Turecko bylo ještě před pár lety považováno za toužebný příklad toho, že islámská země se může vyvinout v demokracii, a dokonce se stát členem EU. A pak nastal okamžik, kdy začalo být jasné, že Turecko zlověstně mutuje ve velmi iliberální a islamistický režim. V něco mnohem horšího, než bylo Turecko před Erdoganem i se svou stagnací, korupcí a vojenskými puči. A že bod, ze kterého není návratu, už pominul – někdy před časem, kdy jsme si to nepřipouštěli. Rozhodně dávno před loňským pokusem o puč, po němž Erdogan nastolil výjimečný stav. Před dvěma týdny řekl, že bude trvat prostě tak dlouho, „dokud se všechno neusadí“.

Turecko je dnes mimo jiné zemí čistek velmi se podobajících naší normalizaci po roce 1968. Desetitisíce státních zaměstnanců, policistů, učitelů a akademiků jsou propouštěny. Přes padesát procent vysokoškolsky vzdělaných lidí uvažuje podle jednoho průzkumu o opuštění země. Za „protistátní“ obraz lze dostat u soudu dva roky, hudební skupina může být zadržována tři týdny a pak propuštěna bez soudu a bez omluvy. Turečtí diplomaté a důstojníci vyslaní do NATO podávají žádosti o azyl.

Erdogan přichystal novou ústavu, jež dává jeho prezidentství ještě více moci, a vypsal o ní na 18. dubna referendum. A tady jsme u poslední diplomatické roztržky mezi Tureckem a Holandskem a Německem. V Německu žijí asi tři miliony Turků, z nichž asi polovina je oprávněna volit v tureckých volbách. I v mnohem menším Holandsku jsou takových Turků statisíce. Turečtí politici vyráželi za nimi kampaňovat o hlasy pro Erdoganovu novou ústavu (jež má mimochodem podle průzkumů, které kupodivu stále jsou zveřejňovány, jen padesátiprocentní podporu). Německé orgány (místní, nikoli federální) několik mítinků zakázaly, povětšinou z bezpečnostních důvodů. I holandský premiér Mark Rutte se vyslovil proti jejich konání.

Turecká ministryně pro rodinu Fatma Betul Sayanová Kayaová se pak rozhodla uskutečnit mítink na tureckém konzulátu v Rotterdamu, což je v rozporu s diplomatickými zásadami. Její vstup do Holandska byl prohlášen za nežádoucí a jejímu letadlu byl zakázán vstup do země. Načež se ministryně vydala do Holandska autem, podle tvrzení rotterdamského starosty s využitím několika „klamných“ konvojů pro zmatení holandské policie. Byla vypovězena ze země a před rotterdamským konzulátem propukly nepokoje, musela zasahovat policie. Demonstranti vykřikovali hesla proti Geertu Wildersovi a, jak jinak, proti Židům.

Ano, i v Holandsku jsou volby. Ale nelze tvrdit, že by Rutte reagoval výhradně pod tlakem Wilderse, má za několik posledních let řadu výroků na téma povinnosti muslimů přizpůsobit se holandským zvyklostem. Jestliže ovšem Rutte čelí takovýmto podezřením, v Turecku je analogická úvaha zcela evidentní. Turecká média rozjela protiholandskou a protiněmeckou kampaň, Erdogan a jeho ministři začali používat rétoriku o holandském a německém nacismu připomínající kremelskou propagandu. A nacionalistická kampaň zabírá – natolik, že turecký opoziční politik Deniz Baykal, který chtěl rovněž vyrazit do Německa kampaňovat, pro změnu za „ne“ v referendu, svou návštěvu na protest zrušil. Holandské velvyslanectví bylo přes víkend uzavřené a obležené, protestující na něm za výkřiků „Alláhu akbar“ vztyčili tureckou vlajku.

Evropa tak má s Tureckem dva propojené problémy, z nichž každý sám o sobě je z pekla: vedle standardního zahraničněpolitického (vracení uprchlíků, role v Sýrii, politika vůči Íránu, atd. atd.) je tu problém menšin s dvojím občanstvím. Neintegrované menšiny si udržují a reprodukují politické vzorce a problémy dovezené z domova. Takže se Turci v Německu či Rakousku už léta střetávají s Kurdy. Dnes pořádají hony na gülenisty – a západní vlády nevědí, zda je mají považovat za disidenty, anebo, jak po nich chce Ankara, za podporovatele terorismu. Turecká vláda angažuje imámy v Německu jako de facto agenty rozvědky informující o svých soukmenovcích.

Evropa v obou případech tahá za krátký konec. Potřebuje stůj co stůj udržet dohodu o vracení uprchlíků, aby mohla Angela Merkelová jít do voleb s tím, že uprchlická krize je vyřešena. A při zakazování mítinků si připadá nesvá. Koneckonců, třeba francouzští politici běžně jezdí kampaňovat mezi expaty do Londýna – jak říct, že Turci jsou něco jiného?

Na druhou stranu, jak je možné chovat se, jako že nejsou?