V pátek možná Hillary Clintonová prohrála volby.

Tedy, je to samozřejmě nadsázka. Nevíme, jestli Clintonová volby prohraje. A pokud je prohraje, pak dost možná i díky záběrům, které pořídil náš někdejší krajan při oslavě výročí 11. září. Průzkumy jsou těsné a ukazují taky, že ji u voličů dlouhodobě poškozují trable s jejím privátním e-mailovým serverem a s Clintonovou nadací – úměrně tomu, jak se obě kauzy vlečou a mají velmi clintonovskou tendenci (s tím, jak nová fakta vyvracejí dřívější vytáčky) působit hůř a hůř.

Nicméně Washington Post referoval, že na setkání se sponzory minulý pátek rozvedla své dřívější rozdělení Trumpových příznivců na dva „koše“: ti první jsou neochotní republikáni, kteří se za něj stydí (a ona pracuje na jejich získání), ale ti druzí…

„Když to hrubě zobecním, polovinu Trumpových příznivců můžete zařadit do toho, čemu říkám koš politováníhodných. Ne? Rasističtí, sexističtí, homofobní, xenofobní, islamofobní – na cokoli si vzpomenete. A naneštěstí takoví lidé existují. A on je pozvedl...“

Trumpův tábor, který se jindy pyšní svou politickou nekorektností, se výroku okamžitě chytil a žádal jménem poloviny svých příznivců omluvu. Zjevně ťali do živého, neboť kampaň Clintonové a její zastánci v médiích se začali usilovně snažit její výrok obhajovat. Hillary pak v sobotu vydala prohlášení, v němž vzala zpět slovo „polovina“ a snažila se vysvětlit, jak to myslela. Ale v politice už to tak chodí, že toto nemá valný účinek – první slovo platí.

Polovina, to už je tak velká část, že být jejím členem se může cítit každý, kdo třeba i s rozpaky hodlá hlasovat pro Trumpa. Například proto, že chce hlavně hlasovat proti Hillary. A ta ho právě onálepkovala několika „ismy“, diagnostikovala mu několik „fóbií“ a vyjádřila politování nad samotnou jeho existencí. A když už je volič v ráži, zaznamená také, že ta slova zazněla v exkluzivním sále na Wall Streetu na akci pořádané skupinou „LGBT pro Hillary“ za účasti zpěvačky a dlouholeté levicové aktivistky Barbry Streisandové.

Přesně ty exempláře přezíravých, poučujících, samolibých elit, které mu už léta leží v žaludku.

Ale ten výrok prozrazuje ještě víc. Když odhlédneme od kontextu letošní kampaně, zjistíme, že zapadá do nepěkné řady výroků, při nichž prezidentský kandidát prozradil, co si skutečně myslí o řadových voličích té druhé politické strany. Anebo aspoň co si myslí, že o nich chtějí jeho bohatí sponzoři slyšet.

Barack Obama v dubnu 2008, při své první prezidentské kampani, na fundraisingové akci v San Franciscu mluvil o obyvatelích malých, dlouhodobě ekonomicky strádajících městech na Středozápadě:

„A není divu, že zahořknou, že lpějí na puškách nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří nejsou jako oni, nebo na protiimigrantských náladách nebo náladách proti volnému obchodu, aby si vysvětlili své frustrace.“

Při následujících volbách republikánský kandidát Mitt Romney sdělil lidem, které žádal o finanční příspěvky:

„Je tu 47 procent lidí, kteří budou volit prezidenta [Obamu], ať se děje, co se děje. To je 47 procent, kteří jsou s ním, jsou závislí na vládě, myslí si, že jsou oběti, myslí si, že vláda má zodpovědnost se o ně postarat, myslí si, že mají nárok na zdravotní péči, na stravu, na bydlení, na co si vzpomenete – že na to je nárok. Že by jim to vláda měla dát… Tito lidé neplatí daň z příjmu… Můj úkol je těmito lidmi se neznepokojovat. Nikdy je nepřesvědčím, že by měli přijmout osobní odpovědnost a starat se o své životy.“

Všechny ty výroky vzbudily skandál, protože svými zobecněními urážely část veřejnosti. Obama dal zcela po marxisticku najevo, že pokud někdo má jiný než levicový názor na náboženství, držení zbraní, imigrační či obchodní politiku, pak to musí být tím, že je „frustrovaný“ – zas ta téměř psychiatrická klasifikace – špatnými materiálními podmínkami. Romney stejně vulgárně vysvětlil volební chování Američanů jejich finanční bilancí vůči federální vládě – bez ohledu na to, že finančně závislí na státu jsou mimo jiné i tradičně republikánští důchodci, vojáci a policisté – a politicky je odepsal, nemá cenu na ně mluvit a pokoušet se je získat.

Máme tu obrázek politické elity, jež považuje valnou část svých méně zámožných spoluobčanů div ne za cizí živočišný druh. V každém případě za lidi defektní, kteří nevědí, co je pro ně dobré, lidi zavrženíhodné, nenapravitelné a pro politický dialog ztracené. Představují přinejlepším politickou překážku, kterou je třeba nějak obejít – ignorovat je, anebo jim lhát. A přinejhorším nepřátele, které bohužel nejde vystřelit na Mars, vyhodit do koše nebo nahnat do vyhlazovacích táborů. Ne že by to někdo navrhoval, ale vede ta logika někam jinam? V každém případě to jsou škůdci, kteří nás chtějí připravit buď o peníze, anebo o vítězství v kulturních válkách.

Tohle je jedna podoba amerikanizace, jež k nám naštěstí ještě nedorazila. Náznaky tu samozřejmě jsou, ale při všech nedostatcích naší politické scény aspoň politici útočí hlavně na sebe navzájem. Nebo na lidi, kteří v určitých oblastech rozhodují, mají vliv, vytvářejí normy. Urážet třeba celou „pražskou kavárnu“ nebo „úředníky“ není hezké, ale přece jen to jsou specifické skupiny, které něco chtějí a vědí, do čeho jdou. Škuby přicházejí spíš od tupějších příslušníků angažované veřejnosti než od politických lídrů.

Ti ne že by byli nějak zvlášť ctnostní, avšak vědí, že v každém režimu se lichotí vládcům – a v demokracii je tím vládcem lid.

Je samozřejmě třeba se obávat, že to k nám tak jako všechno ze Západu přijde (diskuse kolem brexitu v Británii už má tyto parametry). Doba sociálních sítí, kdy každé plácnutí každého trouby může být vyzdviženo a nasvíceno jako důkaz a terč zesměšňování, se k tomu zvláště hodí. Je to neblahý plod politiky, která pod heslem „osobní je politické“ politizuje čím dál větší část života. A názoru, že politika není způsob, jak zorganizovat, aby spolu lidi ve společnosti mohli nějak žít, nýbrž „projekt“ na předělání společnosti. Protože kdo překáží projektu, musí pryč.