Fascinaci dalajlamou je možná nejlépe chápat jako přenesení typického popkulturního fenoménu do oblasti společnosti a politiky. Tady i tam je oddanost fanouškovské základny a míra intenzity adorace nevysvětlitelná žádnými objektivními faktory. Lidé, kteří mají rádi třeba Katy Perry, Ewu Farnu a jiné postavy showbyznysu, jež jsou pro nezasvěcence zcela zaměnitelné s mnoha podobnými, vám nedokážou vysvětlit, co je na nich tak úžasného a okolí přesahujícího, a ani to nepotřebují vysvětlit. Jejich city jsou skutečné. Proti gustu žádný dišputát.

Dalajlama je tak projekčním plátnem, na němž lze sledovat různé myšlenkové pochody a žasnout. Okupace Tibetu před 70 lety jako by byla pro spoustu lidí živější, osobněji prožívanou událostí než třeba válka v Sýrii, přestože se lze domnívat, že o Tibetu zhola nic nevědí. Je to jakási intelektuální obdoba nákupu v obchodě Sanu Babu. Svým způsobem stejně typický je zase nějaký ten znalec vykazující se osobní návštěvou Tibetu, který servíruje nemilosrdná tvrdá fakta o tom, že Tibeťané jsou špinaví a nevzdělatelní a podobně, takže nedá moc práce dešifrovat, že si je máme představit jako Romy.

Naslouchání dalajlamovi dojem nevylepší. Z poslechu jeho přednášky na Foru 2000 si lze odnést poznatek, že když už, tak je tato osobnost snesitelnější ve skutečně popkulturním prostředí než v uctivém tichu na pódiu s mikrofonem. Na rockovém festivalu v Glastonbury například své standardní duchovno proložil odpovědí na otázku, co by chtěl dělat, kdyby nebyl dalajlamou: Traktoristu.

V kontextu mezinárodní konference ovšem jeho sdělení osciluje mezi komikou a nesnesitelností. „Dříve ortodoxní vědci popírali existenci mysli nebo vědomí, tvrdili, že je pouze mozek. To se během 20. století změnilo. Tito vědci se v současnosti zabývají i vnitřními hodnotami a říkají: K tomu, abychom dosáhli zdravého těla, je potřeba mít zdravou mysl. To je podle mě pozitivní změna,“ zní jedna typická pasáž. Pokračuje proud výroků postavených na jednoduchých moralizujících dichotomiích. Vnitřní dobře – vnějškové špatně.

Krátkodobé špatně – dlouhodobé dobře. Racionalita špatně – emoce dobře. Individualismus špatně – všichni společně dobře. Tolerance dobře – netolerance špatně. A tak dále. Přítomnost Tomáše Halíka na pódiu je mimořádně patřičná – dokresluje, jak snadné je českým zákazníkům prodávat tuto duševní potravu. Člověk si neodnáší žádnou konkrétní myšlenku, jeho myšlení se nikam neposune, nicméně odchází ujištěn o tom, že duchovno existuje.

Neškodné, dalo by se ve vší úctě říct. Ale právě tato neškodnost dává vyniknout tomu, jak nevraživá je čínská zahraniční politika. Čína si stejně ze západní kritiky porušování lidských práv nic nedělá a nenechá se jí v nejmenším ovlivnit. Jestliže dalajlama, jak tvrdí, neusiluje o samostatnost Tibetu a jestliže jsou dnešní Tibeťané skutečně tak zpustlí a jeho sdělení nepřístupní, jak nám pragmatičtí znalci tvrdí, proč proti němu Čína vynakládá takové úsilí? Proč vyžaduje taková okázalá gesta úcty? Anebo jinak: Jak se jí daří vytvářet dojem, že taková gesta je třeba činit a že ten, kdo se dostatečně poníží, bude odměněn?

Včerejší společné prohlášení prezidenta, předsedů obou komor parlamentu a předsedy vlády zavání trapností a prosebnictvím. A přitom si netroufnou ani otevřeně říct, kvůli čemu se tak pitvoří – jen z narážek („územní celistvost Čínské lidové republiky“, „osobní aktivity některých českých politiků“) bychom bez znalosti kontextu vůbec nepochopili, kvůli čemu se tento akt ponížení odehrává.

Zejména by nikoho nenapadlo, jak hubené výsledky má toto lísání se od politiků, kteří se zaklínají ekonomickou diplomacií. Člověk by si představoval, že náš export do Číny raketově roste, a on zatím činí stejné zanedbatelné 1,2 procenta celkového vývozu jako v roce 2013. Je menší než třeba náš vývoz do Rumunska. Je poloviční než náš vývoz do USA – a neroste rychleji.

Zeman by mohl pro změnu zkusit chovat se k Číně stejně urážlivě jako k Američanům, třeba je to dobré pro export.