Jak předznamenává jeho název, grafický román Kiki z Montparnassu autorů Catel Mullerové a José-Louise Bocqueta pojednává o životních zákrutách slečny Alice Ernestine Prinové, známější právě pod přezdívkou Kiki. Tato dívka ve dvacátých letech minulého století – v ustáleném výrazu v letech takzvaně bláznivých – jako modelka inspirovala k vrcholným výkonům nejednoho slavného tvůrce pařížské avantgardy.

Obdivovali její nepřehlédnutelný špičatý nos, drzost, pohotovost a živočišnost. Životem jí cvrnkli třeba spisovatel Ernest Hemingway, fotografka Lee Millerová, malíř Pablo Picasso či básník Tristan Tzara. A mnozí, mnozí další. Celoživotní přátelství ji pojilo s japonským malířem Foujitem, který podle ní namaloval svůj slavný obraz Ležící akt na toile de Jouy. A především byl rozhodující sedmiletý vztah s americkým fotografem, filmařem a malířem Manem Rayem – ostatně překreslení jedné jeho fotografie Kiki tvoří českou obálku románu: je na ní zachycena vsedě, zády k objektivu, hlavu natočenou doleva, přičemž na jejích bílých rovných štíhlých zádech jsou nakresleny, obráceny proti sobě, dvě f aneb hudební znaky pro výraz forte. Česky to znamená hlasitě, případně, v tomto zdvojení, velmi hlasitě. Na ženských zádech to snad má být příkaz pro vyjádření tónů, jež dotyčná má vydat, když už se rozhodne na nahá záda ulehnout.

V tomto světě tedy Kiki žila – a byl to vlastně svět plný skoků a šoků. Narodila se chudé devatenáctileté dívce záhy po začátku nové doby: roku 1901 ve městě Châtillon-sur-Seine. Otec se jí zřekl, spolu s mnoha dalšími podobně „postihnutými“ bratranci a sestřenicemi ji vychovávala babička. Ve dvanácti se stěhovala za matkou do Paříže, od třinácti už pracovala (a to legálně, tehdejší zákony to umožňovaly) a od patnácti, po roztržce s matkou, se o sebe starala sama. Bylo to těžké počínání, hlad byl a zima taky. To už bylo po první světové válce – z jejího dědictví se svět vzpamatovával. Takže i umění, dychtivé tehdy skoncovat s minulými pořádky, nehledět na konvence, chtělo bourat a tvořit na těchto troskách předešlosti. Ryze svobodně.

Hledaly se nové formy, nové způsoby vyjádření, rozvíjela se fotografie, film, výtvarné umění působilo na literaturu víc než dřív. Od té doby umění takový převrat nezažilo, i šedesátá léta byla jenom ozvuk téhle doby. S tím souviselo i rozvolnění mravů a vzpruha ženského sebevědomí. Zrovna Kiki se stala symbolem ženské emancipace – s věrností těla si hlavu nedělala, neměla potíže projevovat jakýkoli názor veřejně (jak je zachyceno i v komiksu, seděla dokonce ve vězení, neboť jednou dala pěstí policistovi, který se ji pokusil přimět k tichosti oslovením couro), postupně měla úspěch jako zpěvačka i malířka. A jeho rozměrem se svým slavným kolegům ve své době někdy i rovnala.

Osud Kiki bezesporu je přitažlivý a provokuje k zachycení právě výtvarně, neboť tak na něm lze demonstrovat všechny ty tehdejší umělecké „ismy“ nebo aspoň jejich část. O to ostatně se pokoušel čtyři roky starý animovaný film Slečna Kiki: střídaly se v něm sekvence odrážející výtvarný styl toho kterého malíře, s nímž Kiki zrovna byla v užším kontaktu. Komiks Mullerové a Bocqueta je v tomto směru střídmější. Autoři svou Kiki zachycují na černobílých stripech od jejího narození až do smrti v roce 1953, nevynechávají žádný její důležitý vztah, aféru, rostoucí věhlas ani postřeh o jeho omezenosti místem – tedy pařížskou uměleckou čtvrtí Montparnasse (ta je umělci pořád vyhledávaná, dneska v ní bydlí třeba Jean-Paul Belmondo či Milan Kundera).

Kdekoli dál je z Kiki jenom ta coura Alice. Kiki tedy je průvodkyně, díky níž lze oslovit místo a čas. Na pozadí hrdinčina příběhu lze sledovat třeba to, jak se vyvíjelo město a jeho vnitřní doprava v prvé půli minulého století, jak postupně ubývaly koňské povozy, byl nahrazovány automobily, jak se oba dopravní prostředky v jednu chvíli přirozeně na ulicích mísily. Jak se dle názorů autorů za ta desetiletí proměnilo ženské chování, jak setrvalá naopak je tvůrčí sebestřednost, posedlost a pýcha. Ale i tvůrčí pochyby. A ovšem jak sexuální doba to byla a jak všelijak lze sex vyjádřit v komiksu, aby zůstal cudný, a přitom byl svůdný a omamný i na nepatrné černobílé kresbě.

Jinak je to i kniha návodná – neboť rozhodne-li se po jejím pročtení čtenář dovzdělat a třeba si najde na některém z videoserverů filmy Mana Raye, v nichž Kiki účinkovala, zjistí, že někdejší jejich sytý obraz zastaral a že z tajemství Kikina těla nám zůstaly její výrazné oči, nos a ňadra zmalovaná stíny příšeří, v němž byla snímána. Asi to není málo.

Catel a Bocquet: Kiki z Montparnassu. Z francouzštiny přeložila Markéta Krušinová. Vydalo nakladatelství Argo roku 2017. 416 s. 398 Kč.