Nejlepší, co světu dalo Německo, jsou supermarkety. Možnost rychle nakoupit jakékoli zboží i za cenu dostupnou pro příjemce dávek v hmotné nouzi je také největší společenskou změnou po listopadu 1989. Člověk si může přát víc, ale jistota, že sežene máslo nebo kilo jablek za pětadvacet korun ve slušné kvalitě a v kteroukoli denní dobu, také není k zahození. Zdá se však, že idyla laciných supermarketů a diskontů končí. Prvním varováním je zákon o významné tržní síle, který začala projednávat Poslanecká sněmovna. Politici se snaží zlepšit model, který, jak se zdá, zatím funguje bez chyby.

Zázrak nízkých cen

Na parkovišti u supermarketů v saském Chemnitzu, rakouském Gmündu či jiných městech za hranicí obvykle parkuje polovina aut s českou značkou. Hovory nadšených nákupních turistů chválí německé zboží, které je lepší, a navíc ještě kvalitnější než v Česku. Pohled do nákupních košíků přesto usvědčuje české návštěvníky z omylu. Převažuje v nich několik druhů zboží nakupovaných ve velkém množství, třeba určitý typ čokolády nebo naložené brusinky, které jsou právě v akci.

Ve skutečnosti nemohou německé supermarkety českým konkurovat. Podrobné srovnání Eurostatu ukazuje, že ceny tuzemského maloobchodu mají jen v málo zemích Evropské unie konkurenci. I s přihlédnutím ke kupní síle občanů dosahují zdejší ceny 82,7 procenta evropského průměru. Jen o málo laciněji je v Maďarsku a na Litvě, výrazněji jsou ceny nižší jen v Bulharsku, Rumunsku a Polsku, kde jsou pod sedmdesáti procenty evropského průměru. Proti tomu překračují německé ceny průměr o devět procent a rakouské o 23 procent.

Šesté nejlacinější potraviny ve srovnání s osmadvaceti evropskými státy, v případě mléčných výrobků dokonce páté a u pečiva čtvrté nejlevnější, jsou důvodem, proč Češi dodnes mohou chválit své rozhodnutí z listopadu 1989, kdy byly právě ideály všem dostupného konzumu hlavním důvodem, proč se národ dal po pohybu a svrhl režim, který nedokázal zabezpečit zásobování na úrovni. Na tom nic nezměnila ani finanční krize. Reálné příjmy rodin sice v letech 2008 až 2013 poklesly, ještě víc ale srazila ceny potravin nemilosrdná konkurence obchodních řetězců.

Změny v cenách dobře ilustruje i srovnání, kolik potravin si mohou koupit průměrné rodiny v jednotlivých zemích. Češi si mohou dovolit o třetinu méně potravin než sousedé z Německa nebo Rakouska, o desetinu jsou na tom ještě lépe Poláci a Slovinci, ostatní východoevropské státy jsou na tom o poznání hůře, stejně tak některé jihoevropské státy. Například Litevci jsou na tom hůře o třetinu, Chorvati a Lotyši o dvě třetiny. Je to určitý druh zázraku, když příjmy tuzemských rodin jsou v přepočtu na eura třikrát nižší než u západních sousedů a když Litevci nebo Chorvati jsou na tom v příjmech zhruba stejně.

Z lásky k Česku

Je něco pravdivého na reklamě Kauflandu, kde největší zdejší obchodní řetězec tvrdí, že podřizuje svou obchodní politiku lásce k českému národu. Důvody jsou nasnadě. Kaufland a Lidl, dva řetězce německého koncernu Schwarz, dokázaly svým dravým přístupem neustále zvyšovat obrat a překročit hranici 70 miliard korun ročně.

Velké maloobchodní řetězce ovládají čtyři pětiny českého obchodu s potravinami a koncernu Schwarz z toho podle mezinárodní statistiky Retail Planet patří víc než čtvrtina. Hlavní konkurent, rovněž německé Rewe se značkami Penny Market a Billa, má necelou pětinu, nizozemský Ahold se musí spokojit s patnácti procenty a britské Tesco s desetinou. Právě vzestup koncernu Schwarz vyostřil v posledních pěti letech konkurenci a srazil ceny dolů.

Konkurence v supermarketech je dostatečným vysvětlením, proč jsou tuzemské potraviny cenově dostupnější než v jiných zemích. Řetězce se dokážou přizpůsobit finančním možnostem obyvatelstva, stejně účinná je však obchodní soutěž.

Konkurenci prospívá větší počet srovnatelně silných podniků. Jak splňují jednotlivé země tento požadavek, je možné měřit například srovnáním obratu pěti nejsilnějších řetězců s ostatními. Pět nejsilnějších českých obchodníků (Schwarz, Rewe, Ahold, Tesco a Metro) má třiapůlkrát větší obrat než pět dalších firem. To je v evropském srovnání slušný poměr, více jsou síly na trhu s potravinami rozděleny pouze v Polsku a Maďarsku. Velmi pravděpodobně právě z toho důvodu ceny polských a maďarských potravin v posledních pěti letech reálně poklesly rychleji než v Česku. Ceny naopak vyrostly v Chorvatsku a Slovinsku, kde přes polovinu trhu ovládá chorvatský koncern Agrokor, a rovněž v Litvě a Lotyšsku, kde je stejně dominantní litevský řetězec Maxima.

Potraviny dosahují nejvyšší úrovně v Rakousku, Švýcarsku a Dánsku. Ani tady nemusejí být hlavním důvodem vysoké příjmy domácností, které více zajímá kvalita než cena. Ve Švýcarsku ovládají koncerny Migros a Coop devět desetin obratu supermarketů, v Rakousku mají Rewe, Spar a Aldi tři čtvrtiny trhu, podobně v Dánsku Coop Danmark a Dansk Supermarked. Ve všech případech vysokých cen potravin platí, že místní firmy prosadily regulace, které jen minimálně připouštějí zahraniční konkurenci.

Lex Kaufland

V této chvíli přichází vláda Bohuslava Sobotky s novelou zákona o významné tržní síle, který zesiluje regulace také v Česku. Z důvodové zprávy je jasné, že svou tržní sílu zneužívají cizí a zvláště německé řetězce. „Rozhodující je skutečnost, že cca 63 % maloobchodního trhu se zbožím denní spotřeby v České republice je ovládáno zahraničními vlastníky, kteří sledují vlastní obchodní politiku,“ zdůvodňuje nutnost zákona důvodová zpráva, která mezi velké cizí vlastníky počítá koncerny Schwarz, Rewe, Ahold, Tesco a Globus. Zaměření proti řetězcům ze Západu potvrzuje fakt, že vládní materiál mlčí o roli řetězců Coop Euro, CBA Kereskedelmi a Hruška, které rovněž patří podle Retail Planet do první desítky. Coop a CBA se vyrovnají svým obratem Globusu a součtem tržeb překonají Ahold. Ryze český je pouze Hruška, CBA přišla z Maďarska a skupuje menší obchody, Coop je dědic Jednoty, stal se však součástí středoevropského řetězce s centrálou na Slovensku a největším obratem v Maďarsku.

Sobotkova novela nechce před nebezpečnou pěticí západních koncernů hájit jejich českou konkurenci, ale dodavatele. Vyslyšela tak volání potravinářské komory, která koncem minulého roku spustila kampaň, při které veřejnosti vysvětlovala, jak tvrdé podmínky musí při dodávkách řetězcům snášet.

Z pohledu potravinářů není historie posledních let tak příznivá jako pro spotřebitele. Nízké ceny v obchodech jsou způsobeny ještě nižšími výkupními cenami, které postupně likvidují české výrobce. Ředitel kanceláře Potravinářské komory ČR mlékař Miroslav Koberna například vypočetl, že řetězce kupují od jedné z mlékáren litr mléka za 12 korun, započtou marži 4,50 koruny a po přičtení daně z přidané hodnoty mléko prodávají za devatenáct korun. Za kilogram ochuceného sýra dostanou mlékaři zhruba stokorunu, řetězce si pak počítají stokorunovou marži a zákazník dostane zboží za 230 korun. Stěžují si nejen mlékaři, některé pekařské firmy dodávají do řetězců s nulovým ziskem jen z toho důvodu, aby nemusely omezit provoz svých pekáren.

Vysoké marže řetězců jsou z pohledu potravinářů neúnosné. Dodávají, že řetězce dosahují tak výhodných podmínek tvrdým nákladem na dodavatele, kteří musejí ustoupit, protože by neměli kam dodávat. Pokud dostanou řetězce pokutu od státních úřadů, automaticky ji započtou dodavatelům. Do své marže připočítávají poplatek za to, že potravinář vůbec smí do řetězce dodávat, a požadují i příspěvek za propagaci výrobků. Každoročně žádají zpětné bonusy za prodané zboží, a kdo z dodavatelů nesouhlasí, přijde o smlouvu na příští rok. Požadují dodávky za nižší cenu, a pokud potravinář nevyhoví, zruší během pěti dnů smlouvu. Potravináři dokonce tvrdí, že řetězce počítají nižší marže polským dodavatelům. Právě cizí dodavatelé z Polska a Německa prý na tvrdém postupu řetězců vydělávají a postupně se prosazují do regálů na úkor českých firem. Tato praxe vede k pomalé likvidaci nejen potravinářských firem, ale také českých potravin.

Stoprocentní marže nemáme

Řetězce se brání: „Marže 40 až 100 procent rozhodně odmítáme. Nejedná se o realitu českého maloobchodu s potravinami, rozhodně ne o průměrnou marži z prodeje potravin. Marže jsou přiměřené tomu, abychom mohli společnost provozovat a investovat do rozvoje tak, abychom šli s dobou a nabízeli zákazníkům rok co rok něco nového,“ tvrdí za Kaufland Michael Šperl. „Nejsme si vědomi toho, že bychom měli podobné marže,“ říká i Lucie Borovičková z Rewe. Její firma prý jedná s dodavateli vždy férově. „Všichni dodavatelé již při uzavírání smluv přesně vědí, za jakou cenu od nich nakupujeme,“ upozorňuje.

Řetězce navíc mají jen omezenou možnost cenu ovlivnit. Lukáš Němčík ze společnosti Coop vysvětluje, že maloobchodní prodejci jsou pouze posledním článkem složitého dodavatelského řetězce a platí pro ně tržní ceny stanovené dodavateli. „Standardní marže bývá do 25 procent a ziskovost je přitom pouze kolem 1 procenta,“ připomíná Němčík.

Pokud tvrdé podmínky řetězců likvidují tuzemské potravináře, pak takové pravidlo zcela jistě neplatí všeobecně, dokonce by se dalo říci, že řetězce některým potravinářům pomohly překonat přelomové období po vstupu do Evropské unie. Dokazují to údaje o zahraničním obchodu od Českého statistického úřadu. Import potravin z Evropské unie do Česka roste o deset miliard korun ročně. Největší položkou je vepřové, kterého Češi koupí za 14 miliard, z toho polovinu z Německa. Za poslední čtyři roky se o dvě třetiny zvýšil dovoz německých sýrů, kterých odebíráme za čtyři miliardy, a polské drůbeže, jíž jsme loni dovezli za dvě a půl miliardy. Vesměs jde o zboží, které se prodává v supermarketech, odkud musí nutně vytlačit české zboží.

Ovšem ještě rychleji, o 12‑13 miliard ročně, roste export. I když je zahraniční obchod s potravinami v deficitu, při současném trendu bude mít Česko do deseti let naopak exportní přebytek. Bilance se v posledních čtyřech letech zlepšila se všemi zeměmi, s výjimkou dravého Polska a Belgie se Španělskem, které objevily v Česku odběratele svého vepřového. Už dnes má Česko exportní přebytek se všemi zeměmi mezi Německem a Ruskem, tedy s jedinou polskou výjimkou. Exportu pomáhá prostředí tvrdé konkurence mezi supermarkety, které potravináře naučilo konkurovat v cizině. Protesty potravinářů však svědčí o tom, že poměry na trhu těžce snášejí zvláště střední a malé firmy, které trpí obchodními podmínkami řetězců a nenašly náhradní odbyt v cizině.

Co udělají řetězce

Vláda vyšla stížnostem potravinářů vstříc a v novele zákona o významné tržní síle zakazuje všechny bonusy i poplatky pod pokutou až deseti procent ročního obratu. Návrh sepsal antimonopolní úřad a důvodem je podle mluvčího Martina Švandy fakt, že existuje řada případů vzbuzujících podezření, že „ze strany obchodních řetězců dochází k nefér chování“. Iniciativu podporuje i ministerstvo zemědělství: „Existují indicie i řada konkrétních podnětů od potravinářských výrobců, že obchodní řetězce zneužívají svého postavení,“ tvrdí jménem úřadu Mariana Jurečky mluvčí Hynek Jordán. Zneužití pozice na trhu se zatím podařilo prokázat jednou, když před dvěma lety dostal Kaufland pokutu 22 milionů za to, že s nadpoloviční většinou dodavatelů potravin domluvil splatnost faktur na delší dobu než třicet dní. Neutrálně se k zákonu staví ministerstvo průmyslu a obchodu: „Zákon je od počátku předmětem ostré kritiky odběratelů a odborníků,“ uvedl mluvčí František Kotrba a připomíná, že se zákonem nesouhlasí Hospodářská komora a Svaz obchodu.

Kritici obvykle tvrdí, že zásah do maloobchodní praxe bude mít důsledky, se kterými zákon nepočítá. Řetězce mohou reagovat například tím, že budou raději dovážet ze zahraničí, protože tamní firmy nebudou české normy o tržní síle využívat. Zákon také může uškodit malým a středním podnikům. Právě menší firmy nemají dost kapacit, aby stihly dodat zboží ve chvíli, kdy řetězce nečekaně zvýší objednávku. Supermarkety pak musejí shánět potraviny od jiných firem a často za vyšší cenu. Zvýšené náklady později žádají od původních dodavatelů zpátky ve formě bonusů. Pokud budou bonusy zakázány, pak mohou řetězce s menšími dodavateli rozvázat smlouvy, anebo vyšší náklady vyúčtovat zákazníkům.

Hrozbu zdražení autoři zákona odmítají a spoléhají, že ceny udrží dole i napříště vyostřený konkurenční boj. „Obdobné obavy se objevovaly i před pěti lety, kdy byl schvalován současný zákon, a nic takového se nestalo,“ připomíná mluvčí Švanda. Pravidla starší verze ovšem byla méně přísná.

Další střet zájmů Andreje Babiše

Zvláštností nového zákona je pravidlo, že významnou tržní silou může být jen obchodní řetězec – třeba v tom případě, když překročí roční obrat pět miliard korun. Stejné pravidlo ovšem neplatí pro dodavatele, i když trh s mlékem a pečivem ovládá stejný počet velkých firem jako oblast maloobchodních řetězců. Na trhu s masem je konkurence ještě o poznání mírnější. Přesto zasluhují potravináři lepší zacházení. „Důvodem je významně nižší četnost velkých dodavatelů a skutečnost, že nebyl zaregistrován žádný pokus o zneužití jejich tržní síly,“ vysvětluje Hynek Jordán z ministerstva zemědělství. Právě úřad Mariana Jurečky prosadil, že velcí potravináři významnou tržní sílou být nemohou.

Existuje výklad, podle kterého se nehledá významná tržní síla mezi dodavateli z ohledu na impérium Agrofert ministra financí Andreje Babiš. Právě on je největším mlékařem, pekařem i řezníkem v zemi. Kontroluje pětinu trhu s mlékem i pečivem a polovinu obchodu s masem, tržby jeho potravinářských podniků překročily už v roce 2013 třicet miliard. Agrofert nakonec na změně zákona vydělá nejvíc. Stará verze ho na rozdíl od menších firem nechránila, nová verze to má jednoznačně v úmyslu. „Počet silných dodavatelů je velmi omezený. A i tito dodavatelé akceptují v obchodních vztazích s obchodními řetězci nevýhodné podmínky,“ vysvětluje důvodová zpráva, proč je třeba pomoci i miliardářům.

Velkým firmám Andreje Babiše také nehrozí, že s nimi řetězce zruší smlouvu. Nejde jen o to, že majitel je ministrem financí a že jeho firmy dokážou splnit jakoukoli objednávku. Výpadky gigantů, jakými jsou Kostelecké uzeniny nebo Vodňanská drůbež, by se jen těžko nahrazovaly. Například Babišovy drůbežárny dodávají na český stůl dvakrát víc drůbeže než celá polská konkurence dohromady.