Způsoby, jimiž pracuje náhoda, bývají obvykle překvapivé, přitažlivé a osudové: média byla v posledních dvou týdnech „plna“ zpráv o zachráněném a znovuotevřeném karlovarském Národním domě, kulturní památce se slavnou historií, jejíž rekonstrukce stála po dvacetiletí chátrání půl miliardy korun. Čili je to (prozatím) příběh se šťastným koncem.

Jsou ovšem i méně veselé ‑ a je jich víc. Zhruba před dvěma měsíci vyšla v nakladatelství Grada kniha Barbory Faiglové a Katky Havlíkové Urbex: Opuštěná místa v Čechách. Je to sbírka fantastických fotografií z opuštěných a rozpadajících se domů, obydlí i průmyslových či společenských sídel, doprovázená texty jednak o historii těchto míst, jednak o jejich současném stavu a vyhlídkách na záchranu. Neboť to je urbex neboli městský průzkum neboli průzkum moderních ruin: ohledávání a zachycování dějin tam, kde jako by přestaly existovat. Obě autorky se v rozhovoru vyjadřují nejen ke své zálibě, ale zamýšlejí se i nad tím, k čemu nám je právě historie.

V zasvěcujícím úvodu o urbexu píšete, že urbexeři nezveřejňují nalezené lokace, neboť mají obavu, aby poté nedošlo k jejich ještě většímu poničení. Samy to ale nedodržujete ani nezůstáváte v anonymitě. Sice si to „zjednodušujete“ uvedením některých staveb obecně známých či takových, u nichž existuje naděje na záchranu, ale dobře polovina knihy jsou stavby neznámé. Neodporujete tak pravidlům své komunity? Jak vlastně probíhal výběr staveb, které budou v knize zahrnuty? A jak dlouho kniha vznikala? Vždyť ústecká Masarykova nemocnice, jež je v knížce rovněž zahrnuta, mezitím už nestojí.

Bára Faiglová: Je těžké vydat knihu a zůstat v anonymitě. Do knihy jsme vybraly taková místa, kterým lidé již více nemohou uškodit. Zabezpečená, zdemolovaná, opravovaná či natolik zničená, že víc to již nejde… Kniha vznikala několik měsíců, ale zájem o opuštěné budovy začal dávno před jejím vydáním, proto bylo možné použít fotografie i ze staveb, které v době vydání již nestály. Sice se do povědomí lidí určitá pravidla dostala, ale nejsou to zákony; každý činí, jak uzná za vhodné – a my jsme uznaly, že tato místa do knihy dát můžeme.

Katka Havlíková: Co nazýváme urbexem, je táž činnost, kterou mnozí dělali a dělají, aniž by věděli, že se tomu nějak říká. To, že pak třeba narazí na informaci, že je cosi jako urbex, je spíš utvrdí v tom, že se tomu budou věnovat dál a třeba i víc. Jsou lidé, kteří si všímají, co je kolem nich opuštěné, co chátrá. Vydávají se dovnitř, protože tyhle budovy čím dál častěji mizí, aby je nahradila moderní výstavba, která přitom není zajímavá. Každopádně pro jistotu neuvádíme přesný název nebo lokaci. V knize mají místa krycí názvy, tedy kromě těch notoricky známých nebo těch, kde není co zničit. Kdo ale chce, najde si každé místo. Kdybychom chtěly být nekompromisní, kromě toho, že by nebyla kniha, nemohly by být ani webové či facebookové stránky s fotografiemi. Urbex má v sobě i dost exhibicionismu. Když už někdo něco objeví, chce se fotkami pochlubit. Česká komunita se stále rozrůstá. Je čím dál víc stránek i galerií. Vybíraly jsme z míst, která už jsme měly nafocená a ke kterým se váže zajímavý příběh. Samotná příprava knihy trvala asi tři čtvrtě roku, ale protože Bára fotí dlouho, jsou v knize i stavby, které dnes už bohužel nestojí.

Ptám se na ty zásady komunity třeba proto, že tak je vymezujete v úvodu, a přitom ve třetí kapitole, věnované hotelu Theya, popisujete zachovalou společenskou místnost s nádhernými stropy, která jediná je v celém hotelu nezničená bezdomovci a vandaly. Vzhledem k tomu, že místo zveřejňujete, ho tím přece ohrožujete, ne? I když samozřejmě nečekám, že místní bezdomovci by kupovali a četli vaši knihu.

Katka: Hotel je zveřejněn pod přezdívkou Theya. Umístěn v knize je i proto, že ornament na stropě je zároveň i logem stránky Opuštěná místa. Mezi urbexery je to místo notoricky známé. I místní ho znají velmi dobře. Jeho fotky jsou na webu už dlouho. Totiž to je tak: aby vznikla kniha, musely jsme nějaká místa vybrat. Samozřejmě, může to ublížit. Ale na druhou stranu – ti, kdo ničí taková místa, nejsou ti, kteří za nimi jezdí desítky či stovky kilometrů. Většinou opuštěné stavby ničí místní, kteří logicky objeví stavbu dřív než my.

Bára: U tohoto hotelu nejsou napsané přesné informace, kde se nachází. Kdo si knihu pořídí, ten tam určitě nepojede počmárat zdi ani s sebou nepoveze štafle, aby strop poničil. Místní lidé o hotelu dobře vědí. Jak řekla Katka, místní lidé totiž bývají první, kdo místo objeví – a pokud společenská místnost odolala, odolá i nadále.

Nevím, zda jsem dobře pochopil zásady urbexu. Dokumentujete jen mizející stavby, anebo – protože jde o průzkum – vás zajímají i větší celky, třeba jak nová stavba mění své okolí, například jak její stíny náhle tvoří v daném místě jiné světlo?

Bára: Urbex je průzkum míst, která jsou opuštěná. Nezabývá se zapadnutím novostaveb do rázu zvolené lokality. Využívané prostory nefotíme.

Katka: Jde o průzkum hlavně interiérů. Urbex se dělí na několik činností, řekněme podle specializace. Jsou infiltrátoři, kteří pronikají i do funkčních objektů, rooftopaři, kteří lezou na střechy, drainisté, kteří se specializují na odvodňovací kanály a podobné prostory. Někteří vyhledávají jen industriál, jiní jen zámečky… Hlavně každý urbex pojímá trochu jinak. Někoho zajímá historie stavby, někdo se zabývá tím, jak stavba dotváří obraz krajiny nebo města. Nevím, zda někdo zkoumá nově postavené budovy, většinou na ně totiž velká část urbexerů nadává.

Jak na stavby přicházíte, kde a jak se o nich dovídáte? Pracujete třeba s archivy, kronikami, starými pohlednicemi? A jak velký rádius máte? Přiznáváte i polské obhlídky, vydáváte se i jinam do zahraničí? A liší se nějak skladba tamních opuštěných míst od naší?

Bára: Jak na stavby přicházím, si ráda nechám jako takové „výrobní tajemství“. Občas je cesta trnitá a je nutné hledat dlouho, jindy hledáme společně s dalšími lidmi a někdy se i povede místa od někoho získat – s pár lidmi si vzájemně pomáháme a radíme. Jinak je možné hodně věcí najít díky internetu a na mapách. Kromě Polska jsem byla v Belgii, Německu, na Slovensku, ve Francii. Místa se samozřejmě liší. Především je rozdíl v zachovalosti, za hranicemi vydrží nezničená místa mnohem déle.

Katka: Každý má nějakou opuštěnou stavbu ve svém okolí. Tam asi zajde nejdřív, pak mu někdo poradí místo zase ze svého okolí, něco najde různě na cestách, dohledává podle fotografií a indicií ostatních. Dá se hledat i na základě informací třeba v televizních zprávách nebo článků v médiích. Je to hezká práce – napínavá, zda člověk vůbec něco najde. Často se mi stává, že při hledání nějakého místa najdu hromadu jiných, ale ne to, co potřebuju. Ale je to hodně namáhavé, hlavně na čas. Do zahraničí jezdíme často. Polsko, Německo, Rakousko, Belgie, Francie i Švédsko. Ale kolegové byli i třeba v Gruzii, Abcházii atd. Je to přesně, jak říká Bára: v zahraničí jsou většinou místa zachovalejší, lidé je tam ničí méně. A pokud jde o tu skladbu, u nás je hodně industriálních budov, v Belgii hodně zámečků a vil a v Německu je spousta hotelů a nemocnic i vojenských areálů.

Oproti mému očekávání, že většina zachycených staveb bude ze Sudet, tomu tak není. Jsou odevšad z Čech. Je v některém regionu hůř než v jiném, anebo je míra rozmístění odcházejících objektů všude zhruba táž?

Bára: To bohužel nemohu objektivně posoudit, jelikož ani zdaleka nevím o všech místech. Osobně jich mám nejvíce nalezených podél německých hranic.

Katka: Myslím, že existuje hodně publikací o zmizelých obcích a stavbách v oblasti Sudet. Snažily jsme se pokrýt celou republiku, ale je to těžké. Míst je opravdu hodně a naši kolegové pořád objevují nová a nová. Opravdu hodně je toho v pohraničí. Dost je toho i v Praze, ale většinou dobře zabezpečené nebo hlídané. Skoro neprobádané máme jižní Čechy.

A jak to vypadá na Moravě? Vydaly jste Čechy, bude následovat Morava?

Katka: Bohužel na Moravě toho moc nemáme. V době, kdy jsme knihu vydávaly, tam Bára nějaký urbex za sebou měla, ale nebylo to nic moc poutavého. Nachází se tam velká spousta míst, ale máme to z ruky. Ale třeba na to jednou dojde.

Bára: Popravdě nevím. Zatím jsme rády, že se povedlo dát dohromady tuto knihu.

Některé lokace jako by vypadly z Herzových nebo Jakubiskových filmů. Obracejí se na vás filmaři, poptávající vhodné atmosferické lokace pro své plány? Vždyť urbexeři jsou de facto jedni z největších znalců tuzemských exteriérů.

Bára: Ano, dotazy se objevují často. Ovšem ne vždy jim lze vyhovět. Požadavky často převyšují možnosti lokací. Navíc použití míst jako filmových kulis může vést k jejich zničení – jako v Milovicích, kde tak vyhořel kulturní dům – anebo k jejich ještě větší popularizaci.

Katka: Požadavky filmařů skutečně bývají nesmyslné. Chtějí třeba ideálně pražský industriál, kde bude klid, nebude tam hlídač, půjde tam pohodlně dovézt technika, dotáhnout agregát, okny se bude dát svítit dovnitř atd. A nejlépe aby to byl i legál.

Při četbě vaší knihy, ale ovšem i při prohlížení různých webů věnovaných urbexu se jde těžko ubránit melancholii ze smrti, odcházení, mizení. Děláte něco, co de facto inzeruje status quo jako společenský ideál. Není to ale nakonec jedno? Něco prostě vzniklo a zaniká to přirozeně tak, jako mizejí myšlenky a lidé, kteří ty stavby zadávali nebo projektovali. Má smysl se vlastně stresovat nebo dojímat mizející krásou?

Bára: Bez historie nevzniká budoucnost a novostavbám často chybí duše. Copak je v pořádku, když například namísto secesní továrny, jejíž výrobky naši zemi reprezentovaly po celém světě, vznikne další supermarket, stejný jako tisíce dalších? O své kulturní dědictví bychom měli pečovat. Bohužel většině lidí jsou opuštěné budovy jen na obtíž – i proto vznikla naše kniha, aby se ukázalo, že i chátrající stavby mohou být krásné a významné.

Katka: Urbex je skutečně dobrou ukázkou pomíjivosti. Co dříve bylo příkladem blahobytu, pokroku, bohatství, dnes chátrá, upadá. Jsou to místa plná příběhů. Nějaký kousek historie – a tím, že je bouráme, ta historie mizí. Když se podíváte na chátrající továrny, vilky, zámečky, které byly postaveny do 40. let minulého století, často jsou to neuvěřitelně vzhledné stavby. Dnes je nahrazují skleněné a betonové krabice, které jsou podle někoho prý futuristické, designérsky čisté a ekologické, ale nejsou vlastně nijak úchvatné. Nedovedu si představit, že bych se třeba šla podívat do opuštěné kancelářské budovy, postavené třeba v roce 2009, nebo paneláku z 60. let. Dřív ta architektura měla ducha, stavitelé si hráli s detaily, dbali na to, aby stavby byly praktické, ale také aby dobře vypadaly. Jistěže věci vznikají a zanikají. Ale podle mě jde o to, zda je nahrazuje něco hodnotného. A co hodnotného je na obchodních centrech a kancelářských budovách?

V knize jsou zahrnuta samá honosná nebo velkolepá sídla: zámky, hotely, vily, továrny. Střídmější památky nemáme? Třeba zemědělské dvory a usedlosti, opuštěné hájenky atp.

Katka: Máme, ale jak jsem již řekla, vybíraly jsme i podle příběhu místa. V Čechách je velká spousta venkovských sídel, ale často ve velmi špatném stavu, kde už třeba není nic moc ani k focení. Chtěly jsme čtenáře zaujmout jak obrazem, tak příběhem.

Bára: Máme spoustu památek, jenže vecpěte je na pár stran! Navíc jsme vybíraly místa, která nějakým způsobem zaujmou – vzhledem, historií, příběhem… a zároveň nebudou v úplně tristním stavu.

Vaše přípisy hodně akcentují okamžik pronikání do budov, jako by to byla pro vás na urbexu ta nejlepší chvíle. Ale co melancholie po odchodu? Zůstává ve vás stavba přítomna i po něm? Nebo jsou to po čase zaměnitelní „milenci“? Mimochodem, Katko, vy jako básnířka se někdy necháte svést k veršům inspirovaným navštívenou stavbou?

Bára: Pronikání do budovy je jeden z nejtěžších okamžiků, protože do poslední chvíle není jisté, jak to dopadne. Zda bude stavba přístupná, jestli vlez nebude nad naše fyzické schopnosti a zda nás nikdo neuvidí… Každou stavbu si pamatuji, a i když po čase zapomenu některé detaily, rozhodně vím, jakou atmosféru a jaké pocity jsem tam zažila. Každá stavba pro mě znamená víc než jen čtyři zdi.

Katka: Ten průnik do budovy je pokaždé jiný. Člověk překonává jiné překážky, jde jinou cestou, za jiného počasí, s jinými lidmi. Někdy je to adrenalin, někdy je to úsměvné. Samotný průzkum pak většinou probíhá stejně. Člověk chodí, prohlíží si, fotí, nasává atmosféru. Přesto mi místa zatím nesplývají, protože většina z nich je něčím zajímavá. Takže samozřejmě v člověku ty zážitky z nich zůstávají. Básničku už jsem dlouho nenapsala, takže bych řekla, že ne. Spíš jsou inspirací pro delší útvary.

Jak o navštívených místech přemýšlíte a co cítíte? Máte i šanci mluvit s majiteli a vyzvídat jejich záměry? Anebo ještě tak: musíte stavby vždy navštěvovat tajně? Nebo jsou i případy majitelů či správců, kteří mají pochopení pro vaši práci?

Katka: Samozřejmě mě napadá, proč to chátrá, proč odtud lidé odešli a nechali tam své věci. Je to to neznámo, co přitahuje. Člověku pracuje fantazie a domýšlí si příběhy. Ne vždy jsme někde nelegálně. Pokud to jde, snažíme se si vstup vyjednat. Bohužel někdy toho majitelé zneužívají. Například jsme se chtěli podívat do areálu Waltrovky, vše vypadalo dobře, ale najednou nám provozovatel napsal, že vstup je asi dva tisíce korun. V Německu jsme si po telefonu vyjednali vstup do krásného zámečku za dvě eura, ale když pán přijel, chtěl po nás najednou patnáct eur na osobu. Tak jsme se otočili a odjeli. Zřídka ale narazíme na správce budovy, který nám vstup povolí a třeba nám i něco zajímavého o tom řekne nebo nás rovnou provede. Většinou jsou vstřícní ti, kteří zamýšlejí stavbu nějak zužitkovat.

Bára: Příležitost mluvit s majiteli se odvíjí od toho, zda majitel o dané stavbě vůbec mluvit chce. Často nestojí o to, aby někdo budovy nafotil či o nich psal. Jindy rádi sdělí historii stavby a budoucí plány. Někdy zas není možné majitele dohledat anebo jsou jimi zahraniční firmy. Ale ve většině případů se majiteli raději vyhýbám. Kouzlo urbexu je právě v tom, že tyto stavby chceme navštěvovat tajně.

Čekal bych, že hodně staveb bude poničených desítkami let prázdnoty, ale překvapuje mě, jak rychle zkáza postupuje. Tschinkelova vila je prázdná pouhých třicet let a je na odpis, hotel Theya má od posledního pokusu o záchranu v roce 1998 za sebou půlku této doby. Ale je tu dokonce chráněná památka z roku 2013. Zároveň je to tak, že většina zachycených staveb má původ v 19. století. Opravdu je to tak, že unikáty z této epochy jsou nejvíc ničeny a huntovány až v době těsně před sametovou revolucí nebo po ní? Je tedy naše doba start z bodu nula, protože nenavazuje na svoje dějiny?

Bára: To je složitá otázka. Ale všeobecně platí, že na devastaci staveb se nejvíc podílejí lidé. O to víc, pokud stojí na odlehlém místě. Samozřejmě se na stavbách podepisuje i počasí a stav před opuštěním. Například pokud je zničená střecha, rozpad budovy to uspíší.

Katka: Stavby z této doby jsou v knize z prostého důvodu – jsou hezké. Nikoho by asi nebavilo prohlížet si fotky chátrajících panelových budov nebo těch úplně novodobých. Často platí, že stavbám ublížil minulý režim – ze zámečků dělali JZD, zavedeným továrnám rušili a měnili výrobu… Ale na vině je i porevoluční doba. Privatizace, tunelování, koupě stavby zahraničním investorem, neschopnost firem konkurenceschopné výroby… I to je příčinou, proč stavby špatně končí. Nevím, jak to popsat. Přijde mi, že si dnešní společnost neváží své historie. Nebo na ni prostě nechce vzpomínat. Dokonce jdou stranou i některé zdánlivě samozřejmé hodnoty jako ohleduplnost či empatie. Nerozhlížíme se kolem sebe, nevzpomínáme, nezajímáme se o lidi a věci kolem. Jen se ženeme slepě dopředu, abychom se měli dobře, aby vše bylo praktické, abychom měli všeho dost. A tak to vypadá i s prostředím kolem nás. Zbavujeme se cenných a půvabných ukázek minulosti, abychom na jejich místě postavili obchoďáky, administrativní business centra a sklady, které asi v dnešní době přejaly tu funkci důkazu blahobytu.