Jestliže v důsledku potopy, epidemie, neúrody či z jiných takových příčin dojde k záhubě lidí, což se, jak víme, již stávalo, a jak si uvědomujeme, jednou opět stane, kdy také zahyne veškeré umění a dovednost, po nějaké době však z těch, co přežili, jako ze semen, počet lidí opět vzroste. Je přirozené, že se za takové situace dají dohromady, protože jsou od přírody slabí, a že ten, jenž vyniká tělesnou silou a duševní odvahou, se postaví nezbytně do jejich čela a ovládne je.
Polybios, Dějiny III, str. 17. Baset, Praha 2011, přeložil Pavel Oliva.

Podobně jako správný zoolog nepozoruje zvíře v zoologické zahradě, tak i klimatolog se snaží pochopit, jak počasí fungovalo v dobách, kdy do něj nezasahovali lidé. Máme ale vůbec důvod předpokládat, že do věci tak obrovské, jako je atmosféra, lidé vůbec zasahují? Odůvodněné podezření, že tomu tak skutečně je, pramení z prostého důvodu – člověkem uvolňované množství tří životně významných prvků – tedy uhlíku, síry a reaktivního dusíku (to je dusík ve formě oxidů, dusičnanů a dalších sloučenin) je větší, než množství, které každoročně uvolní či uloží příroda. Nestarat se o dopady lidmi uvolňovaných sloučenin by prostě za této situace bylo neuvážené. Člověk ročně zpracovává obrovská množství železa, rtuti a dalších kovů, ale z hlediska vývoje atmosféry a životního prostředí nás však nejvíc zajímá výše uvedená trojice.

Současné klimatické modely se proto snaží postihnout, jaký je podíl lidí a přírody na probíhajících změnách. Hrubý odhad je většinou ten, že lidé mohou za 30-70 % současné klimatické změny, ale regionální údaje jsou odlišné. Například ve Středozemním moři je vypočtený podíl přirozeného chodu tzv. atlantické dlouhodobé oscilace (AMO, Atlantic multidecadal oscillation) až kolem 60 % a lidmi způsobené oteplení je zodpovědné asi jen ze 40 %. Toto přirozené oteplení je dál zesilována lidmi a v napůl uzavřeném Středozemním moři se projeví obzvlášť citelně, protože jeho voda se jen málo mísí se studenějším Atlantikem. V podobné situaci velkého tepla a malé výměny vod je i Rudé moře.

Ve skutečnosti tato čísla říkají velice málo o klimatických rizicích. Představme si Středozemní moře jako velkou mořskou pánev, do které pronikají chladnější vody přes Gibraltar a v menší míře z Černého moře přes Dardanely. Naopak teplejší vody jen málo rozháněné větry se koncentrují podél východního tureckého pobřeží a k Levantě, kde se moře otepluje 0,65 °C za dekádu. Je to sice hodně, ale skutečné ohrožení vzniká při souběhu horkého saharského větru a teplých vod. Většina mořských organismů vydrží dlouhodobě teplejší moře, ale nevydrží několik dní extrémního vedra, které z vody „vyžene“ rozpuštěný kyslík. To se začíná týkat i našich chovných kapřích rybníků. Při teplotních extrémech se rovněž víc uplatňuje znečištění vodních nádrží, protože vyšší teplota znamená vyšší rychlost chemických reakcí.

Zvýšení teplot se projevuje i na celém východním Turecku, které již dvě dekády výrazněji vysychá. Aniž bychom hledali nějaký hypotetický sled událostí, můžeme z dřívějších analogií odhadnout že společně s oteplováním a vysycháním do oblasti přichází sociální neklid a radikálnější náboženské formy a že zde podle klimatických projekcí zůstanou další desetiletí. Přehled zemí a oblastí ohrožených suchem jako je Etiopie, Somálsko, Pákistán, Afghánistán, východní Ukrajina, Řecko, jižní Španělsko a další nápadně koreluje se sociálně a ekonomicky krizovými oblastmi.

Z našeho pohledu se nejedná jenom o uprchlíky z Anatólie či Sýrie, ale i současné české a moravské přívalové deště mají kontinentální či globální složku. Při vhodném proudění přechází fronta přes neobvykle teplé části Středozemního moře či Atlantského oceánu, strhává vodní páru a zejména za horkého počasí přispívá k lokálním bouřkám z vedra či přívalovým dešťům a krupobitím. A protože moře v sobě kumuluje zvýšené teploty již někdy již od 70. let a zejména po roce 1995, tak i jeho ochlazování by trvalo trvá zhruba 20 let či déle. Jenom z jednoduchého údaje o teplotní setrvačnosti oceánu můžeme odhadnout, že ochrana před přívalovými dešti se vyplatí, protože je nepravděpodobné, že by jen tak samy od sebe odezněly.

Historický pohled na klima je nejvíc aktuální ve dvou oblastech – (1) když chceme poznat přirozenou variabilitu klimatu, abychom porozuměli chování dřívějších ekosystémů a zbytečně lidi nestrašili; a (2) když hledáme klimatickou či sociální analogii k současnosti. Například sucho roku 1946 v Evropě ve skutečnosti představovalo pětiletou suchou epizodu, která se však stěhovala, či byla různě intenzivní v různých částech Evropy. Ta na ni reagovala různými způsoby od hladomoru v Moldávii až po poměrně dobře zvládnuté solidární kroky v jinak těžce zkoušeném Švýcarsku.