy jsou? Já jsem teď vlastně rád, že mě tehdy do Prahy nevzali. Brno bylo strašně na vzestupu. Po všech směrech: kavárny, gastro, holky… Všechno. Zažil jsem tam nejkrásnější léta. A pak jsem se dostal na Provázek.

To tě tam vzal Vladimír Morávek?

Ano, byl konkurz, přihlásilo se asi šedesát lidí, Vladimír si vybral Andreu Buršovou, Vendulu Kasalickou, Jakuba Šmída a mě. Byl jsem tam pak osm let. Hrozně těžko si mi potom odcházelo. Ale všechno jednou končí.

Znal jsi předtím Morávkovy inscenace?

Samozřejmě, chodil jsem na ně jako student. Skvělé bylo, že jsem některé nejdřív viděl a pak v nich hrál. Třeba Sto roků kobry (cyklus divadelních adaptací románů Dostojevského – pozn. red.), to jsem nejdřív viděl a pak ve čtyřech z pěti inscenací hrál.

Ano, mimo jiné Knížete Myškina, pokud si pamatuju. Hodně herců mluví o Vladimíru Morávkovi jako o někom, kdo je stvořil, ale zároveň před ním pak museli uprchnout. Je to i tvůj případ?

Zčásti taky. I když moje důvody byly víc osobní: Veronika měla místo v Praze, tak jsem šel s ní. Ale Vladimír je samozřejmě… no, jak to říct? Já už o tom mluvil několikrát, no, asi úkaz. To asi nemá obdobu. Všichni o něm mluvili, všichni ho řešili. Vždycky udělá něco, co je nadstandardní. Buď je to divadelní zázrak, nebo je to aspoň opulentní, nebo je to aspoň šíleně nahlas. Ale vždycky to je něco, nikdy to není průměr. Ale zároveň jsem měl pocit, že je nějak strašně osamocený a že ten kříž bere hrozně moc na sebe. Měl pocit, že je to všechno na něm, že všechny musí spasit, že všechny musí ovládnout. To nejde dlouho. Herec se pak stane spíš jeho nástrojem než partnerem. Znamenalo to být pod permanentním tlakem, pod hrozným presem, který spočíval v tom, že on to myslel přece nejvíc vážně, že on tomu obětoval nejvíc. S tím se pak špatně žije. Člověk je pod stálým pocitem viny, že tomu nevěnuje dost, že se málo obětuje, i když by se třeba celý tomu oddal. Tvorba je jako žrout, jako kanibal, který pak požírá sám sebe.

Bylo to období flámu?

Velkého. Permanentního. To bylo pořád. My jsme nikoho jiného nepotřebovali. Tam se dalo žít pořád.

Bylo pro tebe tehdy důležité, co Provázek znamenal v minulosti?

Já jsem to znal, zčásti ze školy, zčásti jsem se to dovídal sám, ale moc jsem to neřešil. To ani nejde, když někde jsi. Teď taky pořád neřeším, že jsem ve „zlaté kapličce“ a kdo tady přede mnou všechno hrál. Že jsem byl součástí výjimečného kolektivu, to jsem si uvědomoval, ale že bych měl touhu pořád tančit na nějakém hrobě velkých tradic, to ne. Mě to spíš otravovalo, když Vladimír pořád opěvoval Milana Uhdeho a Miloše Štědroně a Václava Havla, ne že bych si jich nevážil, ale ten kult jsem moc nežral. To na Provázku se už pomalu i lednička jmenovala Lednička Václava Havla. Pro mě, když se o nějakých věcech moc kecá, tak to přestává být pravda.

Nevím, jestli to lidé vědí, ale ty jsi také výborný imitátor Václava Havla. Stačil jsi mu to předvést?

To bohužel ne, ale s Václavem jsem se několikrát potkal. Ale víš, že jsem teď dělal hologram Václava Havla?

Jak se promítal na Václavském náměstí loni 17. listopadu? Tos dělal ty?

Jo, to jsem byl já. Bylo to dost zvláštní. Na YouTube je o tom dokument Making of. Šest hodin mě líčili, uši, krk… Já tam pak dělám mimiku, gesta, pohyby a řeč těla. Režíroval to Alex Jindrák, namlouval Jablonský a já se pak musel trefit do těch slov. Osm minut v jednom záběru, nemohl jsem se splést. Natočili to s mým obličejem a pak do toho přes umělou inteligenci dali tvář Havla.

Přišlo mi to poněkud za hranou.

No, asi bylo. Já se byl na to pak podívat. A musím říct, že když se tam ten virtuální Havel objevil, tak to bylo hodně divné. Lidé úplně zmlkli a nějakou dobu jen tak zaraženě a užasle hleděli. Opravdu mi to přišlo zvláštní. Já to ale vzal s tím, že to udělám dobře a že jsem člověk, který měl k Václavovi vztah, takže je to jaksi v dobrých rukách.

Měl jsi nějaké herecké vzory? Nebo ještě máš?

Vážím si mnoha herců. Jestli jsem měl fotku nějakého herce někdy připíchnutou, tak to byl Rudolf Hrušínský zamlada. Ale je jich víc. Ze současníků si vážím třeba Jirky Panznera, to je herec z Palmovky, hrál v Ulici, toho mám rád.

Hrušínský byl možná ve stáří zajímavější než zamlada. Třeba jako Kemr. Přitom ne každý herec zajímavě zestárne.

Já nikdy nebyl žádný krasavec, tak to nechávám na stáří. U mě to bude jenom lepší. Když se se mnou seznámil Míra Bambušek (divadelní a filmový režisér – pozn. red.), tak si nejdřív myslel, že jsem nějaký svářeč. Ten mi nejdřív vůbec nevěřil, že jsem herec. Ty? Taková držka! Vůbec tomu nevěřil. Teď jsem viděl jeho film Lidi krve. Dobrý! Líbilo se ti to?

No, nevím: Bambuška mám velmi rád, ale s jeho filmovou režií jsem se nějak nesetkal…

Mně to přišlo jako skvělé punkové dílo! Když to srovnáš s těma sračkama, co se tak tady točí.

Taky jsi se v nějakých objevil…

Já bych tomu tak úplně neřekl, byly to spotřební kusy pro nedělní prime time. „Víme, co děláme“, tak se tomu říká. Když víš, že točíš třeba Doktora Martina, což je seriál pro celou rodinu, tak to tomu odpovídá. Ale i to se snažíš dělat co nejlíp.

Pomohlo ti to, žes tam hrál? Poznávají tě lidé?

Jo, poznávají, ne nijak extrémně, to bych ani nechtěl, ale poznávají.

Někteří tví kolegové vedou svou druhou existenci jako stand-up komici nebo mají nějakou show a tak. Neláká tě to?

Vlastně ani moc ne. Sem tam mi to někdo nabízel a lákal mě, ale pro mě to asi není. Zatím. Moc tam na mě z toho leze Amerika, nevím, jestli se to dá přesadit do našich poměrů, někdy je to myslím trochu křečovité. A v Americe je to celá věda. Oni třeba vědí, že některé slovo je vždy vtipné, a tak stavějí větu tak, aby na konci bylo vždycky tohle slovo. A funguje to. Pro mě je to naprosto fascinující a trochu se toho děsím.

Je nějaký tvůj kolega opravdu spontánně vtipný?

Těch je… Třeba Kuba Žáček ze Zábradlí. Ten je tak vtipnej, že nevíš, jestli není na pervitinu. Chrlí vtipy s obrovskou frekvencí… To člověk padá na zem smíchy.

Tady je tradice takového idiotského humoru. Spíš Zdeněk Troška a Kameňák než Woody Allen a Monty Python.

Já myslím, že těch možností je víc. Mně třeba na tom Topinkovi bavilo, že tam byla vždycky možnost udělat něco blbě, něco podělat, já ho hrál trochu, jako by to byl komisař Clouseau z Růžového pantera.

Myslíš, že jsi lidový herecký typ?

Já myslím, že to někde ve mně musí být, když jsem z té Ostravy. Zároveň mám rád poezii, miluju Vladimíra Holana, zajímá mě i filozofie… Mám pochopení pro obě polohy, mám v srdci lásku jak pro syrové tvrdé věci, tak pro vysoké umění. Mám to rád takhle spojené.

V jaké roli se tedy cítíš nejlépe? Kdy jsi nejvíc Robert Mikluš?

V jaké roli jsem nejvíc já? Teď asi v roli táty. Já už bych klidně nedělal nic jiného. Viola je úplně boží a veškerý čas, který nevěnuju práci, jsem s ní. Teda až na chvíle, kdy jsem z ní úplně vyhučený a musím se po ostravsku ožrať…