Piráti zas mají problém s vysvětlováním. Všechny jejich problémy jsou problémy vysvětlování. Tak se ptal i Mikuláš Ferjenčík… „Jste připraveni tohle vysvětlovat, až ji zvolíme?“ napsal na Facebook k rozhovoru jedné z kandidátek na předsedkyni na Novinkách, jenž vyšel s titulkem „Kandidátka na šéfku Pirátů: Jsem přesvědčením komunistka“. A pokračoval upřesněním, že se hlásí k „původní komunistické ideologii“.

Některé z pirátských odpovědí problém vysvětlování pokud možno násobily: „Co jako vysvětlovat? Co je na tom špatného?“ nebo „Je to úplně debilní, fakt slovo komunista v CZ nezlomíme.“ nebo „Jsem s tím naprosto v pohodě. Vím, že Janka je autentická a pracovitá pirátka. Přitom je neuvěřitelně vzdělaná, lidská a na nic si nehraje.“ nebo „Jdi do prdele“. To poslední od pirátské europoslankyně Markéty Gregorové.

Může to mít několik důvodů. Pro široké vrstvy jsou jistě nejdůležitější ty praktickopolitické. Západoevropské země nezažily komunistickou diktaturu. Komunistické strany byly v zásadě neškodné – ve Francii je Mitterrand vzal do vlády, a co se stalo? Nic. Anebo byly v té či oné míře ostrakizované nebo i potlačované, to pak získaly jistou hrdinskou aureolu. Ale nikde nedostaly příležitost realizovat naplno svůj program. Kdyby dostaly, to by dnes Západoevropané mluvili jinak.

V hlubší rovině působí to, že komunismus je při všech svých hrůzách bastardem osvícenství. Přeloženo do lidové řeči, „mysleli to dobře“, neboť usilovali o rovnost a osvobození všech lidí. Má stejný intelektuální rodokmen jako moderní sociálnědemokratické strany. Ty si na něj instinktivně nenechají sáhnout. Nacismus je naproti tomu iliberální.

My víme, že reálný komunismus je stejně zrůdný a iliberální jako nacismus a fašismus. Slovy Rogera Scrutona: „V komunismu šlo stejně jako u fašismu o pokus svázat masové lidové hnutí se státem pod vládou jedné strany, v němž by panovala totální soudržnost kolem společného cíle. Jeho součástí byla eliminace opozice jakýmikoli prostředky a nahrazení uspořádaného sporu mezi politickými stranami tajnou ,diskusí‘ uvnitř jediné vládnoucí elity. Jeho součástí bylo zmocnění se – ,jménem lidu‘ – prostředků komunikace a vzdělání a zavedení příkazového systému v ekonomice. Obě hnutí považovala zákonnost za zbytnou a ústavní omezení za irelevantní. Protože obě byla v zásadě revoluční, byla vedená shora ,železnou kázní‘. Obě usilovala o dosažení nového společenského řádu nezprostředkovaného institucemi, který se bude vyznačovat bezprostřední, bratrskou soudržností.“

Z řady důvodů se tato jednota i u nás ztrácí z obzoru. Zatímco asociace s čímkoli extrémně pravicovým je důvod k pobouření a ostrakizaci, u extrémní levice tato negativní aura schází. Takže například zatímco v roce 2011 vystačila Miroslavu Kalouskovi přítomnost českého národovce Ladislava Bátory v řadách státních úředníků na vleklé divadlo („úředník nemůže mluvit jak nácek“), dnes je možné být funkcionářem vládní strany a hlásit se ke komunismu.

Po době postačující ke generační výměně se u mladší generace prosadila oikofobie (opovržení vším domácím, další pojem, za nějž vděčíme Rogeru Scrutonovi). Kniha s názvem „Plně automatizovaný luxusní komunismus“ se může stát bestsellerem tak, jak by se kniha „Plně automatizovaný luxusní nacismus“ nikdy stát nemohla. Když v Británii, tak proč ne u nás? Ti lidé by samozřejmě mohli volit opatrnější výrazy a slovu komunismus se v první větě vyhnout, ale místo toho to dělají naopak – až v druhé větě vysvětlí, že mají na mysli původní komunismus podle Kautského a podobně – a ten komunismus vzdorně dají do první věty. Aby ukázali, že na ně domácí přežitá tabu z devadesátek neplatí. Označit se za komunistu mimo jiné znamená pocit emancipace z malých českých poměrů.

Vliv na sociálních sítích, knižním trhu, v kruzích politických kutilů a podobně je jistě něco jiného než reálný politický vliv. Nejradikálnější levicovou stranou, jež se v současnosti v Evropě dostala k moci, byla řecká Syriza. Z ptačí perspektivy nezměnila nic, sevření Evropskou unií a finančními trhy bylo absolutní. Na skok do světa totálního bratrství si Řekové netroufli.

Piráti jsou koneckonců strana, jejíž počáteční étos stojí na normalizaci krádeže. Ale ten zůstává už jen ve jménu, podobně jako zůstává ve jménech mnoha západoevropských stran slovo socialismus, byť o žádný skutečný socialismus dávno neusilují. Lze jen vyjádřit respekt vůči tomu, jak vedení Pirátů, zosobněné třeba Ivanem Bartošem nebo Jakubem Michálkem, hraje dlouhou hru a tyto komunistické elementy ve straně úspěšně marginalizuje, stranu činí masově stravitelnou, a přitom zatím nezpůsobilo stranickou explozi. Nezdá se, že by těm komunistům v jejich straně patřila budoucnost. Na sociálních sítích je to samozřejmě jiné.